ECLI:CZ:US:2023:4.US.874.23.1
sp. zn. IV. ÚS 874/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivany Smolíkové, zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem, sídlem náměstí Republiky 2/2, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. ledna 2023 č. j. 3 As 284/2021-41, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Magistrátu města Plzeň, sídlem náměstí Republiky 1/1, Plzeň, Milana Tyla, Bohuslavy Lukášové, Jany Pavličkové a Otty Pavlička, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 38 odst. 2 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Úřad městského obvodu Plzeň 3, odbor stavebně správní a investic (dále jen "stavební úřad") rozhodnutím ze dne 27. 5. 2019 č. j. UMO3/22248/19 zamítl žádost stěžovatelky a dalších stavebníků o dodatečné povolení dvojdílných vrat na dvou konkretizovaných pozemcích v kat. úz. Křimice. Rozhodnutí stavebního úřadu napadla stěžovatelka odvoláním, které první vedlejší účastník (dále jen "magistrát") rozhodnutím ze dne 2. 1. 2020 č. j. MMP/369351/19 zamítl (I. výrok) a potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu. Správní orgány konstatovaly, že nelegální stavbu vrat nelze povolit pro rozpor s veřejnými zájmy chráněnými zvláštními právními předpisy, kromě jiného, že se stavba nachází na pozemcích, které jsou veřejně přístupnou účelovou komunikací a v evakuační trase aktivní zóny záplavového území řeky Mže - chatové oblasti "Na Hrázi".
3. Proti rozhodnutí magistrátu podala stěžovatelka správní žalobu, kterou Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") shledal nedůvodnou, a proto ji rozsudkem ze dne 24. 8. 2021 č. j. 77 A 32/2020-105 zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok). V odůvodnění krajský soud zejména zdůraznil, že stěžovatelka ke své žádosti o dodatečné povolení stavby nedodala podklady a důkazy, na základě nichž by její žádosti mohlo být vyhověno. Námitky proti závěru správních orgánů o existenci veřejně přístupné účelové komunikace na předmětných pozemcích neshledal důvodnými a připomenul, že stěžovatelka mohla ještě podat žádost o vydání deklaratorního rozhodnutí o neexistenci takové komunikace, což neučinila. Jako nedůvodné vyhodnotil krajský soud i další námitky (např. nesprávně stanovený okruh účastníků řízení, nepoužitelnost vyjádření a závazných stanovisek dotčených orgánů aj.).
4. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (II. a III. výrok). V odůvodnění reagoval na stěžovatelčiny námitky a uzavřel, že kasační stížnost není důvodná.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka setrvává na názoru, že jak rozhodnutí správních orgánů, tak následně správních soudů, jsou nezákonná z důvodu nepřezkoumatelnosti. V dané souvislosti připomíná, že - zjednodušeně řečeno - řízení o povolení výstavby vrat trvalo již od devadesátých let minulého století. V té době se stěžovatelka domnívala, že stavba se nacházela na pozemcích majících soukromý charakter, a proto jejich osazení nepodléhalo omezení. Až v roce 2005 na základě podnětu úřadů stěžovatelka společně s dalšími spoluvlastníky pozemků (v řízení před Nejvyšším správním soudem osobami zúčastněnými na řízení a v řízení o ústavní stížnosti dalšími vedlejšími účastníky) musela zahájit předmětné správní řízení. V řízení nebyla vypořádána její zásadní námitka, že řízení je zatíženo absencí snahy o ověření a potvrzení pravomoci správních orgánů rozhodovat o umístění vrat jako stavby na veřejné účelové komunikaci. V dané souvislosti také stěžovatelka namítala nedostatečná zjištění o charakteru předmětných pozemků. Dále stěžovatelka odkázala na rozhodnutí, které bylo vydáno v obdobné věci, a to na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2015 č. j. 5 As 79/2014-38.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
8. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Žádné vady tohoto druhu Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
9. Z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že správní orgány vycházely při posuzování charakteru komunikace, na které byla postavena předmětná vrata, z odborných vyjádření příslušných úřadů. Na stěžovatelce pak bylo, aby ve správním řízení předložila takové podklady a důkazy, na základě nichž by byl závěr o povaze předmětné komunikace zpochybněn; takové možnosti však stěžovatelka nevyužila, přitom opak důsledně netvrdí ani v ústavní stížnosti.
10. Za této situace nemůže obstát ani stěžovatelčina námitka o eventuálním nedostatku pravomoci prvostupňového správního orgánu, respektive magistrátu, k posouzení povahy komunikace. Stěžovatelka totiž argumentačně zjevně vychází z přesvědčení, podle něhož, nevedla-li by přes pozemky, na nichž byla vrata vystavěna, veřejně přístupná účelová komunikace, neměly by správní úřady pravomoc rozhodovat o povolení stavby. Taková logika se však zjevně v posuzované věci uplatnit nemůže, protože povaha předmětné komunikace, kterou stěžovatelka přehradila vraty, zjevně zpochybněn nebyl, a proto správní orgány nemohly postupovat jinak, než že vycházely ze závěrů obsažených v podkladech, které vypracovaly k tomu příslušné úřady.
11. Z uvedených důvodů není případný stěžovatelčin odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 79/2014, byť v něm byla posuzována obdobná skutková situace. Jak je ovšem zjevné z odůvodnění odkazovaného rozsudku, v tehdejší věci Nejvyšší správní soud zjistil, že krajský soud nedostatečně posoudil povahu příslušné komunikace, na které i tehdy byla vystavěna brána omezující dostupnost ke garážím. V nyní posuzované věci ovšem povaha komunikace vedoucí po pozemcích, na nichž byla umístěna vrata, zpochybněna dostatečně nebyla, neboť stěžovatelka prostor jí k tomu daný nevyužila.
12. Ústavně souladný je i závěr Nejvyššího správního soudu, který se nadto musel vyrovnat s obecnou argumentací stěžovatelky obsaženou v kasační stížnosti (pozn. ani tuto výtku stěžovatelka v ústavní stížnosti nerozporuje), že rozsudek krajského soudu netrpí absencí reakce na stěžovatelčiny žalobní námitky, a proto jej nelze označit za nepřezkoumatelný, a to ani ohledně otázky eventuálního nedostatku pravomoci k posouzení povahy předmětné komunikace správními orgány.
13. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu