ECLI:CZ:US:2023:4.US.936.23.2
sp. zn. IV. ÚS 936/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele a) statutárního města Olomouc, sídlem Horní náměstí 583, Olomouc, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, sídlem Riegrova 376/12, Olomouc, proti II. a III. výroku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2023 č. j. 22 Cdo 1244/2021-1002 a I., III. a IV. výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. května 2020 č. j. 56 Co 277/2013-927, a o ústavní stížnosti stěžovatelů b) Jegora Zabirževskiho, c) Vitalije Zabirževskiho a d) Galyny Goryačevy, zastoupených JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou, sídlem Rokycanova 809/1c, Olomouc, proti I. a III. výroku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2023 č. j. 22 Cdo 1244/2021-1002 a III. a IV. výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. května 2020 č. j. 56 Co 277/2013-927 a návrhu s ní spojeném na zrušení §238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnosti se odmítají.
II. Návrh na zrušení §238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel a) domáhá zrušení označených výroků v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu a tamtéž uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), a to pro tvrzené porušení čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1, čl. 96, čl. 100 odst. 1 a čl. 101 odst. 1 a 4 Ústavy, dále čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelé b), c) a d) se ústavní stížností podle týchž ustanovení domáhají zrušení označených výroků téhož usnesení Nevyššího soudu a téhož rozsudku krajského soudu, a to pro tvrzené porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, dále čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (dále jen "protokol"). Jelikož obě ústavní stížnosti brojí proti shodným rozhodnutím, vydaným v řízeních, jichž byli všichni stěžovatelé účastníky, Ústavní soud usnesením ze dne 11. 4. 2023 sp. zn. IV. ÚS 936/23, IV. ÚS 943/23 obě ústavní stížnosti spojil ke společnému řízení, vedenému pod sp. zn. IV. ÚS 936/23.
2. Z ústavních stížností a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelé b), c) a d) se domáhali proti stěžovateli a) u Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") náhrady za omezení vlastnického práva, a to stěžovateli b) ve výši 404 218,82 Kč, stěžovateli c) ve výši 408 334,52 Kč a stěžovatelce d) ve výši 508 483,24 Kč. Omezení vlastnického práva mělo být důsledkem změny územního plánu, podle kterého na jejich pozemcích měla být vybudována komunikace coby veřejně prospěšná stavba. Okresní soud nejprve rozsudkem ze dne 14. 3. 2013 č. j. 21 C 342/2012-370 konstatoval, že bylo porušeno základní právo stěžovatelů b) až d) podle čl. 1 protokolu, žalobu na náhradu za omezení vlastnického práva zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po dvojím zrušení navazujících rozsudků krajského soudu (jako soudu odvolacího) rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 č. j. 22 Cdo 1425/2014-553 a ze dne 30. 8. 2018 č. j. 22 Cdo 1651/2018-796 rozhodl krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že stěžovatel a) je povinen zaplatit stěžovateli b) 127 728 Kč, stěžovateli c) 129 456 Kč a stěžovatelce d) 171 504 Kč, všem se specifikovaným příslušenstvím (výrok I). Ve zbytku zamítavý rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok II). Dále uložil stěžovateli a) nahradit náklady řízení před okresním soudem, a to stěžovateli b) 6 564 Kč, stěžovateli c) 6 277 Kč a stěžovatelce d) 7 040 Kč (výrok III); a náklady odvolacího řízení stěžovateli b) 9 984 Kč, stěžovateli c) 3 525 Kč a stěžovatelce d) 3 664 Kč (výrok IV). Rozhodnou se stala otázka, zda byli stěžovatelé b) až d) v období let 2009 až 2012 omezeni na vlastnickém právu v důsledku územního plánu z roku 1998, změněného v roce 2001, podle kterého měla být na pozemcích vybudována komunikace, ačkoli se tento plán následně v roce 2014 opět změnil. Stěžovatelé b) až d) nabyli pozemky do vlastnictví v roce 2005. Plánovaná výstavba podle druhé změny územního plánu měla vlastnické právo stěžovatelů b) až d) omezovat v podstatně menší míře než podle první změny.
3. Krajský soud částečně zopakoval dokazování a doplnil je především dodatkem znaleckého posudku a výslechem znalce k určení obvyklých cen nemovitostí v letech 2009 až 2012. Vázán právními názory podle zrušujících rozsudků Nejvyššího soudu seznal, že stěžovatelům b) až d) náleží náhrada za celé žalované období od 1. 11. 2009 do 31. 10. 2012, a to ve výši 3 % z obvyklé ceny pozemků v daném období; stěžovatelé navrhovali 5 %. Posouzením několika znaleckých posudků, kupních cen nemovitostí, historických změn územního plánu a dalších okolností dospěl krajský soud k závěru, že obvyklou cenou byly za 1 m2 pozemků částky 1 600 Kč za rok 2009, 1 800 Kč za rok 2010, 2 000 Kč za rok 2011 a 2 400 Kč za rok 2012. Vynásobením těchto částek rozlohou pozemků jednotlivých stěžovatelů b) až d) a koeficientem 0,03 (3 % z obvyklé ceny) dospěl krajský soud k výše uvedeným částkám přiměřených náhrad.
4. O náhradě nákladů prvostupňového řízení (včetně nákladů všech řízení proběhlých před posledním, v pořadí třetím rozhodnutím krajského soudu) rozhodl krajský soud tak, že po započtení stěžovatelům b) až d) již předchozími rozsudky pravomocně přiznaných náhrad, byli celkově úspěšní o 6 % více než stěžovatelka a). Tento rozdíl vztáhl krajský soud i k určení náhrady nákladů za část odvolacího řízení, proběhlou po posledním kasačním rozsudku Nejvyššího soudu. Proto jim přiznal výše uvedenou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v prvním stupni a odvolacího řízení.
5. Dovolání proti poslednímu rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl, a to II. výrokem dovolání stěžovatele a) a I. výrokem dovolání ostatních stěžovatelů, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Dovolání stěžovatele a) odmítl Nejvyšší soud zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady. Stěžovatel a) nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání k otázce, zda je možné, aby neuskutečnění stavebního záměru po dobu 10 let mohlo nepřiměřeně zasahovat do vlastnického práva vlastníka dotčeného pozemku. Dále nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání k otázce, jaká kritéria a jakým způsobem je třeba hodnotit pro závěr, zda skutečně došlo k nepřiměřenému omezení vlastnického práva neprovedením stavebního záměru. Předpoklad přípustnosti stěžovatel a) nevymezil ani u otázky, jakým způsobem a na základě čeho má být výše náhrady stanovena. Stejně tak dovolání stěžovatele a) neobsahovalo vymezení předpokladu přípustnosti k námitce, že krajský soud neměl stěžovatelům b) až d) přiznat úroky z prodlení. V těchto částech tak dovolání neobsahovalo povinné zákonné náležitosti, a bylo odmítnuto pro vady. Zbylé stěžovatelem a) předestřené otázky byly buď (na rozdíl od jeho mínění) v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již řešeny (otázka povahy požadované náhrady), anebo se jimi stěžovatel a) nedomáhal přezkumu správnosti závěru krajského soudu, ale obecného (teoretického) výkladu práva (otázka vymezení a způsobu posouzení kritérií pro závěr, že vlastníkovi náleží náhrada). Nejvyšší soud (s poukazem na svá předchozí rozhodnutí) obecně k námitkám stěžovatele a) dodal, že konkrétní způsob posouzení intenzity zásahu do vlastnického práva a určení výše přiměřené náhrady závisejí v mezích volné (a odůvodněné) úvahy soudu na specifických okolnostech věci. Ke zrušení rozhodnutí krajského soudu by mohl přistoupit u zjevně nepřiměřených úvah, které neshledal.
6. Dovolání stěžovatelů b) až d) nebylo přípustné pro jimi předestřenou otázku, zda náhrada za omezení vlastnických práv v dané věci může být snížena u vlastníků, kteří si k datu nabytí svého majetku do vlastnictví museli být vědomi jeho trvajícího omezení. Tuto otázku vyřešil krajský soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (včetně rozsudku vydaného dříve v této věci). Argumentace judikaturou vztahující se k regulovanému nájemnému je nepřiléhavá, neboť jde o typově zcela odlišnou situaci. V obdobných věcech jako je tato mají soudy prostor k uvážení kritérií a jejich významu pro určení výsledné náhrady, která jsou vždy závislá na individuálních okolnostech. Krajský soud vysvětlil rozhodná kritéria, k nimž přihlédl, přičemž v zásadě jediným v jejich neprospěch byla okolnost, že nabyli pozemky v době existujícího omezení územním plánem. Za zjevně nepřiměřenou Nejvyšší soud nepovažoval okolnost, že krajský soud přihlédl také ke kupní ceně, za kterou stěžovatelé b) až d) pozemky prodali. Stejně tak nebylo dovolání přípustné pro řešení otázek vztahujících se k dokazování, především, zda má odvolací soud povinnost nařídit revizní znalecký posudek nebo zda krajský soud správně vyložil kritéria pro odmítnutí důkazu pro nadbytečnost.
II.
Argumentace stěžovatelů
II.a Argumentace stěžovatele a)
7. Stěžovatel a) obecně především namítá, že soudy neposoudily správně otázku omezení vlastnického práva nad spravedlivou míru a po nepřiměřenou dobu tak, aby bylo možno uvažovat o přímém použití čl. 11 odst. 4 Listiny. Stejně nesprávně posoudily výši náhrady, pokud by snad stěžovatelům b) až d) náležela. Soudy měly také nesprávně uvážit kritéria podstatná pro určení výše náhrady a jejich naplnění, stejně jako otázku, jakým způsobem má být náhrada stanovena a z čeho má vycházet.
8. V konkrétních námitkách stěžovatel a) zejména tvrdí, že jeho dovolání nebylo vadné. U první z výše uvedených otázek v dovolání údajně uvedl, že předchozí právní názory Nejvyššího soudu považuje za neústavní a že měla být rozhodná právní otázka řešena jinak. Uvedl-li také, že rozsudek krajského soudu závisí na vyřešení otázky, která dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena, mělo jít o obecnou argumentaci. S jednotlivými dovolacími otázkami údajně spojil konkrétní předpoklad přípustnosti. Stěžovatel se domáhal, aby Nejvyšší soud přehodnotil dřívější právní názor, podle něhož mají obce povinnost do určité doby zhotovit veřejně prospěšnou stavbu zanesenou do územního plánu. Nejvyšší soud a krajský soud však svými rozhodnutími založily právě tuto novou povinnost - uskutečnit stavební záměry obsažené v územním plánu. K otázce povahy náhrady Nejvyšší soud nesprávně uzavřel, že jde již o prvním zrušujícím rozsudkem řešenou otázku. V něm měl Nejvyšší soud uzavřít, že nárok na náhradu náleží v případě, že je zasažena podstata vlastnictví. Judikatura Nejvyššího soudu danou otázku neřeší, závěry k ní vyslovil Nejvyšší soud pouze v tomto řízení. Dále stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že nepožadoval teoretické vymezení kritérií a způsobu jejich posouzení pro závěr o důvodnosti náhrady; naopak napadl konkrétní závěr krajského soudu, se kterým se měl Nejvyšší soud vypořádat. Dovolání mělo být přípustné také v otázce přiznání úroků z prodlení stěžovatelům b) až d), neboť jde o konstitutivní výrok.
9. Omezení podle územního plánu jsou údajně legitimní. Územní plánování je zákonným nástrojem, a omezení některých práv je proto dovoleno a patří k tomuto způsobu regulace vývoje určitého území. Náhrada však omezeným vlastníkům náleží až tehdy, přesáhne-li omezení spravedlivou míru. Stěžovatelé si museli být vědomi toho, že nebudou moci dané části pozemků využít pro výstavbu. Soudy naproti tomu ani neuvedly, co je spravedlivá míra omezení a jaká doba k naplnění stavebního záměru by měla být přiměřená.
II.b Argumentace stěžovatelů b), c) a d)
10. Tito stěžovatelé napadají výroky rozsudku krajského soudu o jim přiznané náhradě nákladů řízení, jakož i I. a III. výrok usnesení Nejvyššího soudu, zejména s tvrzením, že jde o rozhodnutí překvapivá, neodpovídající teleologickému výkladu rozhodných ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Dále krajský soud při určení výše náhrady nákladů údajně nesprávně hodnotil poměrný úspěch ve věci, neboť předmět řízení se v čase měnil. Ústavní stížnost proti nákladovým výrokům rozsudku krajského soudu je podle stěžovatelů přípustná, neboť v souladu s judikaturou Ústavního soudu napadli kromě nákladových výroků také rozhodnutí krajského soudu ve věci samé. Stěžovatelé také navrhují zrušení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., které vylučuje přezkum rozhodnutí odvolacích soudů o náhradách nákladů řízení Nejvyšším soudem. Podle stěžovatelů je to systémový problém, neboť případná překvapivost rozhodnutí odvolacích soudů o nákladech řízení může být poprvé posuzována až před Ústavním soudem. Tato výluka z dovolacího přezkumu nepřiměřeně zasahuje do práva na soudní ochranu, přispívá ke snížení kvality soudních rozhodnutí a snižuje vymahatelnost práva. Stěžovatelé mají za to, že jde o kvalitativně stejně důležitou agendu, jako u jiných věcí, a jelikož je výrok o nákladech řízení vždy součástí rozhodnutí, měla by i tato rozhodnutí být sjednocována Nejvyšším soudem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas, oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí, jejichž výroky napadají. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost stěžovatelů b) až d) proti nákladovým výrokům rozsudku krajského soudu považuje Ústavní soud také za včasnou. Přestože proti samotnému rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení je dovolání ze zákona nepřípustné, a lhůta k podání ústavní stížnosti tak běžně počíná od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, považuje Ústavní soud stížnost za včasnou, byla-li Nejvyššímu soudu dána možnost zrušit také tyto nákladové výroky. Protože stěžovatelé b) až d) napadli dovoláním rozsudek krajského soudu v celém jim nepříznivém rozsahu, mohl v případě důvodnosti dovolání ve věci samé Nejvyšší soud zrušit také nákladové výroky rozsudku krajského soudu. Lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku krajského soudu je proto v souladu s argumentací stěžovatelů zachována.
12. Vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu, a v případě stěžovatelů b) až d) i proti rozsudku krajského soudu, jsou ústavní stížnosti přípustné, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Ústavní stížnost stěžovatele a) proti rozsudku krajského soudu je pouze částečně přípustná, neboť stěžovatel a) proti tomuto rozhodnutí nevyčerpal zcela zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (viz dále).
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavních stížností
13. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) ani dalším stupněm soustavy obecné justice a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu.
14. Ústavní soud předesílá, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad zákonů a jejich použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů. Zásah Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti je možný tehdy, je-li napadené rozhodnutí stiženo vadami, ústícími v porušení ústavnosti. Výklad a použití zákona jsou stiženy takovou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně či vůbec dopad některého ústavně zaručeného práva (svobody) na posuzovanou věc. Anebo dopustí-li se libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. odpovídá uznávanému chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
15. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud vždy nejprve posuzuje, zda jsou napadená rozhodnutí způsobilá k věcnému přezkumu. Proto také zkoumá, zda je lze ústavní stížností napadnout a zda jimi vůbec mohla být porušena ústavně zaručená práva nebo svobody. Dospěje-li k závěru, že tomu tak není, ústavní stížnost (v nutném rozsahu) odmítne.
IV.a
Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatele a) proti rozsudku krajského soudu
16. Stěžovatel a) dovoláním napadl rozsudek krajského soudu, aniž by - jak shledal Nejvyšší soud - v celkem čtyřech otázkách řádně vymezil předpoklady jeho přípustnosti (viz výše bod 5). Stěžovatel a) v rozsáhlé a nepřehledné ústavní stížnosti (bez číslování stran nebo členění do kapitol) tento závěr zevrubně zpochybňuje (viz výše bod 8). Ústavní soud si proto vyžádal stěžovatelovo dovolání proti rozsudku krajského soudu. Po seznámení se s jeho obsahem dospěl k závěru, že rozhodnutí Nejvyššího soudu není v rozporu s ústavním pořádkem. Z obsahu dovolání je nepochybné, že stěžovatel a) ve většině otázek nevymezil kýžený předpoklad přípustnosti dovolání. Dovolání, jehož vlastní text je téměř identický s textem ústavní stížnosti, je především podrobnou kritikou (opakující však tytéž argumenty) rozsudku krajského soudu a jednání stěžovatelů b) až d). Nutno přitakat Nejvyššímu soudu, že stěžovatel a) předestírá zcela obecné otázky anebo sice uvádí konkrétní kritiku, z níž však neabstrahuje rozhodnou otázku hmotného nebo procesního práva, s níž by spojil nutný předpoklad přípustnosti dovolání - tak, aby se jím Nejvyšší soud mohl účelně zabývat. K otázce úroků z prodlení pak stěžovatel a) k přípustnosti dovolání toliko uvedl, že tato otázka (z výše uvedeného důvodu) zakládá přípustnost dovolání. Stěžovatel a) tedy v naznačeném rozsahu zákonné požadavky dovolání nesplnil. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.) stěžovatel a) proti rozsudku krajského soudu nevyčerpal řádně všechny procesní prostředky k ochraně svého práva.
17. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti nelze přehlížet, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) nebo nikoliv. Bylo-li dovolání řádně odmítnuto, protože neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (viz §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na dovolání hledět, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě je ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku krajského soudu - v příslušném rozsahu nepřípustná.
18. Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, dostupné na http://nalus.usoud.cz), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také, zda stanoví přísnější požadavky na jeho kvalitu. S těmito požadavky souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připouští, že platná právní úprava klade na účastníky řízení vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání. Je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). K vymezení předpokladu přípustnosti dovolání i k důsledkům jeho absence je veřejně dostupná četná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatel a) zjevně nezohlednil (viz např. usnesení ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 346/17). Odmítnutí dovolání v takové situaci není porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) ani je nelze v posuzované věci, s ohledem na srozumitelné odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, považovat za excesivní.
IV.b
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti stěžovatele a)
19. V rozsahu, v němž je ústavní stížnost stěžovatele a) přípustná, je však zjevně neopodstatněná. Stručně vyjádřeno proto, že stěžejní námitky byly v napadených rozhodnutích vyvráceny se srozumitelným a logickým odůvodněním. Podstatná část námitek je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatel klade (podle patrného smyslu obsahu dovolání a ústavní stížnosti) otázky, na které nelze poskytnout obecnou odpověď. Anebo soudům vytýká něco, co se z obsahu napadených rozhodnutí nepodává. Z napadených rozhodnutí neplyne - jak se stěžovatel a) - domnívá, že by obce měly mít novou povinnost uskutečňovat záměry obsažené v územním plánu. Z těchto rozhodnutí je naopak zřetelně patrné, že po podrobném dokazování a komplexním posouzení věci dospěl krajský soud k závěru, že ve zvláštních okolnostech tohoto případu bylo právo stěžovatelů omezováno nad spravedlivou míru po nepřiměřenou dobu. Proto ani nelze stěžovateli a) obecně odpovědět, jaká míra je (abstraktně) spravedlivá a kde se nachází hranice přiměřenosti doby omezení vlastnického práva územním plánem. Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že toto právní posouzení je věcí volné úvahy soudu, která musí být řádně odůvodněna, a je závislá na jedinečných okolnostech věci. Dospěly-li soudy k závěru o nutnosti náhrady za omezení vlastnického práva stěžovatelů b) až d) a tento závěr srozumitelně a přesvědčivě odůvodnily, nelze v něm spatřovat rozpor s ústavním pořádkem.
20. K jádru námitek stěžovatele a) hodno poukázat na odůvodnění rozsudku ze dne 26. 4. 2016 č. j. 22 Cdo 1425/2014-553, v němž Nejvyšší soud uvedl: "V případech, kdy územní plán omezuje vlastníka pozemku tím, že na jeho pozemku předpokládá existenci veřejně prospěšné stavby, je tedy úkolem soudu posoudit, zdali konkrétní okolnosti daného případu nasvědčují tomu, že vlastník pozemku je již ve svém vlastnickém právu omezen nad spravedlivou míru, a to po nepřiměřenou dobu. V této souvislosti by měl soud přihlédnout zejména k tomu, kdy byl územní plán, jímž došlo k omezení vlastnického práva, přijat, a k tomu, jak dlouhý časový okamžik od vydání uplynul a jak postupoval subjekt, v jehož prospěch bylo omezení v územním plánu přijato."
21. Neústavnost napadeného usnesení Nejvyššího soudu nezakládá ani skutečnost, že se neodchýlil od svých předchozích rozhodnutí v téže věci. Domníval-li se stěžovatel a), že daná otázka má být posouzena jinak, není samo o sobě porušením jeho ústavně zaručených práv, že Nejvyšší soud svůj postoj nezměnil. Měl-li stěžovatel za to, že předchozí rozsudky Nejvyššího soudu netvoří ustálenou rozhodovací praxi, tudíž jde o otázky dosud neřešené, nemění to nic na závěru, že rozporované právní otázky byly vyřešeny již v předchozích rozhodnutích dovolacího soudu. Z napadeného usnesení i kasačních rozsudků je zjevné, že se Nejvyšší soud podrobně zabýval podstatou věci; krajský soud, vázán jeho právním názorem, dospěl po komplexním uvážení všech v úvahu přicházejících kritérií [viz zejména bod 13 písm. a) až g) odůvodnění rozsudku krajského soudu] k nutnosti přiznat stěžovatelům b) až d) náhradu a k její přiměřené výši. K samotnému určení výše náhrady Ústavní soud poznamenává, že krajský soud provedl řadu důkazů, které hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, svůj postup řádně odůvodnil a dospěl k závěru, který není nepřiměřený. Ve zbytku Ústavní soud odkazuje na ústavně souladné odůvodnění napadených rozhodnutí.
IV.c
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti stěžovatelů b) až d)
22. Stěžovatelé b) až d) ve své ústavní stížnosti věcně nebrojí proti formálně také napadenému I. výroku usnesení Nejvyššího soudu, nýbrž se zaměřili toliko na rozhodnutí o nákladech řízení. V odmítnutí dovolání stěžovatelů ve věci samé Ústavní soud ústavněprávní pochybení neshledal. Nejvyšší soud srozumitelně odůvodnil, proč nemá být rozsudek krajského soudu v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Z napadeného usnesení je dostatečně patrné, jaká rozhodnutí a proč vzal Nejvyšší soud v potaz, jakými úvahami se řídil a že zohlednil všechny podstatné námitky stěžovatelů. Odůvodnění odmítnutí dovolání ve věci samé je řádné, a jelikož proti němu stěžovatelé ani blíže nebrojí, Ústavní soud na ně pro stručnost odkazuje.
23. Ústavní soud již ve svých rozhodnutích mnohokrát zdůraznil, že k problematice náhrad nákladů řízení se staví nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení výroků o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně. Byť i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.
24. V takto omezeném ústavněprávním přezkumu Ústavní soud shledal, že podrobně odůvodněné rozhodnutí krajského soudu o náhradách nákladů řízení nevybočuje z postulátu uvedeného v předchozím bodu. Jelikož jde nadto o částky bagatelní, musel by pro zrušení nákladových výroků svědčit mimořádný exces. Z napadených rozhodnutí, která jsou součástí rozsáhlého a dlouhého soudního řízení, ani z námitek stěžovatelů neplyne, že by rozhodnutí o nákladech řízení bylo překvapivé nebo že by soudy flagrantně pochybily při výpočtu jejich výše. Exces vynucující zrušení napadených nákladových výroků v posuzované věci nenastal.
V.
Závěr
25. Ústavní soud uzavírá, že krajský soud po dvojím zrušujícím zásahu Nejvyššího soudu učinil dostatečná a logická skutková zjištění, která s řádným odůvodněním posoudil ústavně souladným způsobem. Ústavní soud neshledal v napadeném rozhodování kvalifikovanou vadu (viz výše bod 14), která by jediná mohla zapříčinit zrušení napadených rozhodnutí.
26. Na základě uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnosti odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné a zčásti - jde-li o ústavní stížnost stěžovatele a) - podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný. Návrh stěžovatelů b) až d) na zrušení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. sdílí jako návrh akcesorický právní "osud" ústavní stížnosti, a proto byl odmítnut podle §43 odst. 2 písm. b) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu