ECLI:CZ:US:2024:1.US.2971.23.1
sp. zn. I. ÚS 2971/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti Miroslava Cikánka, zastoupeného JUDr. Anitou Pešulovou, advokátkou se sídlem Rumunská 1798/1, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2023 č. j. 7 Ads 304/2022-27 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2022 č. j. 13 Ad 14/2020-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel požádal dne 27. 11. 2019 o příspěvek na živobytí na Úřadu práce České republiky - pobočce pro hlavní město Prahu. Úřad práce řízení o této jeho žádosti zastavil, protože stěžovatel již o tuto opakující se dávku pomoci v hmotné nouzi požádal dne 30. 10. 2019 (k této dřívější žádosti byl stěžovateli dne 28. 11. 2019 příspěvek na živobytí přiznán). Stěžovatel se poté, co neuspěl s odvoláním u Ministerstva práce a sociálních věcí, se žalobou ani s kasační stížností, domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv podle čl. 30 odst. 2 a podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Městský soud v Praze v napadeném rozsudku zrekapituloval, že stěžovatel žádostí z listopadu 2019 o dávku příspěvku na živobytí usiloval o přiznání této dávky od 1. 9. 2019. Protože stěžovatelovu věc úřad práce již posuzoval v řízení o jiné (dřívější) žádosti, řízení o žádosti z listopadu 2019 zastavil. Na základě oznámení ze dne 28. 11. 2019 byl stěžovateli přiznán příspěvek na živobytí ve výši 1 671 Kč s platností od října 2019. Městský soud se ztotožnil se správními orgány, že totéž právo lze přiznat pouze jednou. Protože stěžovatel již byl příjemcem příslušné dávky, nebylo možné mu ji přiznat opětovně. Příspěvek na živobytí je dávkou měsíčně se opakující, takže na ni má stěžovatel od října 2019 nárok (a byla mu vyplacena i za listopad 2019) až do doby opětovného posouzení. Další žádosti proto podávat nemusel. Správní orgány naopak musely řízení o stěžovatelově duplicitní žádosti zastavit podle §66 odst. 1 písm. e) správního řádu. Žádostí z listopadu 2019 se stěžovatel nemohl domoci příspěvku na živobytí za září 2019, protože možnost přiznat tuto dávku zpětně zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, neumožňuje. Podle tohoto zákona příspěvek na živobytí náleží oprávněné osobě od prvního dne kalendářního měsíce, v němž bylo zahájeno řízení o přiznání dávky, pokud v něm tato osoba splnila všechny podmínky pro přiznání nároku. Příspěvek na živobytí tedy nelze přiznat dříve za měsíc, v němž o něj byla podána žádost. Tvrzení stěžovatele, že mu v dřívějším podání žádosti bránil přístup úřadu práce, který jej v září 2019 odmítl pro předčasnost, považoval městský soud za účelové a ničím nepodložené. Stěžovatel toto tvrzení ničím nedoložil a v předloženém správním spise městský soud našel první žádost stěžovatele až ze dne 30. 10. 2019.
3. Nejvyšší správní soud stěžovatelovu kasační stížnost odmítl napadeným usnesením jako nepřijatelnou ve smyslu §104a soudního řádu správního. Pro posouzení věci považoval za klíčové zodpovězení otázky, zda mohl být stěžovateli na základě jeho žádosti z listopadu 2019 přiznán příspěvek na živobytí za měsíc září 2019. Odpověď na tuto otázku Nejvyššímu správnímu soudu poskytlo již samotné znění §38 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi, podle něhož není možné dosáhnout na dávku za září 2019 žádostí podanou zpětně v listopadu 2019. Stěžovatel by příslušnou žádost musel podat nejpozději v září 2019. Tvrzením stěžovatele, že mu v dřívějším podání žádosti o dávku mělo znemožňovat rozhodování správního orgánu o žádosti za říjen 2019, se zabýval již městský soud.
4. Stěžovatel i v ústavní stížnosti brojí proti postupu úřadu práce ohledně žádosti o příspěvek na živobytí za září 2019. Soudy podle něj svá rozhodnutí odůvodnily pouze tím, že zákon o pomoci v hmotné nouzi neumožňuje zpětně dávku přiznat, už se ale nevypořádaly se stěžejní námitkou stěžovatele, že mu v podání opakující se žádosti (v září 2019) zamezil úřad práce do doby, než bude rozhodnuto o jeho předchozí žádosti (k čemuž došlo v listopadu 2019). Nerozhodl-li úřad práce včas, znemožnil stěžovateli podat žádost na další měsíc. Ve správním řízení ani v řízení před soudy se nezjistilo, proč nebyla
přijata stěžovatelova žádost o příspěvek na živobytí včas. Stěžovatel se v důsledku nezákonného postupu a libovůle správních orgánů a porušováním lhůt z jejich strany ocitl bez dávek hmotné nouze, na které je dlouhodobě odkázán.
5. Ústavní soud považoval ústavní stížnost za včasnou, přípustnou, splňující veškeré požadované náležitosti a podanou oprávněným stěžovatelem, který je řádně zastoupen advokátkou, po vyčerpání zákonných procesních prostředků ochrany práv, které měl stěžovatel k dispozici.
6. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud se obdobnou věcí stěžovatele zabýval v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 3069/23, v němž usnesením ze dne 3. 1. 2024 ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud nyní nemá důvod se odchýlit od svých závěrů vyslovených v odkazované věci, která se týkala stěžovatelovy žádosti ze dne 28. 11. 2019 o příspěvek na živobytí od srpna 2019, proto je přiměřeně přebírá i v nynější věci.
8. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním (respektive v jemu předcházejícím správním řízení), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud totiž není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a jeho úkolem není instanční přezkum jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu dodržení ústavnosti, tedy posouzení toho, zda napadenými rozhodnutími (případně postupem v řízeních, která předcházela jejich vydání) nejsou dotčena základní práva nebo svobody jeho adresáta (účastníka těchto řízení). Ústavní soud dále zajímá, zda soudy vydaná rozhodnutí řádně, srozumitelně a logicky zdůvodnily.
9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vychází z toho, že postup ve správním řízení (a na něj navazujícím soudním řízení), zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů představují záležitosti především správních orgánů a posléze obecných soudů. Ústavní soud pak posuzuje, zda závěry vyslovené těmito orgány veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda je jejich výklad práva ústavně konformní a není zatížen libovůlí.
10. Nejvyšší správní soud i městský soud dostály výše vymezeným požadavkům. Oba podrobně zdůvodnily, proč stěžovateli nevyhověly, což adekvátně opřely o zákonnou úpravu příspěvku na živobytí. Vysvětlily, proč stěžovateli nebylo možné přiznat příspěvek na živobytí již od září 2019, tedy za dva měsíce předcházející podání žádosti ze dne 27. 11. 2019. Skutečnost, že odpověď lze zjistit prostým výkladem zákona o pomoci hmotné nouzi, v němž je dávka příspěvku na živobytí upravena, na správnosti závěru obecných soudů nic nemění, třebaže to stěžovatel subjektivně vnímá jako nedostatečné zdůvodnění. Ústavní soud přitom nemá k závěrům správních soudů ústavněprávních výhrad, neboť rovněž považuje počátek měsíce, ve kterém bylo zahájeno řízení (resp. byla podána žádost o dávku), za nepřekročitelnou časovou hranici, od které lze příspěvek teprve přiznat. Jak totiž uvedly již správní soudy, dávka náleží (a může být vyplacena) až od prvního dne kalendářního měsíce, v němž byla podána žádost o přiznání dávky, pokud ovšem zároveň v tomto měsíci byly splněny všechny podmínky pro přiznání nároku na dávku. Dávku tedy nelze přiznat dříve než v měsíci, ve kterém byla u správního orgánu podána žádost o ni. Stěžovatel se žádostí podanou v listopadu 2019 nemohl domoci vyplacení nároku na příspěvek na živobytí zpětně od září 2019.
11. Lze dodat, že alespoň za říjen 2019 stěžovateli dle rekapitulace správního spisu v rozsudku městského soudu dávka příspěvku na živobytí již náležela na základě rozhodnutí úřadu práce ze dne 28. 11. 2019 na základě jeho žádosti ze dne 30. 10. 2019. Stěžovatel tedy příspěvek v souladu se zákonem o pomoci v hmotné nouzi pobíral od měsíce, v němž o něj požádal poprvé.
12. Ústavní soud pouze na okraj reaguje na námitku stěžovatele, že podal žádost o dávku za září 2019 až v listopadu 2019 proto, že mu nebylo umožněno žádosti podat. Na tuto námitku již reagoval městský soud, který měl k dispozici správní spis s veškerými žádostmi stěžovatele a z něhož podle městského soudu taková skutečnost nevyplývala a stěžovatel ji ničím nedoložil. Konkrétněji takové okolnosti nepopsal ani správním soudům, ani v ústavní stížnosti a nijak je nedoložil. Pokud by snad stěžovatel požádal o dávku dříve než dne 27. 11. 2019 (případně ještě dříve než dne 30. 10. 2019) a jeho žádost by byla vyřízena až s velkým zpožděním, neznamená to, že by stěžovatel nemohl na příspěvek dosáhnout za měsíce uplynulé mezi podáním žádosti a mezi rozhodnutím úřadu práce. Takové případné správní řízení ovšem nebylo předmětem přezkumu správními soudy a tedy ani tohoto řízení o ústavní stížnosti. Nicméně pro objasnění věci lze zopakovat, co již stěžovateli vysvětlily správní soudy, že pro přiznání opakující se dávky není nutné podávat opakované žádosti, není-li o dříve podané žádosti ještě rozhodnuto; podstatné je, aby pro přiznání nároku na dávku byly splněny všechny stanovené podmínky.
13. Ústavní soud z těchto důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2024
Jan Wintr, v. r.
předseda senátu