ECLI:CZ:US:2024:1.US.2644.23.1
sp. zn. I. ÚS 2644/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Jindřicha Koudely, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kratochvílem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Královský vršek 4762/25, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 242/2022-23 ze dne 8. 8. 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a) Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024, b) AGRO - Měřín, a. s., a c) Agrovysočina, a. s., obou se sídlem v Měříně, Zarybník 516, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí; namítá, že jím bylo porušeno jeho právo podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.
2. Příslušný prvostupňový správní orgán rozhodnutím ze dne 2. 9. 2019 podle zákona o pozemkových úpravách schválil návrh komplexních pozemkových úprav týkající se několika pozemků. Státní pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 28. 7. 2020 odvolání stěžovatele proti prvostupňovému rozhodnutí zamítl. Proti rozhodnutí Státního pozemkového úřadu brojil stěžovatel správní žalobou, kterou Krajský soud v Brně ("krajský soud") rozsudkem č. j. 62 A 171/2020-104 ze dne 23. 9. 2022 zamítl. Nejvyšší správní soud ("NSS") ústavní stížností napadeným rozsudkem následně jako nedůvodnou zamítl stěžovatelovu kasační stížnost.
3. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel namítá, že správní soudy aplikovaly zákon o pozemkových úpravách formalisticky, aniž by zkoumaly účel provedení pozemkových úprav. Zásah do vlastnického práva stěžovatele, který je jeden z mála místních, skutečně hospodařících zemědělců, byl nepřiměřený. Správní orgány nezohlednily námitky stěžovatele. Ostatní vlastníci svoje pozemky pronajímají, tudíž jim jde jen o výměru, a nikoliv například o umístění pozemku. Byť byly formálně naplněny požadavky §10 zákona o pozemkových úpravách, nebyly splněny podmínky §2 téhož zákona. Stěžovatel předně namítá, že sporné pozemkové úpravy nebyly provedeny ve veřejném zájmu, nýbrž pro soukromý účel. Starosta obce a jeho bratr, který působil jako ředitel místního pozemkového úřadu, neoprávněně oznámili jako pachtýři bez souhlasu vlastníků katastrálnímu úřadu změny v druhu pozemku (z orné půdy na pastviny), aby si připravili lepší výchozí pozici pro provedení pozemkových úprav a vytvořili funkční celek pozemků (pastvin), jež měli bratři nabýt. Starosta "obcházel" vlastníky pozemků a sliboval nové cesty a přístupy na pozemky. Byť byl původní záměr bratrů zmařen, pozemkové úpravy bylo nutné dokončit. Sporné pozemkové úpravy podle stěžovatele nevytvořily ani podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy. Pozemkové úpravy byly provedeny nejjednodušším způsobem a reálné rozložení pozemků zůstalo de facto stejné. Stěžovatel musí jednat se všemi zemědělci a podnikateli o výměně pozemků, aby zajistili ekonomické a ekologické hospodaření na půdě. Stěžovatelova půda nebyla zcelena, stěžovatel nabyl téměř shodné pozemky, nicméně s různými typy úprav a omezeními, které ve svém souhrnu jeho hospodaření ztěžují. V rámci pozemkových úprav byly změněny i druhy pozemků z orné půdy na trvalý travní porost bez náležitého odůvodnění. Ke změněným částem trvalé travní plochy není zajištěn přístup; snížila se i hodnota pozemků.
4. Stěžovatel dále namítá, že při jednání v terénu o hranici pozemků byl ujištěn, že bude vlastníkem určitých částí pozemků, což se následně nestalo. Stěžovatel vyjmenovává řadu nezákonných zásahů do jeho vlastnického práva ve vztahu ke konkrétním pozemkům - kupříkladu namítá, že u jednoho pozemku navrhoval jeho zmenšení, protože část "přidaného" pozemku vede k lesu, kde je svah a stěžovatel bude omezen erozním opatřením oproti původnímu stavu. Jiné pozemky podle stěžovatele byly nedůvodně změněny z orné půdy na trvalý travní porost či neměly vhodný tvar nebo vhodný přístup; u dalšího pozemku stěžovatel není zároveň vlastníkem celého rybníka a pozemků pod hrází, jejíž hodnota je násobně vyšší než hodnota okolních pozemků.
5. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádnou kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci týkající se napadeného rozsudku, pouze znovu rozporuje zákonnost schválení sporných pozemkových úprav. NSS založil svůj závěr o splnění podmínky provedení pozemkových úprav ve veřejném zájmu především na skutečnosti, že plán společných zařízení a návrh nového uspořádání pozemků schválilo zastupitelstvo obce, nikoliv výlučně starosta či jeho bratr; splnění kritéria veřejného zájmu pak kromě souhlasu zastupitelstva zajišťuje vyjádření dotčených orgánů, a především souhlas většiny vlastníků (viz bod 39 napadeného rozsudku). Dospěl-li NSS k závěru, že ze zákona není oprávněn přezkoumávat, jakou motivaci měli jednotliví vlastníci pozemků pro to, aby s návrhem pozemkových úprav souhlasili (bod 41 tamtéž), nelze mu z ústavního hlediska nic vytknout.
8. Nepřísluší-li správním soudům posuzovat, co je v daném místě optimálním či racionálním řešením ve vztahu k cílům vyjádřeným v §2 zákona o pozemkových úpravách nebo posuzovat důvody, pro které nebyly stěžovateli přiděleny jiné pozemky, zjevně to nepřísluší ani Ústavnímu soudu v rámci řízení o ústavní stížnosti. K tomu se stěžovatel Ústavní soud svoji argumentací ohledně nevytvoření podmínek pro racionální hospodaření vlastníků půdy snaží přinutit.
9. Správní soudy se ústavně konformním způsobem vypořádaly se stěžovatelovou námitkou nepřiměřenosti zásahu do jeho vlastnického práva. Krajský soud uvedl, že rozdíl mezi původním a navrhovaným stavem pozemků stěžovatele činí 0 % ve výměře, + 1,56 % v ceně a - 0,29 % ve vzdálenosti (bod 27 rozsudku krajského soudu). Zároveň stěžovateli vysvětlil, že z §10 zákona o pozemkových úpravách vyplývá, že nově navrhovaný pozemek nemusí vždy svým druhem odpovídat původnímu (viz bod 29 tamtéž).
10. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu