ECLI:CZ:US:2023:4.US.816.23.2
sp. zn. IV. ÚS 816/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele B. S., zastoupeného Mgr. Monikou Janouškovou, advokátkou, sídlem Na Děkance 2109/1, Praha 2 - Nové Město, a ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené Mgr. Bc. Tomášem Mravcem, advokátem, sídlem Hřebíčkova 1320, Zlín, proti I. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 7. prosince 2022 č. j. 59 Co 32/2022-1174, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníka řízení, a nezletilých M. S. a A. S., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení části I. výroku v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") upravující vyživovací povinnost stěžovatelky vůči vedlejším účastnicím s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 3 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelka se ústavní stížností podle shodných ustanovení domáhá zrušení I. výroku napadeného rozsudku s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na ochranu rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, na péči o děti podle čl. 32 odst. 4 Listiny a na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Vzhledem k tomu, že obě ústavní stížnosti brojí proti shodnému rozhodnutí, které bylo vydáno v řízení, jehož byli oba stěžovatelé účastníky, Ústavní soud usnesením ze dne 4. 4. 2023 sp. zn. IV. ÚS 816/23, I. ÚS 840/23, obě ústavní stížnosti spojil ke společnému řízení vedenému pod sp. zn. IV. ÚS 816/23.
2. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 6. 2019 č. j. 7 Nc 1015/2019-139, ve znění rozsudku krajského soudu ze dne 19. 2. 2020 č. j. 59 Co 251/2019-376, byly vedlejší účastnice svěřeny do střídavé péče rodičů (tj. stěžovatele a stěžovatelky). Dne 14. 1. 2021 podal stěžovatel návrh na změnu úpravy péče a výživy obou nezletilých, a to svěření do jeho výlučné péče, se stanovením rozšířeného styku s matkou (podle již praktikovaného stavu). Okresní soud rozsudkem ze dne 11. 11. 2021 č. j. 0 P 223/2020-675, 42 P a Nc 3/2021, stěžovatelův návrh zamítl (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). Zamítavý výrok odůvodnil zjištěním, že nenastala žádná podstatná změna poměrů, která by umožňovala změnit stávající úpravu styku.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž upozorňoval, že děti i přes rozhodnutí soudu o střídavé péči byly dlouhodobě v jeho výlučné péči, režim střídavé péče je nefunkční a děti si přejí být v jeho péči. Krajský soud po přezkoumání napadeného rozsudku a řízení jemu předcházejícího dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. V odůvodnění konstatoval, že v době jeho rozhodování se obě nezletilé nacházely v péči stěžovatele a střídavá péče již nebyla realizována. Krajský soud provedl pohovor s nezletilými, obě uvedly, že preferují výlučnou péči otce a zejména první vedlejší účastnice deklarovala výrazně negativní vztah ke stěžovatelce a jejímu partnerovi; jejich přáním bylo vždy zůstat v péči otce, zde cítí, že je jejich domov. Ze znaleckého posudku zadaného krajským soudem a výslechu znalce byly zjištěny předpoklady k výchově dětí u obou rodičů, nicméně obě nezletilé preferují výchovné prostředí u otce. Znalec doporučil obě děti svěřit do jeho výchovy a nedoporučil úpravu styku matky s první vedlejší účastnicí, která by ho vnímala jako manipulaci se svou osobou a tím by se prohluboval negativní vztah k matce. Návrh stěžovatelky na zpracování revizního znaleckého posudku neakceptoval. Krajský soud konstatoval, že model výchovy, který by vedl ke zlepšení vztahu první vedlejší účastnice s matkou, v zásadě není, neboť střídavá péče je nefunkční a úprava styku přináší velké riziko ještě důslednějšího odmítání matky, utvrzování se v negativním vztahu k ní s možností psychických následků. Vedle závěrů znaleckého posudku krajský soud zohlednil i přání vedlejších účastnic a také sourozeneckou vazbu. Na základě těchto zjištění krajský soud uzavřel, že došlo ke změně poměrů podle §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu a vedlejší účastnice svěřil do výlučné péče stěžovatele, stěžovatelce uložil povinnost přispívat na jejich výživu částkami 3 400 Kč a 2 900 Kč, upravil styk stěžovatelky s druhou vedlejší účastnicí, konstatoval změnu výroku původního rozsudku okresního soudu (I. výrok), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok) a každému ze stěžovatelů uložil povinnost nahradit náklady řízení vzniklých státu (III. výrok).
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Podle stěžovatele krajský soud porušil ústavně zaručená práva jeho i nezletilých dětí, nepřiznal-li jim výživné s účinností ke dni faktické realizace jeho výlučné péče. Namítá, že ke změně poměrů došlo nesporně nejpozději u první vedlejší účastnice dne 11. 2. 2022 a u druhé vedlejší účastnice ke dni 13. 4. 2022.
5. Stěžovatelka zpochybňuje závěry znaleckého posudku, namítá, že soud nezohlednil, že ke změně poměrů došlo v důsledku protiprávního jednání stěžovatele, čímž de facto legalizoval protiprávní stav založený na svévolném převzetí dětí do výlučné péče a jejich negativním ovlivňování vůči matce. Uspořádání poměrů považuje za nespravedlivé vůči sobě, a zároveň ho považuje za intenzivní porušení jejích základních práv a svobod, konkrétně práva na rodinný život a práva na péči o vlastní děti. Pomocí odkazů na vybrané judikaturní závěry Ústavního soudu dokládá svoje představy o úpravě péče o vedlejší účastnice. Připomíná, že přání dítěte je pouze jedním ze čtyř základních kritérií pro rozhodování o úpravě poměrů nezletilých, a napadený rozsudek nemůže obstát, rezignoval-li soud na komplexní posouzení věci a nepřihlédl ke zjištěnému ovlivňování přání nezletilých stěžovatelem proti stěžovatelce. Porušení práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatelka ve skutečnosti, že krajský soud se v napadeném rozsudku nevypořádal s tím, jak se odchýlil od úpravy poměrů nezletilých a vůbec se nezabýval důvodem odmítání matčiny péče. V závěru upozorňuje na nevhodné chování stěžovatele, jeho právní zástupkyně a její koncipientky, což podle ní odráží do jisté míry způsob morálního nastavení stěžovatelovy strany, kteréžto chování nemůže být vzorem hodným následování pro dvě nezletilé dívky.
6. Podáním ze dne 21. 4. 2023 sdělila stěžovatelka Ústavnímu soudu, že byla nucena podat k okresnímu soudu návrh na výkon napadeného rozsudku krajského soudu, neboť stěžovatel za krátkou dobu od právní moci rozsudku ho již dvakrát porušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byl vydán rozsudek obsahující napadený výrok. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatel i stěžovatelka jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatel i stěžovatelka před jejich podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), resp. žádné další již neměli.
8. K tvrzením stěžovatele i stěžovatelky o porušení základních práv obou nezletilých (viz výše sub 1.) Ústavní soud dodává, že pro jejich procesní účastenství nebyly splněny procesní předpoklady vzhledem k předmětu řízení, když jde o věc, ve které proti sobě stojí zájmy obou rodičů vůči jejich dětem. Nezletilý v takovém případě musí mít opatrovníka a musí být zastupován na základě plné moci, která splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem. Nezletilý, o jehož postavení vůči rodičům je veden rodiči spor, nemůže být vtažen do řízení jedním z nich na jeho straně. Rozhodnutí o ústavních právech jednoho z rodičů je přitom s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, takže de facto je rozhodováno o úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti. Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti ústavních stížností, k čemuž Ústavní soud dospěl (viz níže), nebylo nutno uvedené procesní úkony učinit [srov. usnesení ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3374/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a do jejich rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasáhnout jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Výklad a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování ve věcech péče o dítě. Posuzování těchto věcí je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a s přihlédnutím k bezprostřední zkušenosti, vyplývající z přímého kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě, či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně stanovení styku. Ústavní soud nemůže mít postavení konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
12. V posuzované věci Ústavní soud neshledal v postupu a rozsudku krajského soudu žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z výše uvedených hledisek posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a stěžovatelky a mělo by vést ke zrušení napadeného rozsudku. Krajský soud ve věci provedl dostatečné doplnění dokazování (pohovor s nezletilými, znalecký posudek z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, specializace psychologie dětí a dospělých) a zabýval se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o stanovení typu a rozsahu péče (body 39. až 54. odůvodnění napadeného rozsudku). Své rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil a na jeho závěrech (sub 3.), zejména tom klíčovém, že střídavá péče je nefunkční, že vedlejší účastnice trvají na výlučné péči stěžovatele, Ústavní soud neshledal, a to ani po seznámení se se znaleckým posudkem, který k ústavní stížnosti přiložila stěžovatelka, žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Obdobné zjištění platí pro úpravu styku vedlejších účastnic se stěžovatelkou, včetně výjimečného postupu, že nebyl upraven styk s první vedlejší účastnicí (body 56. a 57. odůvodnění napadeného rozsudku). Závěry krajského soudu jsou jasné, rozumné a logické [srov. k tomuto požadavku nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
13. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a s přihlédnutím k bezprostřední zkušenosti, vyplývající z přímého kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně stanovení styku. Ústavní soud nemůže mít postavení konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15).
14. Ústavní soud vyzývá oba rodiče, aby se - třeba i za pomoci odborníků - snažili nastalou situaci řešit vzájemnou dohodou. Žádný soud nemůže jejich vztahy upravit ideálním způsobem, ani napravit vztahy již narušené. Svým rozhodnutím, vedeným přednostním zájmem dítěte, se soud pouze může snažit do budoucna vyloučit další důsledky konfliktního vztahu rodičů a jejich negativní dopad na nezletilé. Je totiž především záležitostí rodičů, aby upřednostnili jejich zájmy před osobními antipatiemi, netraumatizovali je svými osobními konfliktními postoji a vytvořili jim nestresující prostředí umožňující jejich zdravý vztah k oběma z nich [byť podle znalce "by bylo jistě velmi iracionální očekávat vzájemnou výchovnou kooperaci a respektování výchovné role druhého z rodičů" (str. 36 znaleckého posudku)]. Současně je nezbytné, aby respektovali pravomocné soudní rozhodnutí a tak vyloučili nežádoucí eskalaci vztahů v exekučním řízení.
15. Také stěžovatelovy námitky vůči postupu krajského soudu při určení výše výživného, resp. stanovení počátku vyživovací povinnosti stěžovatelky, jsou zjevně neopodstatněné. Krajský soud se s jeho námitkami vypořádal ústavně souladným způsobem (bod 62. odůvodnění napadeného rozsudku).
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozsudkem krajského soudu byla porušena základní práva stěžovatele nebo stěžovatelky, a proto ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrhy zjevně neopodstatněné podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu