ECLI:CZ:US:2024:1.US.1798.23.1
sp. zn. I. ÚS 1798/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace ŽIVO, spol. s r.o., sídlem Debřská 2, Kosmonosy, zastoupené Mgr. Taťánou Malmstedt Kolářovou, advokátkou sídlem Bělehradská 1191/9, Ústí nad Labem, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 199/2021-88 ze dne 28. 4. 2023 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 43 A 84/2018-122 ze dne 29. 4. 2021, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a dále a) Městského úřadu Kosmonosy, Debřská 223/1, Kosmonosy, b) obchodní korporace D + D Park Kosmonosy a. s., Lánovská 1475, Vrchlabí, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11, čl. 36, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka podala v květnu 2016 u Krajského soudu v Praze ("krajský soudu") žalobu, kterou se domáhala jednak zrušení několika aktů Ministerstva pro místní rozvoj, Krajského úřadu pro Středočeský kraj a Městského úřadu Kosmonosy [vedlejšího účastníka a); "městský úřad"] z let 2012-2016, a dále vyslovení nicotnosti kolaudačního souhlasu městského úřadu z roku 2012 s užíváním nové trafostanice a rozvodny vysokého napětí v montážním a skladovém areálu stavebníka - vedlejší účastnice b).
3. Stěžovatelka za podstatu sporu považovala otázku, zda jako vlastník melioračních zařízení měla být účastnicí územního řízení o umístění stavby montážního a skladového areálu stavebníka zahájeného v roce 2011. Protože stěžovatelce účastenství přiznáno nebylo, způsobuje to podle ní nezákonnost (či nicotnost) všech později vydaných rozhodnutí týkajících se této stavby, včetně napadeného kolaudačního souhlasu.
4. Krajský soud vyloučil část žaloby proti několika stěžovatelkou napadeným aktům k samostatnému projednání. Ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky v části směřující proti spornému kolaudačnímu souhlasu městského úřadu zamítl. Nejvyšší správní soud ("NSS") následně ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost. Správní soudy zjednodušeně řečeno dospěly k závěru, že stěžovatelka nemohla úspěšně zpochybnit kolaudační souhlas námitkami, které se vztahují k jiným (dřívějším) postupům podle stavebního zákona.
5. Rozsáhlou - čtyřicetistránkovou - argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatelka podrobně rekapituluje procesní vývoj různých větví případu; tvrdí, že správní soudy a správní úřady nesprávně posoudily otázku jejího účastenství v územním řízení o umístění stavby montážního a skladového areálu stavebníka. Detailně dále popisuje různé okolnosti sporu a zabývá se kupříkladu nevolí úřadů obnovit řízení ve věci jejího účastenství či snahou městského úřadu zamlčet existenci řízení o udělení kolaudačního souhlasu.
6. Stěžovatelka především popisuje, že v prvním kole rozhodování o účastenství stěžovatelky (únor a květen 2012) správní orgány vycházely z nesprávného názoru, že meliorační zařízení nemohou být samostatnou věcí, a náleží tak majiteli pozemků (stavebníkovi). Krajský soud rozsudkem sp. zn. 47 A 23/2012 ze dne 29. 11. 2012 původní správní rozhodnutí zrušil a uložil příslušnému krajskému úřadu provést dokazování k otázce vlastnického práva k melioračním zařízením. Krajský úřad však napadl tento rozsudek kasační stížností, které NSS vyhověl rozsudkem sp. zn. 9 As 179/2012 ze dne 31. 10. 2013, a zrušil rozsudek krajského soudu i původní rozhodnutí krajského úřadu. Podle NSS neměly správní orgány pravomoc posuzovat námitku týkající se existence vlastnického práva; měly se pokusit o dohodu mezi oběma společnostmi, a pokud by se to nepodařilo, měly stěžovatelku odkázat na civilní řízení a současně přerušit řízení správní. Avšak dříve, než NSS vydal svůj rozsudek ze dne 31. 10. 2013, krajský úřad rozhodl o účastenství stěžovatelky ve druhém kole (v reakci na prvostupňový rozsudek krajského soudu ze dne 29. 11. 2012). Dne 31. 5. 2013 tedy krajský úřad opět nepřiznal stěžovatelce účastenství v územním řízení. Toto rozhodnutí je podle stěžovatelky nejen nesprávné, protože rozsudek krajského soudu ze dne 29. 11. 2012 byl později zrušen NSS, ale i nicotné, protože správní orgány neměly dostatek pravomoci k posouzení otázky vlastnického práva k melioračním zařízením. Krajský úřad však řízení i přes svoje pochybení ex offo neobnovil. Postup správních orgánů stěžovatelce fakticky odňal vlastnické právo k melioračním zařízením, bez jakékoliv náhrady, když umožnily likvidací či poškození melioračních zařízení při výstavbě průmyslové haly.
7. Městský úřad podle stěžovatelky znovu posuzoval otázku vlastnického práva k melioračním zařízením právě v rámci udělení kolaudačního souhlasu, hodnotil-li naplnění podmínky č. 18 stavebního povolení, a zopakoval tak svoji chybu z předchozích řízení. Pro udělení kolaudačního souhlasu městský úřad potřeboval vyjádření vlastníka melioračních zařízení, tedy potřeboval posoudit, zda vyjádření vydal vlastník melioračních zařízení; správní orgán tedy musel posoudit, zda je vlastníkem stavebník anebo stěžovatelka. Neúspěšná obrana v jedné věci podle stěžovatelky nemůže ospravedlnit ani založit právo správního ani soudního orgánu rozhodovat v rozporu s právní úpravou v dalších věcech. Správní orgán věděl a měl vědět, že otázku vlastnictví rozhodovat nemůže (úřad věděl, že stěžovatelka v obdobné věci stavby fotovoltaické elektrárny jako vlastnice melioračního zařízení vystupovala; úřad disponoval příslušnými smlouvami). Stěžovatelka neuplatnila námitku týkající se hodnocení podmínky č. 18 stavebního povolení pozdě.
8. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí žádnou kvalifikovanou ústavně právní argumentaci; pouze rekapituluje různá řízení týkající se jejího účastenství v územním řízení o umístění stavby montážního a skladového areálu stavebníka, a dále opakuje námitky, které již pečlivě vypořádaly správní soudy.
11. NSS stěžovatelce ústavně konformním způsobem vysvětlil podstatu věci: otázku vlastnictví melioračních zařízení a s tím spojenou otázku účastenství v územním řízení mohla řešit pouze v obraně proti územnímu rozhodnutí, případně proti rozhodnutí, kterým jí správní orgány upřely účastenství v územním řízení. Nevyužila-li stěžovatelka řádně jí dostupné procesní prostředky - sama vzala zpět žalobu proti rozhodnutí o účastenství a chybně brojila přímo proti územnímu rozhodnutí - dostala se do procesní pasti sama. Také pro stěžovatelku platí základní právní zásada, že práva přejí bdělým. Snaží-li se stěžovatelka až nyní zpochybnit zákonnost podmíněného aktu (kolaudačního souhlasu) na základě námitek týkajících výlučně podmiňujícího aktu (územního rozhodnutí), nemůže být ve věci úspěšná (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 6 As 211/2017-88,
č. 3948/2019 Sb. NSS, Peklo na Čertovině, na které NSS v napadeném rozsudku odkázal; viz bod 14).
12. Ohledně tvrzení, že stěžovatelka neuplatnila dílčí námitku týkající se hodnocení podmínky č. 18 stavebního povolení pozdě, lze stěžovatelku pouze odkázat na bod 26 napadeného rozsudku NSS. Zde je srozumitelně a jasně vysvětleno, proč její argumentace nemůže být v každém případě úspěšná, znovu z důvodu již popsané procesní neaktivity stěžovatelky.
13. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelky, její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu