ECLI:CZ:US:2024:1.US.2518.23.1
sp. zn. I. ÚS 2518/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti Mgr. Jana Škarpy, soudního exekutora se sídlem Šátalská 469/1, Praha-Libuš, zastoupeného Mgr. Janem Zdražílkem, advokátem se sídlem Mášova 736/19, Brno, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 65 Nc 30094/2007-227 ze dne 26. 7. 2023, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 4 nařídil exekuci na majetek povinné Jany Prchalové ("právní předchůdkyně"), za účasti Pražské správy sociálního zabezpečení ("oprávněná"), jejímž provedením pověřil soudní exekutorku JUDr. Dagmar Kuželovou, Exekutorský úřad Praha 4. Dne 1. 9. 2016 byl do Exekutorského úřadu Praha 4 jmenován stěžovatel. Po úmrtí právní předchůdkyně rozhodl stěžovatel dne 22. 2. 2022 o procesním nástupnictví tak, že v řízení bude na straně povinného pokračováno s Janem Kotrbáčkem ("povinný").
2. Stěžovatel dne 13. 6. 2023 rozhodl příkazem k úhradě nákladů exekuce, že povinný je povinen uhradit náklady ve výši 127 231,50 Kč. K námitkám povinného obvodní soud v záhlaví označeným usnesení rozhodl, že náklady exekuce, které má povinný uhradit stěžovateli, činí celkem 0 Kč. Obvodní soud zjistil, že povinný jako syn a dědic právní předchůdkyně uplatnil výhradu soupisu, přičemž cena aktiv pozůstalosti byla 969 350 Kč. V dědickém řízení bylo přihlášeno celkem 36 pohledávek. Povinný následně požádal věřitele o vyčíslení pohledávek zajištěných zástavním právem a dne 4. 5. 2020 obdržel od oprávněné podklady k jejím pohledávkám. Dne 9. 5. 2022 uhradil oprávněné celkem 960 000 Kč a dále uhradil 9 350 Kč na náklady pohřbu, celkem tedy přesnou výši aktiv pozůstalosti. Vzhledem k časovým souvislostem, a protože úhrada nákladů exekuce je podle judikatury Nejvyššího soudu výlučnou povinností právního nástupce, nikoli zůstavitele, nebylo možné považovat výzvu exekutora povinnému k úhradě pohledávky oprávněné ze dne 17. 3. 2022 za výzvu ke splnění vymáhané povinnosti podle exekučního řádu. Povinnost úhrady nákladů exekuce vznikla až po smrti právní předchůdkyně, a je tak povinností povinného, nikoli dědickým pasivem právní předchůdkyně. Obvodní soud shledal, že povinný neplnil pod tlakem exekuce, nýbrž včas splnil svou zákonnou povinnost podle právní úpravy likvidace dědictví, bez ohledu na exekuční řízení, ihned po obdržení specifikace pohledávek a přiřazení k zástavním právům. Povinnému nelze vytknout liknavost a činnost exekutora nelze kvalifikovat jako vymožení pohledávky.
3. Proti usnesení obvodního soudu brojí včasnou a přípustnou ústavní stížností stěžovatel jako osoba oprávněná (k podmínkám řízení viz také §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) s tvrzením, že jím byly porušeny čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
4. Stěžovatel zejména namítá, že plnil-li povinný po téměř dvou měsících od výzvy k úhradě a až poté, co mu byly doručeny exekuční příkazy postihující jeho majetek, není prostor k úvaze o dobrovolnosti jeho plnění. Z judikatury ani právního předpisu neplyne, že by úhrada mohla být považována za uskutečněnou mimo exekuci. Závěr o absenci liknavosti povinného na tom nemůže ničeho změnit. Obvodní soud údajně pominul, že povinný hradil v době, s níž právní předpisy spojují nárok exekutora na plnou odměnu z vymoženého plnění. Obvodní soud v napadeném rozhodnutí podle stěžovatele nevysvětlil, které výjimečné okolnosti jej vedly k tomu, aby mu nebyla přiznána odměna. Časový rámec úhrady povinným podle názoru stěžovatele tuto úvahu neodůvodňuje. Obvodní soud nevyslovil vůči postupu stěžovatele a průběhu exekučního řízení výhrady; na nařízenou exekuci, vstup povinného do řízení a na exekuční postih jeho majetku nepohlížel jako na nedůvodné či vadné.
5. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ústavní soud se zřetelem ke svému poslání soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli běžné zákonnosti, již mnohokrát konstatoval, že k otázce náhrad nákladů řízení se staví nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně. Byť i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.
6. Dále Ústavní soud předesílá, že soudní exekutor je ve výsledku své činnosti majetkově zainteresován a jako podnikatel má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), nicméně nese také riziko, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení pohledávky oprávněného, ale také nákladů exekuce (srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006). Rizika podstupovaná při výkonu určité profese, včetně rizika neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí (viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 14/17 ze dne 14. 8. 2018 či usnesení sp. zn. II. ÚS 9/06 ze dne 2. 3. 2006).
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. V naznačeném omezeném ústavněprávním přezkumu Ústavní soud v napadeném rozhodnutí prima facie neshledal ústavněprávně relevantní (kvalifikované) vady. Stěžovatelova argumentace vychází z názoru, že disponoval nárokem na plnou náhradu odměny. Pomíjí však, že obvodní soud srozumitelně odůvodnil, že povinnost k náhradě nákladů exekuce na povinného přešla až po smrti právní předchůdkyně. Podle obvodním soudem odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3997/2019 ze dne 19. 2. 2020 je úhrada nákladů výlučnou povinností procesního nástupce. V souvislosti s tím také nebylo možno, jak uvedl obvodní soud, pohlížet na plnění povinného jako na vymožení pohledávky. Tento závěr nemá Ústavní soud důvod revidovat.
9. Stěžovatel pomíjí souvislost exekučního řízení s řízením dědickým. Proto také nezohlednil kolizi svého práva podnikat a práva (nikoli nároku) na příslušnou odměnu s ochranou majetku povinného - dědice. V tomto kontextu bylo zjevně potřeba se vyrovnat se situací, v níž se povinný ocitl. Tedy také uvážit jednotlivé provedené úkony, jejich souvislost, jakož i okamžik vzniku jeho povinnosti vzhledem k právu stěžovatele. Vyvážení v kolizi stojících práv obvodním soudem neshledal Ústavní soud nepřiměřeným.
10. Tvrdí-li stěžovatel, že úhradu po téměř dvou měsících od příslušné výzvy nelze považovat za dobrovolnou a učiněnou mimo exekuční řízení, je tato námitka zjevně neopodstatněná. V prvé řadě z napadeného usnesení zřetelně plyne, že dobrovolnost plnění a absence liknavosti nejsou vázány pouze na okamžik výzvy stěžovatele k úhradě dluhu. Základem názoru obvodního soudu bylo zjištění, že povinný postupoval bez zbytečného odkladu návazně na úkony a rozhodnutí v dědickém řízení. Jinými slovy podle racionálního názoru obvodního soudu si povinný - poté, co uplatnil výhradu soupisu - počínal zákonně a do výše aktiv pozůstalosti uspokojil pohledávky, jakmile zjistil míru jejich zajištění (resp. jakmile zjistil, že nebyly zajištěny zástavním právem).
11. Z práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny neplyne, jak stěžovatel naznačuje, jeho nárok na plnou náhradu odměny bez ohledu na další okolnosti. Ústavní soud dospěl k závěru, že okolnosti, pro které stěžovatel neměl právo na náhradu nákladů exekuce povinným, byly v napadeném usnesení řádně odůvodněny. Na ústavně souladné odůvodnění napadeného rozhodnutí proto ve zbytku odkazuje.
12. Pro výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2024
Jan Wintr, v. r.
předseda senátu