ECLI:CZ:US:2024:1.US.2896.23.1
sp. zn. I. ÚS 2896/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti Eduarda Michala, zastoupeného Mgr. Vlastislavem Kusákem, advokátem se sídlem Národní 58/32, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 22 Co 93/ 2023-129 ze dne 27. 6. 2023, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel žaloval svého otce o zaplacení částky 667 701,43 Kč z titulu úroku z prodlení za dlužné výživné za roky 2003 až 2020. Těžištěm sporu od počátku nebyla existence dluhu, ani jiné okolnosti případu, ale šlo o právní posouzení existence nároku stěžovatele výhradně na úrok z prodlení.
2. Okresní soud v Kladně nejprve stěžovateli plně vyhověl. Okresní soud se zabýval otázkou možnosti přiznat stěžovateli úroky z prodlení především s ohledem na změny a nejasnosti v právní úpravě v průběhu let. Dospěl k tomu, že novela občanského zákoníku č. 406/2016 Sb., která uzákonila nárok na úrok z prodlení z dlužného výživného, pouze utvrdila existenci tohoto nároku, nikoli nově založila. Jinak řečeno, podle okresního soudu tu nárok na úrok z prodlení z výživného byl i před novelou. Proto přiznal stěžovateli úroky z prodlení za celé žalované období, byť si byl vědom, že výklad této otázky byl před uvedenou novelou sporný, a tím spíše byl sporný před účinností nového občanského zákoníku.
3. Dále se okresní soud zabýval námitkou promlčení ze strany žalovaného otce, kterou soud v daném kontextu shledal být zjevným zneužitím práva (§8 občanského zákoníku), a proto námitce promlčení nevyhověl, respektive jí nepřiznal relevanci. Tento aspekt posuzované věci však není rozhodný pro posuzování podané ústavní stížnosti, respektive není jejím předmětem, a proto Ústavní soud tuto argumentaci okresního soudu dále podrobněji nerekapituluje.
4. Krajský soud v Praze poté k odvolání otce změnil rozsudek okresního soudu. Krajský soud sice potvrdil rozsudek prvního stupně co do částky 223 053 Kč. Nově však žalobu zamítl v rozsahu částky 444 648,43 Kč, přičemž tato částka představuje úroky z prodlení za období před účinností nového občanského zákoníku, tedy před 1. 1. 2014.
5. Krajský soud zdůraznil, že úrokový závazek je závazkem vedlejším (akcesorickým), z čehož plyne, že se musí řídit stejnou právní úpravou jako hlavní závazek, kterým je nárok z výživného. Proto krajský soud posoudil úrok z prodlení z výživného za období do 31. 12. 2013 podle staré právní úpravy, tedy podle starého občanského zákoníku a zákona o rodině (zákon č. 94/1963 Sb.). Z této právní úpravy a z tehdejší judikatury plyne podle krajského soudu, že nárok na úrok z prodlení stěžovateli za uvedené období neplyne.
6. Odlišně však krajský soud posoudil nárok na úroky z prodlení z dávek výživného vzniklých od 1. 1. 2014. Přestože od 1. 1. 2014 až do novely občanského zákoníku, účinné od 28. 2. 2017, panovala judikatorní nejistota ohledně toho, zda úrok z prodlení za dlužné výživné plyne, krajský soud se přiklonil k tomu, že novela skutečně pouze potvrdila záměr nové právní úpravy podle občanského zákoníku. V tomto smyslu tedy krajský soud přisvědčil okresnímu soudu. Dále krajský soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, co se týče hodnocení námitky promlčení otcem jakožto zjevného zneužití práva.
II. Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí proti rozsudku krajského soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí okresního soudu. Má za to, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na rovné zacházení podle čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny. Zároveň podle stěžovatele krajský soud porušil čl. 36 odst. 1 Listiny, jelikož mu neposkytl efektivní soudní ochranu.
8. Stěžovatel nejprve shrnuje vývoj právní úpravy ve věcech úroků z prodlení z výživného. Je si vědom, že do účinnosti nového občanského zákoníku byla právní úprava i rozhodovací praxe soudů taková, že (až na některé výjimečné případy) úrok z prodlení nepřiznávala. Stěžovatel však tvrdí, že tato praxe vytvářela, a v jeho případě nadále vytváří, věřitele "dvou kategorií". Podle stěžovatele jsou, resp. byli věřitelé z dlužného výživného neoprávněně znevýhodněni oproti jiným věřitelům, a to tím, že jim neplynuly úroky z prodlení. Právě v tom stěžovatel spatřuje porušení principu rovnosti a porušení jeho základních práv.
9. Stěžovatel dále přiložil k ústavní stížnosti rešerši, na které ilustruje, že dávky výživného jsou v zahraničních právních úpravách koncipovány jako standardní soukromoprávní nároky, které počítají s placením úroků z prodlení. Stěžovatel tedy uvádí, že dřívější přístup českého práva k této otázce vybočuje z evropských standardů, a že je nepřijatelný.
10. Lze tedy shrnout, že stěžovatel de facto brojí proti judikatorní praxi (reflektující tehdy účinnou zákonnou úpravu), která zde existovala do účinnosti nového občanského zákoníku od 1. 1. 2014. Právě od tohoto data mu totiž jak okresní soud, tak krajský soud úroky z prodlení přiznaly. Stěžovatel doslova uvádí, že dosavadní judikatorní praxe neodůvodněně diskriminovala okruh věřitelů pohledávek z výživného. Stěžovatel má za to, že byť neexistovala výslovná zákonná úprava úroků z prodlení za výživné, neznamená to, že tento nárok nebyl dán.
III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
12. Ústavní soud připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Výklad podústavního práva je primárně věcí obecných soudů (viz čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Do jejich výkladu a aplikace práva Ústavní soud zasáhne pouze výjimečně v případě porušení základních práv a svobod. Jinak řečeno, ani v situaci, kdy Ústavní soud shledá určitý výklad zákona v konkrétním případě jako nesprávný, nemusí tento závěr vést k protiústavnosti napadeného rozhodnutí, respektive k porušení základních práv stěžovatele.
13. Argumentace stěžovatele v tomto případě je právě takovou "pouhou" polemikou s právními závěry krajského soudu, konkrétně jde o námitky k právnímu posouzení otázky úroků z prodlení. Ústavní soud navíc těmto závěrům i z hlediska právního nemá co vytknout, tím méně z hlediska ústavněprávního.
14. Přesto však Ústavní soud považuje za vhodné se ke konkrétní argumentaci stěžovatele v tomto případě vyjádřit. Stěžovatel totiž brojí výhradně proti rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu okresního. Žádný soud proto doposud neměl šanci se vyjádřit k námitkám stěžovatele formulovaným v ústavní stížnosti. Ústavní soud se proto níže pokusí závěry krajského soudu (které považuje za správné) znovu shrnout a doplnit, tak aby pro stěžovatele bylo napadené rozhodnutí pochopitelnější a lépe akceptovatelné. Tím spíše, že z ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel některé pasáže argumentace krajského soudu ne zcela správně interpretuje.
15. Ústavní soud na prvním místě opakuje, že argumentace stěžovatele fakticky směřuje proti ustálené judikatuře soudů před účinností nového občanského zákoníku. Právě za období do účinnosti nového občanského zákoníku totiž nebyly stěžovateli přiznány úroky z prodlení za dlužné výživné. K tomuto výkladu krajského soudu, který následoval tehdy převládající judikaturu, však Ústavní soud nemá žádných připomínek. Ústavní soud se ztotožňuje s tím, že úroky z prodlení z dlužného výživného musí být v souladu se zásadou akcesority posuzovány podle staré právní úpravy, stejně jako závazek hlavní, kterým je právě nárok z titulu výživného.
16. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakovaně argumentuje, že novela občanského zákoníku, účinná od roku 2017, podle něj nově nezaložila nárok na úroky z prodlení z dlužného výživného, ale pouze utvrdila stav, který zde již do té doby byl. Stěžovatel však pomíjí, že tento jeho názor krajský soud v napadeném rozhodnutí naopak správně reflektoval a do svého rozhodnutí promítl, jak Ústavní soud shrne v následujících dvou odstavcích.
17. Vývoj právní úpravy ve věci úroků z prodlení z výživného lze pomyslně rozdělit na tři etapy. První etapou (z těch, které jsou pro stěžovatele časově relevantní) je ta do dne 1. 1. 2014, kdy vstoupil v účinnost nový občanský zákoník. V rámci této první etapy převládal až na naprosté výjimky judikatorní výklad, že pohledávky z výživného mají specifickou rodinněprávní povahu, jelikož jsou systematicky součástí zákona o rodině. Z toho plyne, že úroky z prodlení z dlužného výživného nebyly přiznávány. Byť i Ústavní soud připustil aplikovatelnost obecného závazkového práva ve věci výživného, druhým dechem dodal a potvrdil, že úroky z prodlení z výživného přiznávat nelze (usnesení sp. zn. I. ÚS 399/05 ze dne 2. 6. 2006). Druhou etapou byla ta od účinnosti nového občanského zákoníku do přijetí výše zmiňované novely §921 nového občanského zákoníku. V rámci druhé etapy bylo již výživné systematicky zařazeno do "obecného" občanského práva a jeho specifická rodinněprávní povaha byla prakticky opuštěna. Navzdory tomu však stále i v druhé etapě existovaly rozpory ohledně přiznávání úroků z prodlení z dlužného výživného, projevující se i v judikatuře (viz např. stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 204/2012 ze dne 19. 10. 2016, stavějící se negativně k přiznávání úroků z prodlení z výživného). Tuto druhou etapu lze tedy označit za jakési období nejistoty. Nesjednocenost a nejistotu pak vyřešila právě novela účinná od roku 2017, která započala třetí etapu, v níž už úroky z prodlení z dlužného výživného lze bezpochyby nárokovat.
18. Stěžovateli byly úroky z prodlení přiznány i za uvedenou druhou etapu. Právě při posuzování tohoto období krajský soud zcela evidentně přihlédl k výše uvedenému argumentu stěžovatele, že novela z roku 2017 nezaložila úroky z prodlení z dlužného výživného jako nové nároky, ale postavila najisto to, co bylo v judikatuře sporné od roku 2014. Lze tedy říci, že rozhodnutí krajského soudu je v tomto smyslu vůči stěžovateli vstřícné.
19. Jiná situace je však, co se týče období před 1. 1. 2014. Za účinnosti starého občanského zákoníku a zákona o rodině byla judikatorní praxe v zásadě (až na zcela raritní výjimky) sjednocena v tom, že úroky z prodlení z výživného nelze přiznat (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 488/05 ze dne 1. 3. 2006 nebo IV. ÚS 688/22 ze dne 10. 5. 2022). Pokud tedy stěžovatel staví svou ústavní stížnost na polemice s těmito závěry, vyzývá de facto Ústavní soud k tomu, aby zpětně změnil rozsáhlou judikatorní praxi, která měla svůj základ v tehdejší právní úpravě. Něco takového Ústavní soud udělat nemůže, mj. už jen s ohledem na právní jistotu dlužníků.
20. Stěžovatel doslova uvádí: " Zákonodárce totiž vůbec nenapadlo, že by k pohledávce na výživné neměl náležet i úrok z prodlení, a proto v zákonné úpravě speciálně a výslovně nárok na úrok z prodlení pro výživné neuváděl." Toto tvrzení může být pravdivé ve vztahu k právní úpravě po 1. 1. 2014. Za toto období stěžovateli také úroky z prodlení přiznány byly. Nemůže však být pravdivé ve vztahu k právní úpravě podle starého občanského zákoníku a zákona o rodině.
21. Napadené rozhodnutí krajského soudu správně respektuje tehdejší výklad zákona. Nelze považovat za protiústavní, že se krajský soud řídil výkladem, který až na zcela raritní případy zastávala tehdy ustálená judikatura.
22. Nelze ani přisvědčit argumentaci stěžovatele, že by nepřiznání úroku z prodlení zakládalo diskriminaci ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny. Čl. 3 odst. 1 Listiny garantuje všem lidem rovné zacházení bez ohledu na kritéria v tomto článku uvedená. Již z toho je zřejmé, že stěžovatel nemůže být obětí diskriminace jen proto, že se na něj vztahuje právní úprava a ustálená judikatura, která se běžně používala v rozhodném období před účinností nového občanského zákoníku.
23. Ústavní soud zároveň rozumí tomu, že se stěžovateli v kontextu celé jeho situace může zdát nepřiznání úroku z prodlení za určité období subjektivně "nespravedlivé". Ústavní soud chápe, že může být skutečně frustrující, pokud trvá dlouhé roky, než se člověk domůže toho, co mu právem náleží. Ani to však nemůže vést soudy k opuštění správného výkladu zákona. Tím méně to může vést Ústavní soud ke konstatování, že správný zákonný výklad je protiústavní.
24. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2024
Jan Wintr, v. r.
předseda senátu