ECLI:CZ:US:2024:1.US.178.24.1
sp. zn. I. ÚS 178/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Marie Grůberové, 2) Vladislava Grůbera, zastoupených Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou sídlem Veverkova 2707/1, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1941/2023 ze dne 1. 11. 2023, usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 10 Co 6/2023 ze dne 2. 3. 2023 a usnesení JUDr. Lukáše Jíchy, soudního exekutora, Exekutorský úřad Přerov, č. j. 203 Ex 08117/21-219 ze dne 23. 11. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a JUDr. Lukáše Jíchy, soudního exekutora, Exekutorský úřad Přerov, sídlem Komenského 1294/38, Přerov, jako účastníků řízení, a obchodní korporace a) Zoxo Financial s. r. o., sídlem Guldenerova 547/4, Plzeň, b) Mgr. Ireny Böhmové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. JUDr. Lukáš Jícha, soudní exekutor, Exekutorský úřad Přerov („soudní exekutor“), ústavní stížností napadeným usnesením udělil vedlejší účastnici b) příklep na vydražené nemovité věci ve vlastnictví stěžovatelů za nejvyšší podání 1 705 000 Kč. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Plzni („odvolací soud“) potvrdil usnesení soudního exekutora ústavní stížností napadeným usnesením. Proti usnesení odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelé jako osoby oprávněné a zastoupené advokátkou [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů („zákon o Ústavním soudu“)] domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
3. Stěžovatelé namítají, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku přiměřenosti dražebního jednání, jehož předmětem je nemovitost, ve které měli stěžovatelé v rozhodné době trvalé bydliště a fakticky v ní bydleli. Obecné soudy nevzaly v úvahu, že stěžovatelé před konáním dražby soudnímu exekutorovi doložili, že mají převážnou část prostředků k úhradě dluhu k dispozici v advokátní úschově a ve zbývající části vymáhaného dluhu nabídli splátkový kalendář. Podmínky pro nařízení dražby posoudily soudy v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, nezohlednily konkrétní okolnosti případu, pokročilý věk stěžovatelů a skutečnost, že oprávněná [vedlejší účastnice a)] je subjekt zabývající se půjčováním peněz. Soudy nezohlednily ani to, že do podání exekučního návrhu stěžovatelé uhradili oprávněné vše, co bylo v rámci jednotlivých nastavených splátek ve svém součtu splatné; vyčíslení konkrétní výše dluhu navíc stěžovatelé obdrželi pouhé dva dny před dražbou. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatelů formalistická.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; zásah Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti připadá v úvahu pouze za situace, kdy rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)] – žádné takové vady v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal.
6. Podstatou argumentace stěžovatelů je pokračující polemika s obecnými soudy o přiměřenosti postupu soudního exekutora při dražbě jejich nemovitosti. V ústavní stížnosti vznáší námitky, s nimiž se již obecné soudy v napadených rozhodnutích dostatečným způsobem vypořádaly. Soudy dospěly k řádně odůvodněnému závěru, že soudní exekutor vzhledem k dosavadnímu chování povinných nemohl očekávat, že dlužná částka bude před konáním dražby či v nejbližší době zcela uhrazena.
7. Obecné soudy vzaly v úvahu stěžejní tvrzení stěžovatelů, že složili do advokátní úschovy částku určenou k uhrazení podstatné části jejich dluhu a vysvětlily, proč je nepovažují za rozhodné. Soudy také zohlednily, že stěžovatelé měli možnost postupného uhrazení dluhu podle podmínek, které odsouhlasili v uzavřeném soudnímu smíru. Dále vzaly v potaz, že povinní se smlouvou o spotřebitelském úvěru zavázali k jeho úhradě dne 27. 2. 2017 a oprávněná se s žádostí o vydání exekučního titulu obrátila na soud až v květnu 2020; stěžovatelé tedy měli dostatečný prostor k zajištění prostředků na zaplacení dluhu. Během téměř dvou let trvající exekuce přitom nebylo jinými způsoby vymoženo téměř nic. Soudní exekutor v průběhu exekuce na žádosti stěžovatelů o vyčíslení dluhu reagoval a vydražení nemovité věci představovalo jediný způsob (nad rámec srážek ze starobního důchodu), jak částku vymoci. Tyto závěry nepovažuje Ústavní soud za extrémní či svévolné a za takové situace není důvod pro zrušení napadených usnesení.
8. Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal ani prvky tzv. přepjatého formalismu – naopak obecné soudy řádně uvážily všechny okolnosti projednávané věci. Stěžovatelé ostatně v ústavní stížnosti blíže nerozvádějí, v čem konkrétně má namítaný formalismus spočívat.
9. Namítají-li stěžovatelé rozpor s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně s nálezy sp. zn. II. ÚS 2230/16 ze dne 1. 11. 2016 (N 206/83 SbNU 281) a sp. zn. II. ÚS 3194/18 ze dne 1. 4. 2019 (N 44/93 SbNU 119), pomíjí, že tam přijaté závěry nejsou v nyní projednávané věci použitelné; v těchto rozhodnutích se Ústavní soud zabýval vadami exekučního titulu a s tím související možnosti zastavení exekuce ve smyslu §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V nynějším případě stěžovatelé nebrojí proti vedení exekuce jako takové (nenavrhují její zastavení), ale proti konkrétnímu způsobu jejímu provedení – dražbě nemovité věci. Z ústavní stížnosti je přitom patrné, že tyto odlišné situace stěžovatelé ve své argumentaci zaměňují a nerozlišují mezi nimi. Pro úplnost lze doplnit, že Ústavní soud již v minulosti odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost stěžovatelů, v níž se domáhali odkladu a zastavení exekuce (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3497/22 ze dne 24. 1. 2023; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
10. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatelů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu