ECLI:CZ:US:2024:1.US.2891.23.1
sp. zn. I. ÚS 2891/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Vraníkové, zastoupené Mgr. Hanou Drozdkovou, advokátkou se sídlem Rybářská 225, Boršov nad Vltavou, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 NSČR 44/2021-B-25 ze dne 31. 7. 2023, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 VSPH 138/2021-B-15 ze dne 17. 3. 2021 a proti výroku V usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. KSCB 28 INS 10505/2020-B-10 ze dne 21. 1. 2021, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí v uvedeném rozsahu, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. V zahájeném řízení o oddlužení vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. KSCB 28 INS 10505/2020, ve kterém stěžovatelka vystupuje jako dlužnice, bylo zjištěno, že stěžovatelka je mj. vlastníkem členského podílu v Bytovém družstvu X, pojícího se s právem nájmu bytové jednotky č. X v bytovém domě na adrese X (dále jen "družstevní podíl").
2. Ze znaleckého posudku č. 11553-1331/2020 ze dne 24. 6. 2020 vyplynulo, že hodnota bytu č. 17 činí 2 075 000 Kč. Hodnota chráněného obydlí dle nařízení vlády č. 189/2019 Sb., o způsobu určení hodnoty obydlí, které dlužník není povinen vydat ke zpeněžení, přitom bylo insolvenční správkyní JUDr. Evou Šimkovou, se sídlem Chelčického 95/15, České Budějovice (dále jen "insolvenční správkyně" nebo "správkyně"), určena na částku 2 171 473 Kč, a to při zohlednění jedné vyživované osoby, dcery stěžovatelky. Správkyně předložila znalecký posudek se svým stanoviskem, že stěžovatelka není povinna družstevní podíl vydat ke zpeněžení, krajskému soudu a konstatovala, že proto nebude tento podíl zapisovat do majetkové podstaty.
3. Po předložení zprávy pro oddlužení ovšem krajský soud vyzval správkyni, aby družstevní podíl do majetkové podstaty stěžovatelky sepsala, opravila zprávu pro oddlužení a konečně prověřila stěžovatelkou uvedenou vyživovací povinnost k její zletilé dceři. Insolvenční správkyně předložila soudu aktualizovanou zprávu pro oddlužení, ve které již sepsala družstevní podíl do majetkové podstaty a zopakovala své stanovisko, že stěžovatelka není povinna vydat jej ke zpeněžení. Zároveň doplnila, že dcera stěžovatelky ukončila studium a hledá si zaměstnání.
4. V návaznosti na to krajský soud vyzval insolvenční správkyni k vyjádření, aby zdůvodnila, proč při výpočtu hodnoty chráněného obydlí dochází k zohlednění dcery jako vyživované osoby. K tomu insolvenční správkyně sdělila, že zletilá dcera stěžovatelky již pracuje. Provedla přepočet hodnoty chráněného obydlí a konstatovala, že stěžovatelka je povinna družstevní podíl vydat ke zpeněžení.
5. V záhlaví citovaným usnesením krajského soudu bylo schváleno oddlužení stěžovatelky plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Jelikož tedy hodnota obydlí stěžovatelky přesáhla hodnotu chráněného obydlí, krajský soud rozhodl napadeným výrokem V usnesení č. j. KSCB 28 INS 10505/2020-B-10 o vydání družstevního podílu ke zpeněžení.
6. Proti tomuto závěru soudu podala stěžovatelka odvolání. Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím ovšem potvrdil závěry prvostupňového soudu a naopak nepřisvědčil argumentaci stěžovatelky, že dcera měla být pro účely určení hodnoty chráněného obydlí zahrnuta, neboť je možné, že se rozhodne znovu studovat. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím podle §243d odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu zamítl, neboť konstatoval, že obecné soudy nepochybily, pokud přihlédly ke změně v počtu osob zohledňovaných pro účely výpočtu hodnoty chráněného obydlí.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejích základních práv, a sice práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a práva na ochranu obydlí zaručeného čl. 12 Listiny.
8. Stěžovatelka předně nesouhlasí s tím, že obecné soudy při výpočtu hodnoty chráněného obydlí přihlédly ke změně v počtu zohledňovaných osob. Podle jejího názoru byla hodnota chráněného obydlí zafixována k okamžiku podání zprávy pro oddlužení insolvenčním správcem. Podotýká, že pokud soudy zohlednily tuto změnu, měly přihlédnout i k tomu, že dojde k další změně, neboť dcera plánuje návrat ke studiu.
9. Obecné soudy podle jejího názoru při výkladu §398 odst. 3 a odst. 6 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) nerespektovaly, že v insolvenčním řízení má být dosaženo co možná nejvyššího uspokojení pohledávek věřitelů, avšak toto musí být vyváženo zájmem jednak dlužníka, jednak společnosti na návrat tohoto dlužníka do běžných socioekonomických vztahů.
10. Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí stěžovatelka odůvodnila tím, že přiznáním odkladného účinku nevznikne jejím věřitelům škoda, neboť dojde pouze k časové prodlevě v jejich případném uspokojení, zatímco pro stěžovatelku by výkon rozhodnutí znamenal nepoměrně větší újmu, která spočívá ve ztrátě vlastního bydlení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud prvotně posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a jejích příloh a dospěl k závěru, že tato ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný.
13. Prvotně Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud z důvodu zdrženlivosti proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti neoprávněný zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
14. Obsahem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tím, že její zletilá dcera nebude zahrnuta jako zohledněná osoba pro účely výpočtu hodnoty chráněného obydlí. Podle §398 odst. 3 insolvenčního zákona platí, že při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty je dlužník povinen vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení majetek náležející do majetkové podstaty. Z §398 odst. 6 insolvenčního zákona ovšem dále vyplývá, že dlužník není povinen vydat ke zpeněžení své obydlí, ledaže ze zprávy pro oddlužení vyplývá, že jeho hodnota přesahuje hodnotu určenou podle prováděcího právního předpisu násobkem částky na zajištění obydlí v dlužníkově bydlišti. Výpočet hodnoty je předmětem úpravy v nařízení vlády o způsobu určení hodnoty obydlí. Z uvedeného je zřejmé, že výjimky z obecné povinnosti dlužníka vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení věci spadající do majetkové podstaty jsou předmětem úpravy podústavního práva, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek zásadně ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
15. Žádná z posledně uvedených výjimek ovšem v posuzované věci naplněna nebyla. Nejvyšší soud v napadeném zamítavém rozhodnutí přijal právní výklad, ve kterém dospěl k závěru, že obecné soudy nepochybily, pokud přihlédly ke změně v počtu zohledňovaných osob. To, že stěžovatelka s tímto - pro ni nepříznivým - právním výkladem nesouhlasí, ovšem nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto nemůže požívat ústavní ochrany. Obecné soudy přitom své závěry náležitým způsobem odůvodnily.
16. Postup, kdy insolvenční soud rozhodne, že dlužník není povinen vydat majetek náležející do majetkové podstaty z důvodu, že došlo k naplnění podmínek pro uplatnění institutu chráněného obydlí, přitom představuje výjimku. Ve smyslu §5 insolvenčního zákona platí, že řízení musí být primárně vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů, což je primárním účelem oddlužení. Zpeněžení majetkové podstaty dlužníka proto představuje pravidlo, se kterým dlužník do oddlužení vstupuje, neboť chce primárně uspořádat své majetkové poměry. Stěžovatelkou požadovaný postup je, jak je uvedeno výše, výjimkou a tu je nezbytné vykládat restriktivně.
17. Stěžovatelka zároveň část své argumentace opírá o to, že soud by měl stejně jako ukončení studia zohlednit i možnost návratu její dcery ke studiu. K tomu ovšem nutno podotknout, že i kdyby bylo možné k této skutečnosti přihlédnout, stěžovatelka k ústavní stížnosti nic, co by návrat dcery ke studiu prokazovalo, nepřiložila a ani z obsahu spisu, jak konstatuje Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí, nic takového nevyplývá.
18. Posuzovaná ústavní stížnost je tak pouze pokračováním polemiky stěžovatelky se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ve skutečnosti tak stěžovatelka polemizuje pouze s - pro ni nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
19. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
20. O návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu