ECLI:CZ:US:2024:1.US.2136.23.1
sp. zn. I. ÚS 2136/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti IMMO Slaný a. s., sídlem Svobodova 86/2, Praha 2 - Vyšehrad, zastoupené Mgr. Martinem Danajovičem, advokátem se sídlem Koněvova 857/47, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 ICdo 63/2023-204 ze dne 26. května 2023, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti BOHEMIA SILVER s.r.o. sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Na základě věřitelského insolvenčního návrhu vedlejší účastnice bylo se stěžovatelkou, jakožto dlužnicí, zahájeno dne 15. 4. 2020 insolvenční řízení vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. KSCB 28 INS 9210/2020. Insolvenční soud v řízení pokračoval, neboť insolvenční návrh neodmítl ani pro vady [§128 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)], ani pro zjevnou bezdůvodnost (§128a insolvenčního zákona).
2. Podáním ze dne 26. 5. 2020 stěžovatelka soudu sdělila, že podle jejího názoru je předmětný insolvenční návrh zjevně nedůvodný, a proto je třeba ho odmítnout. K následné námitce stěžovatelky o podjatosti soudce rozhodujícího v insolvenčním řízení Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 4 VSPH 646/2021 ze dne 12. 10. 2020 určil, že tento soudce vyloučen v dané věci není. Podáním ze dne 26. 5. 2021 potom stěžovatelka krajský soud informovala, že veškeré pohledávky jak navrhovatelky (vedlejší účastnice řízení), tak i pohledávky dalšího věřitele, uhradila. K dotazu soudu oba věřitelé dne 31. 5. 2021 potvrdili úhradu svých pohledávek. Navrhovatelka navíc vzala svůj insolvenční návrh zpět, a to s odůvodněním, že dne 26. 5. 2021 její pohledávky stěžovatelka uhradila. Krajský soud proto usnesením č. j. KSCB 28 INS 9210/2020-A-44 ze dne 1. 6. 2021 insolvenční řízení vedené se stěžovatelkou zastavil.
3. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání k Vrchnímu soudu Praze (dále jen "vrchní soud"), protože podle jejího názoru se krajský soud dopustil nesprávného právního posouzení, pokud insolvenční návrh neodmítl podle §128a insolvenčního zákona jako návrh zjevně bezdůvodný. Zároveň zopakovala, že ve věci rozhodoval soudce, který je pro podjatost z projednávání a rozhodnutí ve věci samé vyloučen. Vrchní soud usnesením č. j. 4 VSPH 713/2021-A-49 ze dne 23. 6. 2021 odvolání proti zastavení řízení odmítl. Shledal, že odvolání nebylo podáno oprávněnou osobou. Ve vztahu k námitce podjatosti uvedl, že nemá povinnost tuto předložit nadřízenému soudu k rozhodnutí, neboť se jedná o další, z pohledu soudu obstrukční námitku o podjatosti soudce.
4. Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí vrchního soudu podala ústavní stížnost. Ta byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2448/21 ze dne 27. 9. 2021 odmítnuta pro nepřípustnost, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny řádné a mimořádné prostředky ke zjednání nápravy (nepodala žalobu pro zmatečnost).
5. Žalobu pro zmatečnost krajský soud usnesením č. j. 39 ICm 2785/2021-155 ze dne 9. 2. 2022 zamítl, neboť dospěl k závěru, že podjatost soudce není dána, a navíc žalobu stěžovatelky shledal opožděnou.
6. Vrchní soud usnesením č. j. 103 VSPH 431/2022-180 ze dne 7. 12. 2022 sice shledal, že závěr o opožděnosti žaloby je nesprávný, ale potvrdil závěr prvostupňového soudu, že podjatost soudce v dané věci není dána. Rozhodnutí krajského soudu proto potvrdil.
7. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Svůj závěr ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu (v posuzované věci usnesení vrchního soudu ze dne 23. 6. 2021) odůvodnil tím, že žalobu pro zmatečnost nelze podat proti rozhodnutí, které soud odmítl proto, že odvolání bylo podáno někým, kdo není oprávněn jej podat. Ve vztahu k rozhodnutí prvostupňového soudu (v posuzované věci usnesení krajského soudu ze dne 1. 6. 2021) odmítl dovolání jako subjektivně nepřípustné. Uvedl, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala (jakkoli nepatrná) újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Uzavřel, že zrušením usnesení o zastavení by na tom byla stěžovatelka hůře než nyní; věcné projednání dovolání proto nemá žádný význam.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti závěru Nejvyššího soudu, že i kdyby zrušil výrok, kterým krajský soud zastavil insolvenční řízení, nepřivodil by tímto pro stěžovatelku příznivější právní účinek, neboť by se tím obnovily účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Podle jejího názoru je tento závěr nesprávný a ve svém důsledku porušil její základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, protože Nejvyšší soud nepřistoupil k projednání návrhu, třebaže jsou pro to splněny podmínky.
9. Stěžovatelka namítá, že krajský soud měl insolvenční návrh věřitele odmítnout jako návrh zjevně bezdůvodný, avšak to se nestalo, protože soudce rozhodující v posuzované věci byl podle jejího názoru podjatý. Zastavením insolvenčního řízení namísto jeho odmítnutí pro zjevnou bezdůvodnost soud znemožnil, aby například byla věřiteli, který podal insolvenční návrh, uložena povinnost zaplatit pokutu až 500 000 Kč či aby se stěžovatelka mohla vůči státu domáhat odpovědnosti za škodu způsobenou prodlením soudce při rozhodování v její věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud předesílá, že v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.
13. Stěžovatelka svou argumentací primárně polemizuje se závěrem Nejvyššího soudu, zda jí - jako dlužnici - zastavením insolvenčního řízení, které sama svým postupem zapříčinila, vznikla újma a zda jí Nejvyšší soud může zrušením rozhodnutí o zastavení insolvenčního řízení přivodit příznivější právní účinky.
14. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů (např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006). V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud se s argumentací stěžovatelky ústavně konformním způsobem vypořádal a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnil. V jeho postupu Ústavní soud neshledal prvky svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
15. Ústavní soud dále konstatuje ve shodě s Nejvyšším soudem, že v daném případě nelze stěžovatelce zajistit příznivější právní účinky proto, že by na tom při pravomocném zrušení usnesení o zastavení insolvenčního řízení byla stěžovatelka hůře než nyní, neboť zrušení pravomocného usnesení o zastavení insolvenčního řízení by pro stěžovatelku znamenalo obnovení účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení (srov. §96 odst. 2 větu druhou insolvenčního zákona ve spojení s §109 insolvenčního zákona). Ty se přitom stěžovatelka snažila svým jednáním (zaplacením) odstranit. Nejvyšší soud proto napadeným rozhodnutím správně dovolání stěžovatelky odmítl. Nutno k tomu ovšem doplnit, že v případě stěžovatelky by již ani nešlo dosáhnout kýženého odmítnutí věřitelského insolvenčního návrhu podle §128a insolvenčního zákona pro zjevnou bezdůvodnost.
16. Ani pokud by (hypoteticky) bylo o věřitelském insolvenčnímu návrhu rozhodováno jiným soudcem znovu, jak požaduje stěžovatelka, k odmítnutí pro zjevnou bezdůvodnost by nemohlo dojít. Platí totiž, že pokud bylo vydáno jiné rozhodnutí o úpadku a insolvenční navrhovatel vzal návrh zpět do nabytí právní moci tohoto jiného rozhodnutí, insolvenční soud toto rozhodnutí zruší a insolvenční řízení zastaví (§130 odst. 1 insolvenčního zákona). V posuzované věci by tak (jiný) soudce taktéž musel konstatovat zastavení řízení, neboť odmítnut ve smyslu §128a insolvenčního zákona může být takový insolvenční návrh, který je projednatelný, a soud tak musí učinit neprodleně, nejpozději do 7 dnů od doručení návrhu. To ovšem návrh, který byl navrhovatelem vzat zpět, není. K onomu zpětvzetí přitom sama stěžovatelka svým jednáním přispěla, neboť pohledávky insolvenčního navrhovatele a dalšího věřitele uhradila. Jelikož ustanovení §129 a §130 insolvenčního zákona obsahuje komplexní úpravu zpětvzetí a jeho následků, je aplikace §96 občanského soudního řádu vyloučena [shodně též ŘEHÁČEK, O. VRBA, M. §130 (Rozhodnutí soudu po zpětvzetí insolvenčního návrhu). In: SPRINZ, P., JIRMÁSEK, T., ŘEHÁČEK, O., VRBA, M., ZOUBEK, H. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 1. vydání (4. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. 2 či MORAVEC, T. §130 (Rozhodnutí soudu po zpětvzetí návrhu a jeho doručení). In: MORAVEC, T., KOTOUČOVÁ, J. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 428.]. Proto je v posuzované věci vyloučené shledat zpětvzetí insolvenčního návrhu neúčinným pro nesouhlas druhé strany (stěžovatelky).
17. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí nemůže stěžovatelce přisvědčit, že by napadené rozhodnutí porušilo její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
18. Na základě výše uvedeného byla proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu