ECLI:CZ:US:2024:1.US.231.24.1
sp. zn. I. ÚS 231/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti obchodní korporace PALETY-KUPKA GROUP s. r. o., se sídlem v Plzni, Hřímalého 2707/20, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2980/2023-118 ze dne 7. 11. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 ("nalézací soud") domáhala proti vedlejší účastnici zaplacení 153 995 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, který spočíval v nepřiměřené délce řízení vedených Finančním úřadem hl. m. Prahy ohledně přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2015 a navazujících správních a soudních řízení. Od stěžovatelčina podání přiznání k DPH do doručení rozsudku Nejvyššího správního soudu uběhlo celkem 6 let a 11 měsíců.
2. Nalézací soud rozsudkem č. j. 76 C 48/2022-71 ze dne 26. 1. 2023 konstatoval porušení stěžovatelčina práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v posuzovaných řízeních, zamítl její žalobu o zaplacení 153 995 Kč s příslušenstvím a přiznal jí právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze ("odvolací soud") rozsudkem č. j. 20 Co 125/2023-102 ze dne 25. 5. 2023 rozsudek nalézacího soudu potvrdil a přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné.
3. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
4. Stěžovatelka namítá, že se Nejvyšší soud odmítl řídit svou judikaturou, podle níž minimalizace významu předmětu průtažného řízení pro jednotlivce, vedoucí k závěru, že postačí odškodnění ve formě konstatování nepřiměřené délky (stěžovatelkou nesprávně označované jako relutární) je vyhrazena jen pro pachatele úmyslných trestných činů a osoby, které měly od počátku průtažného řízení nepoctivý záměr. Stěžovatelce nebyl prokázán žádný nepoctivý úmysl a daňový podvod ve smyslu daňového práva není trestnou činností ani úmyslnou činností stiženou nepoctivým závěrem - proto nelze předmětnou judikaturu Nejvyššího soudu použít. Nejvyšší soud se rovněž nezabýval extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a právními závěry přijatými nalézacím a odvolacím soudem. Obecné soudy převzaly závěr Nejvyššího správního soudu o formě účasti stěžovatelky na daňovém podvodu, aniž by se zabývaly opačnými skutkovými zjištěními. Podle stěžovatelky je napadené rozhodnutí nesouladné s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 429/2021 ze dne 9. 6. 2022 a jeho usnesením sp. zn. 30 Cdo 2870/2023 ze dne 19. 12. 2023.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; zásah Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti připadá v úvahu pouze tehdy, když je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)] - žádné takové vady v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal.
7. Argumentace stěžovatelky představuje především pokračující polemiku se závěry obecných soudů, které učinily v rovině podústavního práva; tomu odpovídají i námitky v ústavní stížnosti, které jsou téměř totožné s těmi, které stěžovatelka vznesla ve svém dovolání.
8. Podle Ústavního soudu Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí s odkazem na svou judikaturu srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil, proč stěžovatelčino dovolání není přípustné. Uzavřel, že skutkový závěr odvolacího soudu o vědomém zapojení stěžovatelky do daňového podvodu není zjevně svévolný nebo extrémní. Nejvyšší soud dále v intencích závěrů svého rozsudku sp. zn. 30 Cdo 429/2021 aproboval závěr odvolacího soudu, že s ohledem na zjištěné skutečnosti postačí, aby se stěžovatelce dostalo jen satisfakce ve formě konstatování nepřiměřené délky daňového řízení; zdůraznil, že stěžovatelka se vědomě podílela na daňovém úniku přesahujícím 500 000 Kč, čímž se dopustila významného daňového deliktu. Její nejistota ohledně výsledku řízení tedy spočívala pouze v tom, zda bude odhalen její nepoctivý úmysl. Tyto řádně odůvodněné závěry nepovažuje Ústavní soud za protiústavní.
9. Tvrdí-li stěžovatelka, že napadené usnesení je nesouladné s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2870/2023 (vycházejícím z rozsudku sp. zn. 30 Cdo 429/2021), není Ústavnímu soudu patrné, v čem má tento nesoulad spočívat; naopak tam předestřená východiska respektoval Nejvyšší soud i v nyní projednávané věci. Mimoto dané rozhodnutí bylo vydáno až po napadeném usnesení.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu