ECLI:CZ:US:2023:4.US.842.23.1
sp. zn. IV. ÚS 842/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti STRIVIUS, s. r. o., sídlem Holušická 2221/3, Praha 11 ? Chodov, zastoupené Mgr. Lukášem Pechem, advokátem, sídlem Široká 117/22, Praha 1 ? Staré Město, proti rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 26. ledna 2023 č. j. 324768/23/2000-11452-111019 a vyrozumění Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, územního pracoviště pro Prahu - Jižní Město o výši nedoplatku ze dne 9. listopadu 2022 vydaném pod č. j. 8549323/22/2011-00540-105447, a s ní spojeném návrhu na zrušení §153 a §159 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění zákona č. 283/2020 Sb., za účasti Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, sídlem Štěpánská 619/28, Praha 1 - Nové Město, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 3. 2023, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného vyrozumění Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, územního pracoviště pro Prahu - Jižní Město o výši nedoplatku podle §153 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, a navazujícího rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu o námitkách proti tomuto vyrozumění vydaného podle §159 odst. 3 daňového řádu z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv zaručených v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti upozorňuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2022 č. j. 10 Afs 128/2022-37, v němž byl vysloven právní názor, že rozhodnutí o námitkách proti vyrozumění o výši nedoplatku není rozhodnutím podle §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, a proto je ve smyslu §70 písm. a) soudního řádu správního vyloučeno ze soudního přezkumu. Podle tohoto rozsudku o rozhodnutí nejde, neboť vyrozumění o výši nedoplatku podle §153 odst. 3 daňového řádu se nijak nedotýká práv a povinností stěžovatelky a je pouhou informací o stavu nedoplatku vůči správci daně. Právě s ohledem na tento právní názor stěžovatelka podala ústavní stížnost, aniž se domáhala ochrany svých práv ve správním soudnictví.
3. Vůči napadeným úkonům účastníka stěžovatelka namítá, že vyrozumění neobsahovalo žádné odůvodnění výše nedoplatku a o důvodech se dozvěděla až z rozhodnutí o námitkách. Podle jejího názoru jde o běžnou praxi založenou na §153 odst. 2 daňového řádu, který finanční úřady využívají k tomu, aby nemusely odůvodňovat svá rozhodnutí. Je-li však výpočet nedoplatku uvedený teprve v tomto rozhodnutí, pak stěžovatelka nemá možnost jej rozporovat jinak než podáním na soud, který musí nahrazovat rozhodování správního orgánu ve druhém stupni. Uvedený přístup finančních úřadů odporuje nejen hlediskům spravedlivého procesu, ale i povinnosti neustále podrobovat jakékoli úkony státní moci nezávislé kontrole. Správní orgán musí již v prvním stupni svůj zásah přesně a jasně odůvodnit. Nemůže spoléhat na to, že nikdo nebude jeho rozhodnutí napadat správní žalobou, a proto svá rozhodnutí nemusí odůvodňovat. Stěžovatelka žádá Ústavní soud, aby zvážil zrušení §153 a §159 daňového řádu, jež fakticky směřují proti řádnému přezkumu a nutnosti odůvodňovat rozhodnutí správního orgánu.
II.
Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti
4. Ústavní soud předně posoudil předpoklady projednání ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
5. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Z citovaného ustanovení vyplývá, že ústavní stížnost je založena na principu subsidiarity k těmto jiným zákonným procesním prostředkům. Věcně projednána může být pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky řádně (efektivně) uplatnil a ze strany příslušného orgánu o nich bylo rozhodnuto.
6. Obecně platí, že tvrdí-li stěžovatel v řízení o ústavní stížnosti porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo (jiným) zásahem správního orgánu dle §4 odst. 1 soudního řádu správního, v souladu s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je povinen vyčerpat prostředky ochrany tohoto práva podle soudního řádu správního. Jakýkoli úkon správního orgánu, který zasahuje do veřejných subjektivních práv stěžovatele, je totiž přezkoumatelný ve správním soudnictví, ledaže jej zákon ze soudního přezkumu navzdory této skutečnosti vylučuje. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny je přitom naplněno také za situace, kdy správní soud rozhodne o odmítnutí žaloby podle §70 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, z důvodu, že úkon správního orgánu napadený jako rozhodnutí není vůbec způsobilý zasáhnout do veřejných subjektivních práv žalobce, a tudíž o rozhodnutí dle §65 odst. 1 soudního řádu správního nejde. Tím je postaveno najisto, že žádné jeho veřejné subjektivní právo, natožpak ústavně zaručené základní právo nebo svoboda, nebylo porušeno, ani porušeno být nemohlo.
7. Není úlohou Ústavního soudu, aby v rovině procesního posouzení předpokladů řízení o ústavní stížnosti nahrazoval rozhodnutí správního soudu o tom, zda určitý úkon správního orgánu je či není rozhodnutím. Nic na tom nemění ani existence rozhodnutí správního soudu, které určitý úkon, byť formálně označený jako rozhodnutí, za rozhodnutí dle §65 odst. 1 soudního řádu správního nepovažuje. Stěžovatel je povinen námitky, kterými odůvodňuje odlišný názor, i v takovémto případě uplatit v žalobě. Ústavní stížnost lze v souladu se zásadou subsidiarity podat až po rozhodnutí o takovéto žalobě, případně po rozhodnutí o kasační stížnosti, je-li přípustná. Jinak je tomu jen u rozhodnutí dle §65 odst. 1 soudního řádu správního, které zákon vylučuje ze soudního přezkumu. U nich lze sice v žalobě namítat případný rozpor výluky ze soudního přezkumu s čl. 36 odst. 2 Listiny, bez zrušení zákonného ustanovení, které tuto výluku stanoví, ovšem jiného přezkumu dosáhnout nelze [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3975/16 (U 7/84 SbNU 687); všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. V posuzované věci navrhuje stěžovatelka zrušení vyrozumění o výši nedoplatku vydané podle §153 odst. 3 daňového řádu a navazujícího rozhodnutí o námitkách proti tomuto vyrozumění podle §159 odst. 3 daňového řádu. Pakliže namítá, že těmito úkony měla být porušena její veřejná subjektivní práva, bylo její povinností uplatnit své námitky příslušnou žalobou ve správním soudnictví. Stejně tak, jako by Ústavní soud mohl shledat porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody takovýmto rozhodnutím nebo (jiným) zásahem, by toto porušení mohl shledat již správní soud.
9. Zároveň Ústavní soud konstatuje, že se v minulosti zabýval také ústavní stížností proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Afs 128/2022-37, na který stěžovatelka odkazuje a od jehož právního názoru odvozuje svůj závěr o přípustnosti její ústavní stížnosti. Usnesením ze dne 4. 10. 2022 sp. zn. III. ÚS 2555/22 odmítl ústavní stížnost proti tomuto rozsudku jako zjevně neopodstatněnou, přičemž se ztotožnil se závěrem Nejvyššího správního soudu, že vyrozumění o výši nedoplatku vydané podle §153 odst. 3 daňového řádu "samo o sobě žádná práva nebo povinnosti daňového subjektu nezakládá ani nemění, protože k tomuto zásahu do jeho práva došlo již dříve, tzn. ve fázi vyměření daně, kdy tento subjekt mohl uplatnit všechny svoje námitky ohledně uložené daňové povinnosti". V uvedené věci tak tehdejší stěžovatel také učinil. Ústavní soud nepřipustil výklad, jenž by ve svém důsledku znamenal, že "se (fakultativním) zasláním vyrozumění o výši nedoplatku fakticky zahajuje řízení, ve kterém je možné opět zpochybňovat samotnou již pravomocně uloženou daňovou povinnost". Pokud by následně stěžovatel daňovou povinnost řádně uhradil nebo by zanikla jinak, měl by možnost se procesně bránit v exekučním řízení.
10. Tyto závěry stěžovatelka nijak nerozporuje, ačkoli by mohly mít význam pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti. I kdyby totiž nebyla dána její povinnost domáhat se ochrany ústavně zaručených práv a svobod ve správním soudnictví, ze shrnutí odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2555/22 vyplývá, že vyrozumění o výši nedoplatku podle §153 odst. 3 daňového řádu a navazující rozhodnutí o námitkách proti tomuto vyrozumění podle §159 odst. 3 daňového řádu nejsou způsobilé bezprostředně působit zásah do základních práv a svobod stěžovatelky. Takovýto důsledek by bylo možné přičíst příslušným rozhodnutím vydaným ve vyměřovacím řízení nebo v daňové exekuci. Na rozhodnutí o námitkách proti vyrozumění o výši nedoplatku by tak v kontextu zákonné úpravy obsažené v daňovém řádu v žádném případě nebylo možné nahlížet jako na rozhodnutí o posledním procesním prostředku podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [přiměřeně by se zde uplatnily právní závěry vyslovené ve vztahu k posouzení povahy výzvy k zaplacení soudního poplatku ve stanovisku pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859, 124/2013 Sb.)].
11. Protože ústavní stížnost stěžovatelky proti vyrozumění o výši nedoplatku podle §153 odst. 3 daňového řádu a navazující rozhodnutí o námitkách proti tomuto vyrozumění podle §159 odst. 3 daňového řádu je nepřípustná, Ústavní soud ji podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Stejně rozhodl o návrhu stěžovatelky na zrušení §153 a §159 daňového řádu, který s ohledem na jeho akcesorickou povahu sdílí "osud" ústavní stížnosti. V souladu s §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu tak učinil v senátu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2023
Josef Fiala v. r.
předseda senátu