ECLI:CZ:US:2024:1.US.219.24.1
sp. zn. I. ÚS 219/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelů Majji Vladimirovny Titové a Vladimira Michajloviče Titova, zastoupených JUDr. Hugo Körblem, advokátem, sídlem Hybernská 1007/20, Praha 1 - Nové Město, proti rozhodnutí ministra vnitra č. j. MV-155968-3/SO-2023 ze dne 7. prosince 2023 a rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j. MV-22327-4/VS-2023 ze dne 23. srpna 2023, za účasti Ministerstva vnitra, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé podali jako manželé společnou žádost o udělení státního občanství. Ministerstvo vnitra napadeným rozhodnutím tuto žádost zamítlo z důvodu uvedeného v §13 odst. 2 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky (dále jen "zákon o státním občanství"), a to na základě negativního stanoviska bezpečnostního sboru.
2. Rozklad stěžovatelů proti tomuto rozhodnutí zamítl ministr vnitra napadeným rozhodnutím. Ministr vnitra mimo jiné zdůraznil, že stěžovatelům sice nejsou známy konkrétní důvody, které k vydání záporných stanovisek bezpečnostních sborů vedly, právo na spravedlivý proces je však zachováno, a to přiměřeně k okolnostem věci. Stěžovatelé byli seznámeni s tím, že zamítavé rozhodnutí je založeno na příslušném záporném stanovisku bezpečnostního sboru. Měli též možnost proti tomuto závěru brojit podáním rozkladu, což učinili. Důvody, na nichž bylo zamítavé rozhodnutí založeno, jsou v řízení o rozkladu přezkoumávány i bez toho, že by je stěžovatelé přesně znali. Právo obhajovat svá práva a zájmy je tedy v potřebném rozsahu zachováno, samozřejmě při respektování zvláštností dané věci (tedy dopadu na bezpečnostní zájmy státu).
3. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti odkazují na dosavadní judikaturu Ústavního soudu, podle níž má soud možnost se seznámit s utajovanými stanovisky bezpečnostních sborů a posoudit vydaná správní rozhodnutí. Stěžovatelé dále uvádí, že neudělení státního občanství z důvodu bezpečnostní hrozby je pro žadatele stigmatizující, a proto je třeba k takovému rozhodnutí přistupovat pouze po pečlivém zvážení, zda je bezpečnostní hrozba skutečná, vážná a znemožňuje vytvoření vzájemného pouta mezi státem a žadateli o jeho občanství. Stěžovatelé rovněž připomínají, že takové rozhodnutí je třeba pečlivě zvažovat též proto, že je vyloučeno ze soudního přezkumu před správními soudy.
4. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnými osobami [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátem.
5. Je-li žádost o udělení státního občanství zamítnuta s odkazem na §13 odst. 2 zákona o státním občanství z důvodu, že žadatel ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrchovanost a územní celistvost, demokratické základy, životy, zdraví nebo majetkové hodnoty, v odůvodnění správního rozhodnutí se podle §22 odst. 3 uvedeného zákona pouze uvede, že k zamítnutí žádosti došlo z důvodu ohrožení bezpečnosti státu. Stanoviska bezpečnostních sborů, která si k žádosti vyžaduje ministerstvo a která podléhají utajení, se nestávají součástí spisu a žadatel není seznámen s jejich obsahem. Tuto právní úpravu neshledal Ústavní soud protiústavní, neboť představuje rozumný kompromis mezi zájmem jednotlivce na sdělení důvodů zamítavého rozhodnutí na straně jedné a mezi bezpečnostními zájmy státu na straně druhé [nález sp. zn. Pl. ÚS 5/16 (N 186/83 SbNU 43; 393/2016 Sb.) ze dne 11. října 2016, zejména bod 61 odůvodnění; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
6. Rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení státního občanství z důvodu ohrožení bezpečnosti státu je podle §26 zákona o státním občanství vyloučeno ze soudního přezkumu. Tato výluka neodporuje ústavním předpisům, neboť právo na udělení státního občanství není ústavně ani zákonem zaručeno a rozhodnutím o neudělení státního občanství pro ohrožení bezpečnosti státu nedochází k zásahu do základních práv a svobod [nález sp. zn. Pl. ÚS 39/17 (N 124/95 SbNU 8; 212/2019 Sb.) ze dne 2. července 2019].
7. Přestože český právní řád nezakládá právo na udělení státního občanství, musí řízení o takové žádosti vyhovovat požadavkům plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), což se týká i posouzení důvodů, pro které nelze státní občanství udělit žadateli, který ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrchovanost a územní celistvost, demokratické základy, životy, zdraví, nebo majetkové hodnoty (§13 odst. 2 ve spojení s §22 odst. 3 a §54 zákona o státním občanství).
8. Podle Ústavního soudu tak není vyloučena jeho pravomoc rozhodovat o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), kterým může být jak rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení státního občanství České republiky, tak navazující rozhodnutí o rozkladu. V řízení o takové ústavní stížnosti je Ústavní soud oprávněn přezkoumat, zda informace obsažené v utajovaném stanovisku bezpečnostních sborů o bezpečnostním riziku (§22 odst. 3 zákona o státním občanství) jsou svojí povahou způsobilé odůvodnit vydání rozhodnutí o neudělení státního občanství České republiky. Toto posouzení se odehrává při plném respektování požadavku na vyloučení libovůle správního orgánu na straně jedné a současně na utajení informací potřebných k ochraně veřejného zájmu na straně druhé.
10. Z vyžádaného utajovaného stanoviska příslušného bezpečnostního sboru k osobě stěžovatele Ústavní soud zjistil, že k porušení požadavků na řádné vedení řízení nedošlo. Napadenými rozhodnutími proto nebylo porušeno základní právo stěžovatelů domáhat se stanoveným postupem svého práva u jiného orgánu, než jakým je soud podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 2 Listiny. Ústavní soud tak neshledal prvky libovůle či porušení jiné složky pojmu právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy.
11. K tomu jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že samotné rozhodnutí o udělení státního občanství je jedním z projevů svrchovanosti státu a jeho neudělení není v rozporu s ústavním pořádkem, protože stěžovatel nemá ústavně zaručené základní právo na jeho udělení ani nárok, který by plynul z podústavního práva (viz §12 a 13 zákona o státním občanství). Z podkladů předložených Ministerstvem vnitra přitom vyplývá [soudci Ústavního soudu mají podle §58 odst. 1 písm. e) zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací, přístup k utajované informaci všech stupňů], že žádost stěžovatelů byla projednána a přezkoumána v řádně vedeném správním řízení.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Neboť ze shora uvedených důvodů nezjistil porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu