ECLI:CZ:US:2024:1.US.2576.23.1
sp. zn. I. ÚS 2576/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Voborníka, zastoupeného Mgr. Jiřím Kapounem, advokátem se sídlem v Praze 10, Dvouletky 1821/16, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 258/2021-63 ze dne 27. července 2023 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 54 Af 23/2018-99 ze dne 24. června 2021, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Finanční úřad pro Středočeský kraj doměřil stěžovateli daň z příjmu fyzických osob za roky 2011 (275 730 Kč) a 2012 (88 110 Kč) a příslušné penále. Odvolací finanční ředitelství (žalovaný) dodatečné platební výměry potvrdilo a odvolání stěžovatele zamítlo. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") správní žalobu stěžovatele zamítl (I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (II). Kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl (I), rozhodl, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (II) a žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí proti rozhodnutím správních soudů v přesvědčení, že jejich postupem byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 5 a v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Stěžovatel obsáhle polemizuje s postupem správce daně, kterému, stručně řečeno, vytýká nedostatečné seznámení s výsledky kontrolního zjištění, nesprávné číslování dokumentů, vady dokazování, překvapivé ukončení daňové kontroly, neumožnění nahlížení do spisu správce daně a nepřiměřenost uloženého penále. Dále odmítá závěry správních soudů, krajskému soudu vytýká nepřezkoumatelnost rozsudku a Nejvyššímu správnímu soudu nedostatečné vypořádání se s jeho námitkami.
4. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není dalším stupněm soudní soustavy, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, nejde-li současně o porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud zasáhne jen tehdy, zjistí-li, že závěry soudů jsou hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky libovůle.
5. Z napadených rozhodnutí se podává, že správce daně doměřil stěžovateli daň poté, co vyvstaly pochybnosti o účelnosti některých vykázaných výdajů. Stěžovatel zastoupený daňovou poradkyní pochybnosti nevyvrátil, neunesl v tomto ohledu důkazní břemeno, v průběhu řízení považoval postup správce daně za vadný, neboť neodpovídal jeho interpretaci práva; své výhrady vyjádřil v řadě stížností, s nimiž se správce daně i žalovaný vypořádali.
6. Některé námitky, které stěžovatel neuplatnil v rámci odvolání, předestřel teprve ve správní žalobě, spolu s opakováním výhrad vůči postupu správce daně; svoji obsáhlou argumentaci opakoval i v řízení o kasační stížnosti. Správní soudy se jeho námitkami zabývaly v dostatečném rozsahu, přesto stěžovatel své již vypořádané výhrady opakuje i v ústavní stížnosti a současně polemizuje s výkladem příslušných právních norem, předkládá vlastní interpretaci a domáhá se její akceptace. Požaduje tak například užití již neplatné právní úpravy (oprávněná úřední osoba) či opakovaně k problematice penále odkazuje na judikaturu o pořádkové pokutě. V ústavní stížnosti však stěžovatel neuvedl nic nového, z čeho by bylo možné dovodit, že správní soudy porušily jeho základní práva. Jejich postup byl v souladu s procesními předpisy a rozhodnutí, v nichž vypořádaly všechny předestřené námitky, řádně a úplně odůvodnily, a proto na ně lze zcela odkázat.
7. Nesouhlas stěžovatele s právními závěry správních soudů neprokazuje bez dalšího porušení enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí (čl. 2 odst. 2 Listiny) a z ústavní stížnosti není ani patrné v čem stěžovatel spatřuje zásah do práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti a dobrého jména (čl. 10 odst. 1 Listiny). Zákonné doměření daně a stanovení penále nepředstavuje ani porušení vlastnických práv podle čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny. Právo na přístup k soudu (čl. 36 Listiny) poskytuje záruku projednání věci před příslušným nestranným a nezávislým soudem, nezaručuje však, že účastník bude v takovém řízení úspěšný.
8. Ústavní soud považuje napadená rozhodnutí za ústavně konformní, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu