ECLI:CZ:US:2024:1.US.285.24.1
sp. zn. I. ÚS 285/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele R. B., zastoupeného JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL.M., advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 181/2023-754 ze dne 14. listopadu 2023 a výrokům I a III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 0 Nc 17003/2019-711 ze dne 17. května 2023, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a S. Š., a nezletilých B. B., M. B., L. B. a G. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel (otec) domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků. Žádá takto zrušit celý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (obvodní soud), avšak z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že proti výroku II o zamítnutí návrhu první vedlejší účastnice (matky) na zvýšení výživného nebrojí a ústavní stížností ho tedy v této části nenapadá. Tvrdí, že rozhodnutími, jak jsou napadeny, došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (Listina). Žádá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozsudků.
2. Obvodní soud napadeným rozsudkem zamítl návrh otce na snížení výživného (výrok I) i návrh první vedlejší účastnice (matky) na zvýšení výživného (výrok II). O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok III). Zhodnotil, že oba rodiče mají stejný počet vyživovacích povinností, nezměněnou majetkovou situaci a životní úroveň jako v roce 2021, změna poměrů nenastala ani u nezletilých vedlejších účastníků. Uzavřel, že zde není důvod, aby vysokoškolsky vzdělaný zdravý otec devíti dětí dosahoval minimální mzdy.
3. K odvolání stěžovatele proti výrokům I a III Městský soud v Praze (městský soud) rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I). O nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok II). Uvedl, že i nadále platí, že se otec vzdal bez důležitého důvodu majetkového prospěchu (převedl nemovitý majetek, provozovaný jako hotel, na matku dalších svých dětí a nejstaršího syna S.), a nic nesvědčí o nadstandardní životní úrovni nezletilých. Tvrzení otce o životě od výplaty k výplatě vzhledem k vlastnictví dalších nemovitostí a úhradám výživného v hotovosti, stejně jako tvrzení o zdravotním hendikepu, ač se stal nyní kondičním trenérem, považoval soud za nevěrohodná. Dodal, že darováním bytu matce nezletilých se vyživovací povinnosti vůči nim nezprostil, tím spíše, jestliže dar nyní odvolal. Uzavřel, že k zásadní změně poměrů od posledního rozhodnutí nedošlo.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nikdy nestanovily výši výživného pro nezletilé s ohledem na jeho aktuální majetkové poměry a snížení příjmu. Brojí proti tomu, že vycházely pouze z potenciálních příjmů, které měla generovat - před pěti lety během prvního řízení o výživné jiné osobě darovaná - nemovitost (hotel) v Ch. a jejichž výši nedokazovaly. Soudům dále vytýká, že nevzaly v potaz darování bytu v P. matce nezletilých, tedy i zajištění bytových potřeb nezletilých, byť připouští, že dar již odvolal. Tvrdí, že jeho životní úroveň je značně nižší než nezletilých a výživné může hradit pouze s pomocí třetích osob, jež v řízení nejmenoval, aby je nevystavoval soudnímu řízení. Dále má za to, že soudy neměly přihlížet ke všem výdajům na zájmovou činnost nezletilých, neboť nejsou nutné či odůvodněné. Naopak měly zohlednit, že o příjem přišel kvůli péči o další děti a kvůli svému zdravotnímu stavu. Odůvodnění napadených rozhodnutí považuje za nedostatečná a uzavírá, že soudy jej nutí k výkonu jiné práce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování ve věcech úpravy vyživovací povinnosti. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které mají v řízení odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. Kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. února 2010 (N 32/56 SbNU 363) a sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. srpna 2010 (N 165/58 SbNU 421); všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na https://nalus.usoud.cz].
7. V obecné rovině Ústavní soud nejprve konstatuje, že poskytování výživy je projevem rodinné solidarity. Zákon tak ukládá povinnost pomoci druhému v materiálním slova smyslu tak, aby se neocitl ve stavu nouze a aby životní úroveň dítěte odpovídala jeho odůvodněným potřebám.
8. Ve vztahu k určování výživného na základě potenciality příjmů přijal Ústavní soud závěr, že z příjmů, kterých povinný nedosahuje, by soudy měly vyjít podpůrně, přičemž důsledná ústavně konformní aplikace §913 odst. 2 občanského zákoníku vyžaduje, aby soudy řešily případnou kolizi se zásahem do práva na svobodnou volbu povolání zaručenou čl. 26 odst. 1 Listiny. Stanovit výživné na základě příjmů, kterých povinný nedosahuje, mohou jen v případech, kdy to smysl a účel výživného vyžaduje a kdy je legitimní požadovat, aby si povinný našel "lepší" zaměstnání, tedy zejména jeví-li se současné majetkové poměry povinného pro účely výživného nedostatečnými [nález sp. zn. III. ÚS 2324/17 ze dne 18. dubna 2018 (N 76/89 SbNU 173)]. V souvislosti s tím pak soudy podle §913 odst. 2 občanského zákoníku zkoumají právě i to, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či jiných příjmů, případně majetku. To platí i tehdy, nebude-li majetková situace povinného zjistitelná, případně bude zřejmé, že se povinný práci vyhýbá (či se zbavuje majetku) s úmyslem výživné snížit [srov. i nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. března 2006 (N 61/40 SbNU 593)]. Zejména v těchto situacích může jít povinnému rodiči "k tíži", že opustil výhodnější zaměstnání bez vážného důvodu.
9. Ústavní soud v posuzované věci rozpor s uvedenými obecnými principy neshledal. Obecné soudy ústavně konformně aplikovaly stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 204/2012 ze dne 19. října 2016, a závaznou judikaturu Ústavního soudu k vyživovací povinnosti rodičů ve vztahu k potencialitě příjmů, a své závěry stručně a srozumitelně odůvodnily. Z napadených rozhodnutí jasně vyplývá, proč soudy nepovažovaly příjem otce za věrohodný. Ústavní soud k tomu poznamenává, že i v ústavní stížnosti otec tvrdí skutečnosti, které si navzájem protiřečí, například tvrdí, že o práci přišel kvůli péči o další děti (se kterými nežije a ohledně nichž probíhá opatrovnické řízení, srov. body 8 a 14 rozsudku městského soudu) a svému zdravotnímu stavu, posléze tvrdí, že jeho podnikání v oblasti správy nemovitostí negenerovalo očekávaný příjem. V průběhu předchozího řízení o výživné se navíc rekvalifikoval na kondičního trenéra/terapeuta (ač pracoval rovněž jako tlumočník), ve stížnosti ale vzápětí argumentuje očekávanou operací zad. Ústavnímu soudu proto taktéž není zřejmý důvod rekvalifikace stěžovatele, jestliže má zdravotní problémy, které jej v nové práci limitují a z níž má podstatně nižší příjem (17 000 Kč), a to navíc na částečný úvazek. Úvahy obecných soudů se tudíž pohybovaly v zákonných mezích, náležitě zhodnotily poměry rodičů a nezletilých, a přiléhavě vzaly v potaz potenciální příjmy otce. Tvrdí-li stěžovatel, že soudy nedokazovaly potenciální výši příjmů, je i tato námitka zjevně neopodstatněná.
10. Z rozhodnutí jasně plyne, že soudy vedly dokazování k zjištění aktuálních poměrů (bod 4 rozsudku obvodního soudu, body 8 a 9 rozsudku městského soudu), a porovnávaly ho se stavem za předchozího řízení (body 2 a 4 rozsudku městského soudu). Rozhodnutí o zamítnutí návrhu otce na snížení výživného je založeno na tom, že od posledního rozhodnutí o výživném v roce 2021 nedošlo k zásadní změně poměrů, která by změnu doposud stanovené výše výživného odůvodňovala. Tomuto a ani skutkovému základu, ze kterého obecné soudy vyšly, nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout. Brojí-li pak stěžovatel fakticky proti závěrům rozhodnutí z roku 2021, jedná se o argumentaci mimoběžnou. Shledaly-li totiž obecné soudy nezměněné poměry, nebyly vůbec povolány někdejší závěry přezkoumávat a rozhodnutí měnit; svým rozhodnutím byly vázány (§923 odst. 1 občanského zákoníku a contrario, §163 občanského soudního řádu). Ústavnímu soudu pak též nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí z roku 2021, jednak stěžovatel je ústavní stížností nenapadá, a napadal-li by je, byla by taková ústavní stížnost opožděná.
11. Rozhodnutí obecných soudů nepředstavují ústavněprávní exces, který by měl Ústavní soud napravovat. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu, navíc návrh na odložení vykonatelnosti rozhodnutí, kterými není uložena žádná povinnost, je ze své podstaty nedůvodný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu