ECLI:CZ:US:2024:1.US.2677.23.1
sp. zn. I. ÚS 2677/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. Č., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Petrou Bláhovou, LL.M., advokátkou, sídlem Zábřežská 69/41, Šumperk, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2023 č. j. 35 Co 183/2023-50 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. července 2023 č. j. 56 EXE 507/2014-34, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti AQ fin s. r. o., sídlem Fořtova 58/12, Praha 8 - Čimice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svého ústavně zaručeného práva na řádně vedené soudní řízení.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že proti stěžovateli je od roku 2014 vedena exekuce na vymožení pohledávky vedlejší účastnice. Stěžovatel navrhl zastavení exekuce, protože nemá žádný příjem, je ve výkonu trestu a má pouze dluhy ve výši cca 1 milion Kč. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") návrh stěžovatele zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem, jenž Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatele potvrdil svým napadeným rozsudkem.
3. Podle obecných soudů nejsou dány podmínky k zastavení exekuce pro její bezvýslednost v posledních 6 letech (§55 odst. 7 exekučního řádu), protože v roce 2019 bylo vymoženo celkem cca 5 000 Kč. Není proto ani rozhodné, zda vedlejší účastnice jako oprávněná zaplatila zálohu na další vedení exekuce (§55 odst. 8 téhož zákona). Nejsou dány ani podmínky pro zastavení exekuce pro tzv. bezúčelnost podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. (ukazuje-li průběh výkonu rozhodnutí, že výtěžek nepostačí ani ke krytí nákladů). Stěžovateli je sice stanoven výkon trestu odnětí svobody až do roku 2036, avšak je mu nyní teprve 33 let, takže se bude nacházet další desetiletí v produktivním věku. Výkon trestu mu nebrání v pracovním zařazení. Stěžovatel se zde v podstatě dovolává vlastního protiprávního jednání. Použití daného důvodu zastavení exekuce je rovněž limitované u srážek ze mzdy či jiného příjmu, protože ty ze své podstaty trvají, dokud se povinnost nevymůže.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel tvrdí, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s jeho argumentací. Při výkonu trestu odnětí svobody je výdělek stěží očekávatelný. Stěžovatel žádal o pracovní zařazení, avšak ze zdravotních důvodů byla jeho žádost zamítnuta. Trpí poruchou osobnosti a závažnými bolestmi hlavy. Bere pravidelně léky a podle lékařů chybí prognóza zlepšení. Stěžovatel musí absolvovat rovněž terapeutický program. Tyto skutečnosti obecné soudy ani neověřily. Další vedení exekuce je též nespravedlivé, protože v jiné věci městský soud zastavil jinou exekuci stěžovatele i přes nesouhlas věřitele usnesením ze dne 20. 7. 2023 č. j. 28 Co 239/2023-363, zatímco zde nikoli.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Námitky stěžovatele směřují proti posouzení důvodů k zamítnutí jeho žádosti o zastavení exekuce. Podle Ústavního soudu se obecné soudy s jeho argumentací vypořádaly ústavně konformním způsobem. Městský soud vycházel z ustáleného výkladu dotčených důvodů pro zastavení exekuce podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakož i z komentářové literatury. Za rozhodné pro něj bylo, že přestože nyní stěžovatel není schopen žádné výdělečné činnosti, není taková možnost vyloučena bez dalšího v budoucnu mimo jiné s ohledem na jeho relativně nízký věk. Obvodní soud výslovně zohlednil i terapeutický program, který však stěžovatele z výdělečné činnosti nevylučuje zcela a navždy.
8. Takové odůvodnění Ústavní soud považuje za přiměřené a neshledává v něm prvky svévole. Pro stěžovatele nejsou závěry napadených rozhodnutí ani nepřiměřeně tvrdé. Je legitimní, že pro zastavení exekuce musí existovat mimořádné a výjimečné důvody, protože je třeba zohlednit rovněž oprávněné zájmy vedlejší účastnice jako oprávněné. Závěr obecných soudů, že změna v majetkové situaci stěžovatele není v budoucnu vyloučena, je z ústavního hlediska akceptovatelný a v nyní posuzované věci rozumně obhajitelný a odůvodněný.
9. K tvrzení o jiném rozhodnutí městského soudu za obdobných skutkových a právních okolností, Ústavní soud ze stěžovatelem odkazového usnesení zjistil, že městský soud zrušil usnesení soudního exekutora o zamítnutí návrhu stěžovatele na zastavení exekuce a vrátil mu věc k dalšímu řízení pro chybějící odůvodnění a další procesní nedostatky. Městský soud se v odkazované věci hmotněprávními podmínkami zastavení exekuce ani nezabýval. Šlo tedy o odlišné situace, které opodstatnily odlišná rozhodnutí.
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu