ECLI:CZ:US:2023:4.US.878.23.1
sp. zn. IV. ÚS 878/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele O. B., t. č. ve Vazební věznici a ÚPVZD Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Pavlem Kohútem, advokátem, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2022 č. j. 11 Tdo 961/2022-314, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2022 č. j. 15 To 22/2022-230 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 9. března 2022 č. j. 63 T 12/2021-146, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1, čl. 6 odst. 1, odst. 2, odst. písm. a), b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočkou v Pardubicích (dále jen "krajský soud") shledán vinným spácháním zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, jehož se společně s dalšími obviněnými dopustil distribucí omamných látek za účelem získání finančního prospěchu. Za uvedený zločin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Nymburce ze dne 12. 4. 2021 č. j. 4 T 41/2021-41, krajský soud stěžovateli uložil trest odnětí svobody v délce trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále krajský soud stěžovateli uložil peněžitý trest ve výměře sta denních sazeb po 250 Kč, tudíž celkem 25 000 Kč. Stěžovateli byl taktéž uložen trest zákazu řízení všech motorových vozidel v délce trvání dvanácti měsíců.
3. Stěžovatel rozsudek krajského soudu napadl odvoláním, jež bylo Vrchním soudem v Praze (dále jen "vrchní soud") jako nedůvodné podle §256 trestního řádu zamítnuto.
4. Stěžovatel napadl usnesení vrchního soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že byl shledán vinným spácháním celkem tří skutků, přičemž pro dva z nich proti němu nebylo zahájeno trestní stíhání. Proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání pro skutek prodeje nejméně tisíce kusů tablet extáze spoluobviněnému K. B., což se mělo stát na podzim roku 2018. V návaznosti na uvedené jednání bylo provedeno vyšetřování, po jehož skončení státní zástupce rozhodl, že existují ještě další dva skutky, jichž se měl stěžovatel dopustit jako samostatný pachatel. Státní zástupce však zvolil zvláštní procesní postup, když nedal pokyn policejnímu orgánu k rozšíření trestního stíhání, toliko stěžovatele upozornil, že trestní stíhání bylo rozšířeno a určil mu třídenní lhůtu k vyjádření, čímž fakticky vyloučil možnost přezkumu tohoto rozhodnutí. Následně podal pro všechny tři skutky obžalobu, na jejímž základě krajský soud vydal odsuzující (napadený) rozsudek. Stěžovatel uvádí, že nebyla dodržena zásada totožnosti skutku, jednání a následku, a krajský soud vůbec o těchto dvou dalších skutcích neměl rozhodovat, naopak měl věc v této části vrátit do přípravného řízení k došetření.
6. Stěžovatel dále namítá, že senát 63 T krajského soudu, který rozhodoval o jeho vině a trestu, nebyl nestranný a nerespektoval presumpci neviny. Tento závěr stěžovatel dovozuje ze skutečnosti, že tentýž senát schválil (dřívějším) rozsudkem dohodu o vině a trestu s původně spoluobžalovaným K. B., jehož výpověď byla usvědčujícím důkazem proti stěžovateli. Stěžovatel v této souvislosti rozporuje i způsob, jakým senát 63 T hodnotil důkazy, neboť odsuzující rozsudek postavil na výpovědi K. B., kdežto důkazy ve prospěch stěžovatele považoval za nevěrohodné. Uvedenému odpovídá i skutečnost, že po přednesu závěrečných řečí bylo hlavní líčení přerušeno toliko na dvanáct minut, po jejichž uplynutí byl vyhlášen rozsudek. Odůvodnění rozsudku pak nekriticky převzalo verzi obžaloby. K. B. měl však zjevný zájem na tom, aby svou výpovědí usvědčil stěžovatele, neboť to bylo obsahem jeho závazku vůči státnímu zástupci. Výpověď takového svědka by měla být podrobena náležitému kritickému zhodnocení, k čemuž však nedošlo.
7. Konečně stěžovatel namítá, že mu bylo odepřeno právo na osobní účast na veřejném zasedání před vrchním soudem v odvolacím řízení. Stěžovatel požádal o odročení veřejného zasedání podáním ze dne 12. 7. 2022, avšak vrchní soud této žádosti nevyhověl. Veřejné zasedání bylo nařízeno na 15. 7. 2022, přičemž stěžovatel se jej z důvodu svého závažného zdravotního stavu nezúčastnil. Při veřejném zasedání byla přečtena lékařská zpráva ze dne 8. 7. 2022 a pracovní neschopenka stěžovatele. Z této zprávy bylo zřejmé, že zdravotní stav stěžovatele je velmi vážný a neumožňuje jeho účast na veřejném zasedání. Rovněž bylo konstatováno, že stěžovatel trvá na své osobní účasti, jakmile toho bude schopen. Vrchní soud se pokusil neúspěšně kontaktovat lékaře, který zprávu vystavil. Vrchní soud následně nedůvodně opřel své rozhodnutí konat veřejné zasedání bez účasti stěžovatele o lékařské zprávy z Psychiatrické nemocnice Kosmonosy a pominul zprávu z Psychiatrické nemocnice Bohnice.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech zákonných procesních prostředků k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití podústavního práva a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatel svou námitku týkající se nedodržení zásady totožnosti skutku, resp. skutečnosti, že byl údajně shledán vinným spácháním tří skutků, přičemž proti němu bylo zahájeno trestní stíhání toliko v případě skutku jednoho, nevznesl v dovolacím řízení, neboť napadené usnesení Nejvyššího soudu tuto námitku nerekapituluje a následně se s ní ani nevypořádává, což zároveň stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nenamítá. Ústavní soud z toho dovozuje, že taková námitka nebyla v řízení před Nejvyšším soudem uplatněna. Ústavní soud se proto touto námitkou s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti nebude zabývat, neboť je nutno ji hodnotit jako nepřípustnou.
11. Stěžovatel dále namítá nesprávné (nedostatečné) hodnocení důkazů krajským soudem, jež vycházelo především z výpovědi svědka K. B., který byl původně spoluobviněným ve věci, nicméně jelikož uzavřel dohodu o vině a trestu, jeho věc proběhla procesně samostatně. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá důvod Ústavní soud toto hodnocení posuzovat, ledaže by byl shledán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, k čemuž však v posuzované věci nedošlo. Tuto námitku nadto vypořádal podrobně již vrchní soud v odvolacím řízení. Svědek byl ještě ve společném řízení, kde byli obžalovanými stěžovatel a právě K. B., v hlavním líčení dne 14. 9. 2021 vyslechnut jako obžalovaný, nikoliv jako svědek. Krajský soud tak vycházel při svém hodnocení důkazů a rozhodování z výpovědi K. B. jako obžalovaného. Poté, co byla věc stěžovatele vyloučena k samostatnému řízení, byl K. B. opětovně vyslechnut, tentokrát v procesním postavení svědka, přičemž krajský soud tak učinil z toho důvodu, že bylo nutno podrobněji reagovat na obhajobu stěžovatele. Ústavní soud k tomu podotýká, že výpověď K. B. byla velmi podrobná, konzistentní od samého počátku řízení, kdy tento spoluobžalovaný (svědek) byl procesně použitelně vyslechnut opakovaně a vždy podával výpověď obsahově shodnou včetně detailů. Tato výpověď koresponduje i s obsahem důkazu kupní smlouvou ze dne 22. 10. 2019, která byla uzavřena právě mezi K. B. a stěžovatelem, a to zejména s ohledem na časové souvislosti. Krajský soud se podrobně obsahem výpovědi K. B. zabýval. Ústavní soud tedy neshledává žádný rozpor, natož extrémní, mezi provedenými důkazy a právními závěry z nich vyvozenými.
12. Jde-li o otázku nestrannosti senátu 63 T krajského soudu, ta souvisí s právě nastíněnými procesními okolnostmi případu. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval [viz např. nález ze dne 18. 6. 2022 sp. zn. Pl. ÚS 7/02 (N 78/26 SbNU 273)], že nezávislost a nestrannost jsou neodmyslitelnými atributy pojmu soud, hodnotami, jež prospívají všem, neboť jsou jednou ze záruk rovnosti a právní jistoty v demokratické společnosti. Pouze nestranný soud je způsobilý poskytovat skutečnou spravedlnost vždy a všem. Nezávislostí se rozumí vyloučení možnosti účinně působit na svobodnou tvorbu vůle soudců, nestrannost (nezávislost na stranách) představuje neexistenci vztahu soudu k jedné ze stran řízení. Nestrannost soudce je přitom především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti jeho vnitřního rozpoložení. Subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít na základě hlediska objektivního. To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto; nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (viz nález ze dne 2. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 741/21, dostupný na https://nalus.usoud.cz). Z popsaného hlediska je nutno senát 63 T krajského soudu považovat za nestranný, neboť původně věc probíhala ve společném řízení proti stěžovateli a K. B. jako obžalovaným a až následně, kdy se K. B. rozhodl uznat vinu a uzavřít dohodu o vině a trestu se státním zástupcem, byla věc stěžovatele vyloučena k samostatnému řízení. Procesní aspekty věci si tedy vyžádaly vyloučení věci stěžovatele, neboť věc K. B. bylo možno s ohledem na dohodu o vině a trestu vyřídit rychleji, přičemž schválení dohody o vině a trestu soudem vyžaduje jiný procesní postup. Senát 63 T již ve věci vedl v hlavním líčení dokazování a změna senátu po vyloučení věci stěžovatele k samostatnému řízení by případně mohla vést k porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, případně k porušení práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť by se dosud provedené dokazování muselo provádět znovu. Ústavní soud tedy uzavírá, že pouhé procesní aspekty věci, které vedly k vyloučení věci stěžovatele k samostatnému řízení, nemohly založit porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Poslední námitka stěžovatele dotýkající se práva jeho účasti na veřejném zasedání je taktéž zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud se touto námitkou podrobně zabýval v bodech 26 až 42 odůvodnění napadeného usnesení a Ústavní soud považuje jeho argumentaci za vyčerpávající a pro stručnost na ni odkazuje. Pro přehlednost Ústavní soud toliko shrnuje, že neúčast stěžovatele na veřejném zasedání byla v daném případě přijatelná, neboť stěžovatel zvolil při své obhajobě obstrukční taktiku, když se na vlastní žádost pravidelně nechával hospitalizovat na psychiatrii v době, kdy byla nařízena veřejná zasedání vrchního soudu v jeho věci. Do jeho obstrukční strategie pak i zapadaly neustálé změny obhájců. Vrchní soud tedy nepochybil, když veřejné zasedání dne 15. 7. 2022 konal bez přítomnosti stěžovatele, a tudíž nedošlo k porušení základního ústavně zaručeného práva stěžovatele podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
14. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2023
Jan Filip, v. r.
předseda senátu