ECLI:CZ:US:2024:1.US.179.24.1
sp. zn. I. ÚS 179/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Daniela Hammera, zastoupeného Mgr. Petrem Noskem, advokátem, sídlem Jana Masaryka 1669/2, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2023, č. j. 29 ICdo 9/2023-239, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. srpna 2022, č. j. 13 VSOL 96/2022-203, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2021, č. j. 74 ICm 3927/2020-137, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a JUDr. Josefa Cupky, insolvenčního správce, sídlem Trojanova 342/18, Praha 2 - Nové Město, a Josefa Horálka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 7 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Na základě stěžovatelova insolvenčního návrhu byl usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 25. listopadu 2013, č. j. KSBR 30 INS 30290/2013-A-12, zjištěn stěžovatelův úpadek a povoleno řešení úpadku oddlužením. Usnesením krajského soudu ze dne 25. března 2014, č. j. KSBR 30 INS 30290/2013-B-9, bylo schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře. Usnesením krajského soudu ze dne 19. července 2016, č. j. KSBR 30 INS 30290/2013-B-101, bylo schválené oddlužení stěžovatele zrušeno a na jeho majetek byl prohlášen konkurs.
3. Napadeným rozsudkem krajského soudu byla zamítnuta stěžovatelova incidenční žaloba, jíž se domáhal určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi insolvenčním správcem (první vedlejší účastník) a druhým vedlejším účastníkem, jejímž předmětem byl převod nemovitých věcí z majetkové podstaty provedený na základě pokynu zajištěného věřitele. Stěžovatelovy námitky směřovaly proti postupu insolvenčního správce, který začal činit úkony ke zpeněžení nemovitostí, ač stěžovatel měl mít od svého bratra k dispozici dostatek finančních prostředků k tomu, aby mohl uhradit přihlášené pohledávky všech věřitelů, a tak mohlo být dosaženo účelu insolvenčního řízení i bez zpeněžení nemovitostí. Krajský soud dospěl k závěru, že se námitky netýkají formy ani obsahu smlouvy a pro řízení je rozhodný pouze pokyn zajištěného věřitele a jeho naplnění, lépe řečeno jeho nepřekročení.
4. K odvolání stěžovatele byl napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci rozsudek krajského soudu potvrzen jako věcně správný.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné pro řešení žádné z otázek v něm předestřených. Ohledně jedné otázky Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se jí nelze zabývat, neboť byla nově předložena až v dovolání.
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti soudům vytýká, že se nezabývaly tím, zda měl k dispozici dostatek prostředků k uhrazení pohledávek věřitelů a zda bylo zpeněžování nemovitostí nezbytné. Toto pochybení má dopady v rovině práva na soudní ochranu i v rovině práva na ochranu obydlí, neboť šlo o zpeněžení domu, který stěžovatel obývá.
7. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
8. Ústavní soud k přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. v minulosti judikoval, že "ji může přehodnocovat pouze z hlediska ústavnosti dovolání. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění ve vztahu k jeho přípustnosti náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami" [nález ze dne 9. února 2016, sp. zn. II. ÚS 2312/15 (N 30/80 SbNU 391), bod 20].
9. Ze stěžovatelových podání dostupných v insolvenčním rejstříku Ústavní soud ověřil, že se Nejvyšší soud důvodně odmítl zabývat stěžovatelem předestřenou právní otázkou, zda nedodržení pravidel vyplývajících ze znění insolvenčního zákona pro postup při zpeněžování zajištěného majetku může vést k neplatnosti takového zpeněžení, neboť tato námitka se poprvé objevila až ve stěžovatelově dovolání a stěžovatel ji neuplatnil v odvolání (KSBR 30 INS 30290/2013, č. d. C8-33) ani v jeho doplnění (č. d. C8-35).
10. Právnímu názoru obecných soudů, že stěžovatelovy námitky nemohly způsobit neplatnost kupní smlouvy, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Tento názor stěžovatel nezpochybnil žádnými kvalifikovanými ústavněprávními námitkami ani ve své ústavní stížnosti; fakticky je jeho podání pouze opakováním argumentů, s nimiž stěžovatel neuspěl u obecných soudů. Přestože stěžovatel v části III. ústavní stížnosti cituje řadu rozhodnutí Ústavního soudu, jde o obecné pasáže typu, že výklad podústavního práva musí šetřit základní práva nebo že jazykový výklad právního předpisu představuje pouze prvotní přiblížení k právní normě bez podrobněji rozvedeného vysvětlení, jak jsou tato rozhodnutí ve stěžovatelově konkrétní situaci aplikovatelná.
11. Ze zpráv insolvenčního správce dostupných v insolvenčním rejstříku vyplývá, že stěžovatel v průběhu insolvenčního řízení neuhradil téměř nic k uspokojení věřitelů a z tohoto důvodu mu bylo oddlužení přeměněno v konkurs. Měl-li stěžovatel k dispozici od svého bratra finanční prostředky k uspokojení věřitelů, jak tvrdí, nic mu nebránilo v tom, aby je použil. Přestože shodně stěžovatel argumentoval před všemi soudy v průběhu řízení, věřitelé byli uspokojeni až zpeněžením nemovitostí. Nejsou-li bratrovy finanční prostředky součástí stěžovatelovy majetkové podstaty, nemůže je insolvenční správce použít k uspokojení věřitelů.
12. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu