ECLI:CZ:US:2023:4.US.84.23.1
sp. zn. IV. ÚS 84/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Věry Hnidákové, zastoupené JUDr. Vladimírem Turkem, advokátem, sídlem Korunní 2206/127, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. prosince 2022 č. j. 102 VSPH 671/2022-170 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. července 2022 č. j. 80 ICm 3139/2019-155, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Jiřího Krejčiříka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou ze dne 22. 8. 2020 podanou u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") jako soudu insolvenčního domáhá po žalovaném vedlejším účastníkovi (odvolaném insolvenčním správci) náhrady škody ve výši 813 178 169,24 Kč s příslušenstvím, a dále škody ve výši 81 035 083,59 Kč, kterou měl vedlejší účastník způsobit stěžovatelce (jako dlužnici) při výkonu funkce insolvenčního správce. Stěžovatelka v žalobě k náhradě škody ve výši 813 178 169,24 Kč s příslušenstvím uvedla, že uplatňuje konkrétní pohledávky vůči konkrétním subjektům, a i přesto vedlejší účastník ke dni podání žaloby tyto pohledávky nesepsal do soupisu její majetkové podstaty, ani neučinil žádné kroky k jejich vymáhání. K náhradě škody ve výši 81 035 083,59 Kč uvedla, že vedlejší účastník, který nereagoval na její výzvy ke zrušení "Dohody o vypořádání zaniklého společného jmění manželů", způsobil její majetkové podstatě škodu v tom, že z ní byly neoprávněně zahrnuty do uvedené dohody majetkové hodnoty, které však nepochybně náležejí do jejího majetku.
3. Stěžovatelka však v řízení o výše uvedené žalobě nezaplatila soudní poplatek ve výši 2 000 000 Kč. Ve lhůtě pro zaplacení soudního poplatku požádala o osvobození od placení soudního poplatku s odkazem na §111 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), neboť se zahájením insolvenčního řízení byla stěžovatelka povinna zdržet se nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet. Dále odkázala na §11 odst. 2 písm. m) a o) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, s tvrzením, že se domnívá, že splňuje zákonné podmínky pro osvobození od soudního poplatku. Krajský soud ji přesto vyzval k předložení vyplněného formuláře "Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků" (dále jen "prohlášení"). Stěžovatelka v reakci na výzvu krajského soudu předložila požadované prohlášení, v němž přiznala toliko svůj starobní důchod ve výši 14 494 Kč, přičemž z tohoto důchodu jí jsou měsíčně činěny srážky 2 693 Kč.
4. Krajský soud napadeným usnesením stěžovatelce nepřiznal osvobození od soudního poplatku s odůvodněním, že nenaplňuje podmínky podle §11 odst. 2 písm. n) a o) zákona o soudních poplatcích, které se vztahují k osvobození pro insolvenčním řízení, kdy se osvobození nevztahuje na incidenční spory [§11 odst. 2 písm. o) zákona o soudních poplatcích]. Stěžovatelka není osobou s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě, pročež je pojmově vyloučeno, aby jí bylo přiznáno osvobození od soudního poplatku podle §11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích. Krajský soud se tudíž zabýval otázkou, zda stěžovatelka může být osvobozena od soudního poplatku podle obecné úpravy zakotvené v §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přičemž stěžovatelkou předložené prohlášení vyhodnotil jako zjevně nedostatečné, neboť krajský soud si na základě informací v něm uvedených nemohl udělat reálný přehled o jejích majetkových poměrech, když mnoho zdrojů příjmů zjevně chybí (např. zamlčení funkcí prokuristky v několika obchodních společnostech, příjmy manžela atd.). Krajský soud však závěr o tom, že stěžovatelce nepřizná osvobození od soudního poplatku, odůvodnil tím, že v jejím případě jde o svévolné a bezúspěšné uplatňování práva podle §138 odst. 1 o. s. ř., a tudíž je nerozhodné, zda stěžovatelčiny majetkové poměry odůvodňují osvobození od soudního poplatku, anebo nikoliv.
5. Stěžovatelka napadla usnesení krajského soudu odvoláním, jež Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") neshledal důvodným a usnesení krajského soudu napadeným usnesením potvrdil. Vrchní soud dospěl k závěru, že majetková situace stěžovatelky jí neumožňuje uhradit soudní poplatek ve stanovené výši, avšak jsou u ní dány podmínky předvídané v §138 odst. 1 občanského soudního řádu, totiž že jde o zjevně bezúspěšné nebo svévolné uplatňování práva. V řízení, v němž má být osvobozena od soudního poplatku, totiž zjevně nemůže být jejím návrhům vyhověno, neboť jde o sérii žalob, které si i protiřečí, jsou účelové a mají za cíl zahltit soud.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka obsáhle rekapituluje dosavadní průběh svého insolvenčního řízení včetně incidenční žaloby. Zejména uvádí, že podle §159 odst. 1 písm. e) insolvenčního zákona platí, že poruší-li insolvenční správce své povinnosti, lze se na něm domáhat náhrady škody na majetkové podstatě. Ve věci stěžovatelky se porušení povinností vedlejší účastník dopustil tím, že nevymáhal řádně pohledávky za dlužníky stěžovatelky, a dále tím, že neučinil žádné kroky k ukončení účasti obchodních společností Creatis a. s. a Alia Trade s. r. o. ve stěžovatelčině insolvenčním řízení, neboť tyto osoby podaly opožděně incidenční žaloby. Stěžovatelka se tak domnívá, že její věc nelze předem uzavřít tak, že z její strany jde o bezúspěšné uplatnění práva, aniž by mohla řádně ve věci argumentovat. Naopak je toho názoru, že soudy jí zjevně odpírají právo.
7. Stěžovatelka dále odkazuje na usnesení vrchního soudu č. j. 104 VSPH 307/2022-151 ze dne 28. 4. 2022, z něhož se podává, že stěžovatelce jako žalobkyni zůstává zachováno dispoziční oprávnění s majetkovou podstatou v rozsahu, v jakém nebyly konkrétní tvrzené peněžité pohledávky vedlejším účastníkem zapsány do soupisu majetkové podstaty. Na základě tohoto rozhodnutí jsou tak splněny zákonné předpoklady pro osvobození stěžovatelky od úhrady soudního poplatku podle §11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích. Vrchní soud tedy nerespektoval právní názor jiného senátu vrchního soudu, když stěžovatelku neosvobodil od soudního poplatku, čímž porušil její ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka využila všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti
9. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření vrchnímu soudu, který uvedl, že ve svém usnesení ze dne 28. 4. 2022 č. j. 80 ICm 3139/2019, 104 VSPH 307/2022-151 (jímž změnil usnesení krajského soudu ze dne 23. 2. 2022 č. j. 80 IČm 3139/2019-137, tak, že se žaloba neodmítá) nepřijal definitivní závěr o tom, že stěžovatelka je aktivně legitimována k podání žaloby o náhradu škody proti jejímu odvolanému insolvenčnímu správci, nýbrž s poukazem na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010 sp. zn. 29 Cdo 1655/2009 uzavřel, že nevzal-li krajský soud při posouzení věcné legitimace stěžovatelky a jejího dispozičního oprávnění k žalobou uplatněným pohledávkám v potaz, že jí tvrzené pohledávky nebyly pojaty do soupisu majetkové podstaty, bylo jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné. Teprve následně, v souladu s tímto právním názorem vrchního soudu, krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka je aktivně legitimována k vedení sporu.
10. Vrchní soud dále uvedl, že krajský soud v napadeném usnesení odůvodnil závěr, že vedlejší účastník tím, že uvedené pohledávky nevymáhal, nemohl stěžovatelce způsobit škodu. K dispozičnímu oprávnění stěžovatelky s majetkovou podstatou vrchní soud uvedl, že byla-li vyloučena pohledávka z majetkové podstaty, přechází tím dispoziční oprávnění k pohledávce zpět na úpadce. Vedlejšímu účastníkovi tedy nelze vytýkat, že pohledávky nevymáhal, když dispoziční oprávnění přešlo na stěžovatelku. Vrchní soud z uvedených důvodů považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
11. Vedlejší účastník, aniž byl vyzván, se vyjádřil k ústavní stížnosti, přičemž toto jeho vyjádření - zaslané krajskému soudu - krajský soud postoupil Ústavnímu soudu. V něm se uvádí, že ústavní stížnost má zjevný obstrukční charakter s cílem ztěžovat současným insolvenčním správcům postup v insolvenčních řízeních vedených s dlužníkem Jiřím Hnidákem a stěžovatelkou, neboť jde o svévolné a zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva ve smyslu §138 odst. 1 první věty o. s. ř. Jiří Hnidák, stěžovatelka, Ing. Jakub Hnidák a s nimi spřízněné osoby (např. obchodní společnosti ALTER EGO H+H s. r. o., EUROMATIC spol. s r. o., nebo Nakladatelství H+H Vyšehradská, s. r. o.) průběžně iniciují velké množství soudních sporů proti insolvenčním správcům dlužníků Jiřího Hnidáka a stěžovatelky, proti společníkům těchto insolvenčních správců, případně dle okolností proti dalším osobám. Úhrady soudních poplatků přitom mají nejen fiskální funkci (aby bylo aspoň minimálně přispíváno na náklady státu na jimi zahajovaná bezúspěšná soudní řízení), ale i funkci regulační (aby všechny podané žaloby a návrhy sledovaly legitimní cíle a nešlo o zneužití práva nebo jeho šikanózní výkon). Rovněž judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu poukazuje na případy, kdy procesní úkon (podání žaloby) nepožívá právní ochrany a je v rozporu s dobrými mravy. Proto vedlejší účastník souhlasí s odůvodněním napadených rozhodnutí a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
12. Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření krajského soudu, který sdělil, že instituty zakotvující osvobození od soudních poplatků podle §11 odst. 2 zákona o soudních poplatcích a §138 odst. 1 o. s. ř. jsou na sobě nezávislé. Při rozhodování o osvobození podle §138 odst. 1 o. s. ř. se nezjišťuje, zda na účastníka případně dopadá §11 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, nýbrž se jen přezkoumává, zda je osvobození odůvodněno majetkovými poměry účastníka a zda nejde o bezúspěšné uplatňování práva. V této souvislosti krajský soud poukazuje na sudičské a kverulantské uplatňování práva stěžovatelkou žalobami, na něž soudní poplatek míří. Takové jednání by nemělo požívat právní ochrany. Krajský soud proto považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
13. Ústavní soud zaslal stěžovatelce uvedená vyjádření na vědomí a k případné k replice, čehož však stěžovatelka nevyužila.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním řízení o (dalším) opravném prostředku v rámci obecného soudnictví, ale zvláštním řízením, jehož předmětem je přezkum napadených rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
15. Při přezkumu rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudních poplatků dal Ústavní soud ve své rozhodovací praxi mnohokrát najevo, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání takového rozhodnutí, spadá výlučně do rozhodovací sféry soudů (srov. usnesení ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 788/09, ze dne 31. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 4096/12 nebo ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2203/21, dostupná na http://nalus.usoud.cz). K přezkumu těchto rozhodnutí přistupuje Ústavní soud pouze při extrémním vykročení z pravidel stanovených zákonem, například při zjištění svévole, při absenci jakéhokoliv odůvodnění nebo pro odůvodnění vybočujícího v extrémní míře z rámce vymezeného ústavními principy [srov. např. nálezy ze dne 3. 9. 1998 sp. zn. IV. ÚS 13/98 (N 98/12 SbNU 45), ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281) nebo ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11 (N 96/61 SbNU 489)]. K podobnému pochybení však v posuzované věci nedošlo.
16. K námitce stěžovatelky, že byly naplněny předpoklady pro osvobození od soudního poplatku dle §11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích, Ústavní soud podotýká, že stěžovatelka neměla dispoziční oprávnění k majetkové podstatě (neboť uvedené oprávnění měl insolvenční správce, tj. vedlejší účastník), nýbrž měla, jak vysvětlil vrchní soud ve svém vyjádření, dispoziční oprávnění k pohledávkám, které nebyly zahrnuty do majetkové podstaty. Z §11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích se podává, že od soudního poplatku bude osvobozen dlužník s dispozičními oprávněními v řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku. Z uvedeného plyne, že to byla sama stěžovatelka, kdo mohl a měl ony pohledávky vymáhat, nikoliv vedlejší účastník, který jí tím, že pohledávky nevymáhal (nemohl vymáhat), nemohl ani způsobit škodu. Nadto je nutno zdůraznit, že z napadených usnesení podle obecných soudů vyplývá zřetelně šikanózní povaha jednání stěžovatelky, která zahlcuje soudy svými podáními, která nejsou ani řádně odůvodněna a nemají za cíl ochranu jejích subjektivních práv, nýbrž stěžovatelka tak činí proto, aby působila procesní obtíže protistraně, případně dalším účastníkům řízení. Za této situace nelze než přijmout použití práva soudy v napadených rozhodnutích, když primárně aplikovaly §138 odst. 1 o. s. ř., podle něhož nebude účastníkovi řízení přiznáno osvobození od soudních poplatků, jde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Ústavní soud tedy nepovažuje napadená usnesení za excesivní, nýbrž za náležitě odůvodněná, neboť argumentace v nich obsažená je jasná, rozumná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
17. Ústavní soud na základě uvedeného uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2023
Jan Filip, v. r.
předseda senátu