ECLI:CZ:US:2023:4.US.908.23.1
sp. zn. IV. ÚS 908/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti TOP Servis Libivá, s. r. o., sídlem Libivá 44, Mohelnice, zastoupené Mgr. Petrem Hasalou, advokátem, sídlem Radniční 237/13, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2023 č. j. 28 Cdo 3801/2022-655, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2022 č. j. 5 Cmo 61/2022-616 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. prosince 2021 č. j. 37 Cm 115/2005-559, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Jany Palouškové starší, Lucie Palouškové, Libora Palouška a Jany Palouškové mladší, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že soudy porušily její základní práva a svobody zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem (třetím v pořadí) vyhověl žalobě vedlejších účastníků a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit první vedlejší účastnici částku 618 121 Kč (I. výrok), každému z ostatních vedlejších účastníků částku 123 624 Kč (II. až IV. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (V. až IX. výrok). Krajský soud vyšel ze zjištění, že právní předchůdce vedlejších účastníků ještě před vznikem stěžovatelky objednal na základě kupních smluv technologické vybavení potřebné k provozování pneuservisu, za toto zařízení uhradil kupní cenu ve výši 988 993 Kč a dospěl k závěru, že stěžovatelka jednáním spočívajícím v držení, nakládání a z toho vyplývajícího užívání plodů získala bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně majetkový prospěch bez právního důvodu, tudíž mají vedlejší účastníci nárok na jeho vydání, a to v poměru odpovídajícím vypořádání pozůstalosti po jejich právním předchůdci. V závěru odůvodnění reagoval na námitku promlčení vznesenou stěžovatelkou.
3. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka odvoláním, které Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), po částečném zopakování dokazování, neshledal důvodným, a proto (s přihlédnutím ke zpětvzetí části žaloby vedlejšími účastníky) napadeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu ohledně částek odpovídajících podílu vedlejších účastníků na zpětvzetí žaloby a řízení v tomto rozsahu zastavil (I. výrok), ve zbývajícím rozsahu I. až IV. výrok rozsudku krajského soudu potvrdil (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (III. až VII. výrok). V odůvodnění rozsudku se vrchní soud ztotožnil s právním i skutkovým hodnocením věci provedeným krajským soudem. Vrchní soud rovněž objasnil, že právní předchůdce vedlejších účastníků neměl žádný důvod považovat předmětné zařízení za vklad na vyrovnání svého obchodního podílu ve stěžovatelce. Jediné, v čem se vrchní soud s krajským soudem neztotožnil, byla jeho úvaha týkající se možného vydání uvedeného zařízení vedlejším účastníkům. V daném případě podle vrchního soudu nebylo podstatné, že dané zařízení, které právní předchůdce vedlejších účastníků za daných okolností k užívání stěžovatelky nakoupil, již s ohledem na opotřebení a plynutí času nemá větší hodnotu. Podstatné je naopak to, že výši bezdůvodného obohacení, kterého se stěžovatelce dostalo, nutno odvozovat od obvyklého nájemného za dobu užívání.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. a III. výrok). Stěžovatelka podle Nejvyššího soudu v dovolání nevymezila takovou právní otázku, která by založila jeho přípustnost. V této souvislosti Nejvyšší soud poznamenal, že soudy nižších stupňů se správně vypořádaly i se stěžovatelkou vznesenou námitkou promlčení, neboť tu je nutno posuzovat s ohledem na to, že v dané věci šlo o obchodní závazkové vztahy mezi podnikateli. Proto nárok vedlejších účastníků na vydání bezdůvodného obohacení s ohledem na čtyřletou promlčecí lhůtu promlčen není. Relevanci nemá podle Nejvyššího soudu ani námitka stěžovatelky, že vrchní soud ve skutečnosti rozhodoval o jiném nároku, než který byl původně uplatněn žalobou, a to již proto, že i vrchní soud rozhodoval o totožném předmětu řízení, jak byl skutkově vymezen žalobou a žalobními tvrzeními, podle nichž stěžovatelka bez řádné úhrady užívala strojní zařízení pořízené právním předchůdcem vedlejších účastníků, byť takto uplatněný nárok soudy následně odlišně právně kvalifikovaly. Nejvyšší soud ještě konstatoval, že když se stěžovatelka v dovolání dovolávala údajného nesprávného právního posouzení vrchním soudem, svými námitkami ve skutečnosti zpochybňovala skutkové závěry, když brojila mimo jiné proti hodnocení důkazů, což však způsobilý dovolací důvod nepředstavuje. Napadá-li stěžovatelka i výroky vrchního soudu o náhradě nákladů řízení, je v tomto rozsahu dovolání ze zákona nepřípustné.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Podle stěžovatelky vycházela žaloba vedlejších účastníků striktně z toho, že se stala vlastníkem předmětného zařízení, přičemž není pravdou, že by zároveň vedlejší účastníci formulovali alternativní návrh pro případ, kdyby soud dospěl k závěru, že se stěžovatelka jím nestala, tedy že by se vedlejší účastníci domáhali bezdůvodného obohacení na základě toho, že uvedené zařízení užívala pro výkon své podnikatelské činnosti, ačkoliv k tomu neexistoval právní důvod. Takto své žalobní žádání podle stěžovatelky formulovala pouze druhá vedlejší účastnice, a to toliko ještě z procesní opatrnosti. Z tohoto důvodu měly obecné soudy vycházet z relevantních ustanovení občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, konkrétně z §457 a z judikatury navazující na toto ustanovení. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje mimo jiné na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2010 sp. zn. 28 Cdo 1482/2010, podle něhož povinnost k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na základě plnění z neplatné smlouvy má žalovaný pouze vůči tomu, kdo byl druhou smluvní stranou, nikoliv vůči tomu, kdo účastníkem smlouvy nebyl. Zjednodušeně řečeno, podle stěžovatelky platí, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze účastníci takové smlouvy. Protože v době uzavření kupních smluv na předmětné vybavení pneuservisu stěžovatelka ještě neexistovala, nemůže být pasivně legitimována k vydání bezdůvodného obohacení. Naopak, právní předchůdce vedlejších účastníků plnil vůči dodavatelům zařízení svůj vlastní závazek. Nelze uvažovat tak, že by účastníkům tehdejších kupních smluv o koupi vybavení pneuservisu bylo ve smyslu §454 občanského zákoníku zřejmé, že právní předchůdce vedlejších účastníků ve skutečnosti plní závazek za jinou osobu. Stěžovatelka se naopak domnívá, že právní předchůdce vedlejších účastníků nákupem předmětného zařízení jen dorovnával hodnotu svého vkladu jako společníka. Odlišným hodnocením žaloby překročily obecné soudy žalobní návrh vedlejších účastníků a porušily tak dispoziční zásadu, neboť vycházely z jiného skutkového stavu, než byl v žalobě tvrzen (vedlejší účastníci tvrdili vlastnictví stěžovatelky, a nikoliv to, že by vybavení užívala bez právního důvodu).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
8. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Kvalifikované vady ve stěžovatelčině věci Ústavní soud neshledal.
9. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje argumenty, s nimiž se obecné soudy v napadených rozhodnutích řádně vypořádaly, zejména objasnily důvody, pro které stěžovatelka předmětné vybavení pro činnost pneuservisu nenabyla do vlastnictví, a tudíž je nutno vycházet z toho, že toto zařízení užívala bez právního důvodu, čímž se obohatila. Na základě tohoto zjištění jí byla uložena platební povinnost.
10. Nejvyšší soud v napadeném usnesení shledal, že obecné soudy se nikterak neodchýlily od předmětu věci, jak jej v žalobě specifikovali vedlejší účastníci, rozhodovaly tedy o předmětu řízení, jak byl vedlejšími účastníky v žalobě vymezen, nicméně vedlejšími účastníky uplatněný nárok ve srovnání s žalobou soudy jinak právně kvalifikovaly. Je notorietou, že soud není vázán právním posouzením účastníků a že by tedy mohl (a měl) při dodržení hlavních zásad ovládajících civilní řízení věc po právní stránce posoudit sám. Ze stěžovatelčiny argumentace je přitom zřejmé, že sporná v dané věci byla jen kvalifikace skutkové podstaty bezdůvodného obohacení, přitom sama stěžovatelka v ústavní stížnosti uznává, že minimálně jeden z vedlejších účastníků ve svých žalobních formulacích vycházel alternativně z toho, že se stěžovatelka obohatila právě tím, že vybavení zakoupené právním předchůdcem vedlejších účastníků užívala bez právního důvodu.
11. V této souvislosti proto nemá patřičnou relevanci ani odkaz stěžovatelky na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1482/2010 (respektive i na ostatní obdobná rozhodnutí Nejvyššího soudu), neboť obecné soudy při svém posouzení nebyly vázány tím, že stěžovatelka měla do vlastnictví nabýt majetek, který za ni hradil právní předchůdce vedlejších účastníků. Vrchní soud v napadeném rozsudku (srov. bod 41. odůvodnění) rovněž vysvětlil, že právní předchůdce vedlejších účastníků neměl žádný důvod vkládat předmětné zařízení pro provoz pneuservisu do majetku stěžovatelky jako hodnotu představující jeho vklad ve stěžovatelce. Ústavní soud pro stručnost na tyto závěry vrchního soudu odkazuje.
12. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu