ECLI:CZ:US:2024:1.US.2959.23.1
sp. zn. I. ÚS 2959/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti D. P., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem se sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 770/2023-234 ze dne 23. 8. 2023, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 55 To 15/2023-179 ze dne 14. 2. 2023 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 9 T 94/2022-116 ze dne 29. 11. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci odsouzen pro skutek maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Za to mu byl uložen peněžitý trest ve výši 31 500 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v délce dvaadvaceti měsíců. Krajský soud v Ostravě zamítl odvolání stěžovatele a dospěl k závěru, že výrok o trestu je zákonný a odůvodněný. Následně bylo podáno dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
2. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 a 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
3. Velmi stručná ústavní stížnost se omezuje v zásadě na argumentaci, že okresní soud měl akceptovat prohlášení viny, které stěžovatel učinil korespondenčně prostřednictvím svého obhájce. Stěžovatel považuje prohlášení viny za "velice významnou polehčující okolnost, která musí být zohledněna ve výroku o trestu". Okresní soud písemné prohlášení viny s odkazem na §206a odst. 1 trestního řádu nepřijal, čímž měl porušit právo stěžovatele na spravedlivý proces, jelikož mu de facto odepřel možnost uložení mírnějšího trestu právě s přihlédnutím k prohlášení viny.
4. Stěžovatel dále namítá, že byl zkrácen na svých "ústavních právech na obhajobu", neboť mu nebylo umožněno účastnit se veřejného zasedání o podaném odvolání, protože se omylem dostavil na Krajský soud v Ostravě místo na olomouckou pobočku téhož soudu. Podle stěžovatelova výkladu postupoval soud chybně, když z tohoto důvodu jednání neodročil.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud vyzval přípisem ze dne 22. 11. 2023 stěžovatele k odstranění vad podání, především k doložení speciální plné moci a kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva (§72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel tyto náležitosti doložil. Právní zástupce stěžovatele však ve svých podáních výslovně nenapadl usnesení Nejvyššího soudu, přestože právě napadení tohoto posledního rozhodnutí je základní podmínkou podání ústavní stížnosti. Z kontextu ústavní stížnosti je však patrné, že stěžovatel brojí proti řízení před obecnými soudy jako celku. Ostatně, zrušení rozhodnutí okresního a krajského soudu za současného nezrušení usnesení Nejvyššího soudu by bylo procesně nesmyslné, což musí být právnímu zástupci stěžovatele jakožto osobě s právnickým vzděláním zřejmé. Proto se Ústavní soud rozhodl věc posoudit procesně vstřícně ke stěžovateli a neodmítnout ústavní stížnost jako vadnou (byť by tak teoreticky učinit mohl).
7. Ústavní soud tedy zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí. Dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti. Ústavní soud je pověřen kontrolou, zda před obecným soudem byly dodrženy principy spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. O zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů lze uvažovat pouze za situace, kdy je rozhodování soudů stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
9. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) i na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) zajištuje účastníkům dodržení pravidel řízení, nezaručuje jim však rozhodnutí podle jejich očekávání a přání. Nelze tak přisvědčit stěžovatelově tezi, že prohlášení viny by nutně muselo být zohledněno ve výroku o trestu. Ostatně, i dle příslušného ustanovení trestního řádu (§206c odst. 4) může soud prohlášení viny odmítnout, v takovém případě k němu soud nepřihlíží. Pokud soud prohlášení viny přijme, je na jeho uvážení, jak se tato skutečnost promítne do výroku o trestu.
10. Systematika zákona řadí institut prohlášení viny do části týkající se samotného počátku hlavního líčení. Smyslu prohlášení viny tedy odpovídá praxe, dle které obviněný učiní prohlášení viny na počátku hlavního líčení po přednesení obžaloby v době do začátku dokazování. To plyne nejen z dikce samotného §206c trestního řádu, ale systematicky i dalších ustanovení upravujících průběh řízení. Například podle §196 odst. 2 písm. b) trestního řádu platí, že předseda senátu spolu s doručením opisu obžaloby upozorní obžalovaného na jeho právo "v hlavním líčení prohlásit svou vinu". Nelze samozřejmě v soudní praxi zcela vyloučit i postupy určitým způsobem modifikované, tím spíše, že prohlášení viny je institutem relativně novým, zavedeným s účinností od 1. 10. 2020 (zákonem č. 333/2020 Sb.). Judikatura již například dovodila, že není vyloučeno ani prohlášení viny v průběhu hlavního líčení po začátku dokazování, nikoli pouze před jeho začátkem (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 258/2021 ze dne 28. 4. 2021). Soudní praxe v otázce prohlášení viny se tedy doposud ustaluje. Co je však rozhodné pro zde posuzovaný případ je, že zaprvé, rozhodnutí soudu zda přijme anebo nepřijme prohlášení viny je v jeho působnosti, do které Ústavní soud zásadně nezasahuje. Zadruhé, prohlášení viny se činí osobně v průběhu hlavního líčení před zahájením dokazování. Nebylo tedy povinností okresního soudu přijmout korespondenční prohlášení viny a tomuto aspektu věci se okresní soud také dostatečně věnuje v bodě 2 odůvodnění.
11. Stěžovatel dále namítá, že bylo zasaženo do jeho základních práv tím, že v odvolacím řízení krajský soud neodročil jednání poté, co se na něj stěžovatel nedostavil, jelikož si spletl místo konání. Právo, aby věc byla projednána a rozhodnuta v účastníkově přítomnosti (dle čl. 38 odst. 2 Listiny), patří mezi důležitá procesní práva účastníka soudního řízení. Zároveň je ale i jeho povinností rozhodnout se, zda se jednání skutečně zúčastní. Součástí toho je pak i odpovědnost účastníka řízení, aby se dostavil ke správnému soudu a ve správný čas. Není možné následky účastníkova jednání excesivně přenášet na soud, pokud byl stěžovatel řádně předvolán a pokud ani sám nenamítá jakékoli pochybení na straně soudu, které by způsobilo, že se k hlavnímu líčení nedostavil. To trefně vysvětlil krajský soud v bodě 3 odůvodnění.
12. Obecně je dle §219 trestního řádu možné odročit hlavní líčení, pokud se objeví překážka, pro kterou nelze hlavní líčení provést nebo v něm pokračovat. Není přitom povinností soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh požadavkům obviněného bez objektivních důvodů. Je to právě obviněný, který, pokud hodlá využít svého práva být přítomen při hlavním líčení, musí naopak přizpůsobit své chování průběhu trestního řízení (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2177/16 ze dne 4. 4. 2017). Žádnou takovou překážku nutnou pro odročení hlavního líčení stěžovatel ani neuvedl.
13. Lze shrnout, že závěry napadených rozhodnutí jsou srozumitelné, jasné a správné a Ústavní soud v nich neshledává žádné důvody pro zásah. Postupem obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní stížnost ani neobsahuje tvrzení, která by vůbec byla způsobilá protiústavnost založit, čímž stěžovatel staví Ústavní soud do role soudu obecného. To je mimo jiné patrné i z toho, že právní zástupce na závěr ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že trest stěžovatele bude změněn s ohledem na prohlášení viny. Něco takového Ústavnímu soudu v žádném případě nepřísluší.
14. Ústavní soud tak s ohledem na výše uvedené odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2024
Jan Wintr, v. r.
předseda senátu