ECLI:CZ:US:2024:1.US.3101.23.1
sp. zn. I. ÚS 3101/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Nikoly Zimmelové, zastoupené Mgr. et Mgr. Ladislavem Hrubým, advokátem se sídlem v Chebu, Májová 608/23, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2437/2022-142 ze dne 7. 9. 2023, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 15 Co 104/2020-122 ze dne 27. 4. 2022 a rozsudku Okresního soudu v Chebu č. j. 12 C 334/2019-59 ze dne 13. 2. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu, jako účastníků řízení, a Jana Zemana, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Chebu (dále jen „nalézací soud“) ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala vypořádání zaniklého společného jmění manželů (dále jen „SJM“) tak, že se do jejího výlučného vlastnictví přikazují specifikované movité věci a peněžení prostředky na účtu č. X a do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka úvěr č. X s měsíční splátkou ve výši 3 098 Kč a peněžní prostředky na účtu č. Y – s tím, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce na vypořádání 223 776 Kč.
2. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) ústavní stížností napadeným rozsudkem (ve věci samé již druhým) potvrdil rozsudek nalézacího soudu. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením.
3. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“)] domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí; namítá, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
4. Stěžovatelka uvádí, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je v rozporu se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) a je výrazem tzv. přepjatého formalismu. Nejvyšší soud nesprávně posoudil otázku přípustnosti dovolání. Stěžovatelka nesouhlasí s jeho závěrem, že nevymezila otázku omluvitelnosti omylu dostatečně. Stěžovatelka dále zakládala přípustnost dovolání na jím tvrzeném rozporu rozsudku odvolacího soudu s předchozími rozhodnutími Nejvyššího soudu. Podle ní je nesprávný závěr odvolacího soudu, že neuvedení tzv. Kindergeldu v dohodě o vypořádání SJM ze dne 14. 12. 2016 brání tomu, aby ohledně něj bylo vedeno soudní řízení. Nejvyšší soud se s touto otázkou věcně nevypořádal; navíc vychází z nesprávného závěru, že jde o otázku skutkovou. Nejvyšší soud uvedl, že soudy rozhodovaly na základě skutkového stavu (nezpochybnitelného v dovolacím řízení), že vůlí účastníků bylo dohodou vypořádat celé SJM, tedy i částku Kindergeld. Výklad smlouvy je přitom podle stěžovatelky otázkou právní; i kdyby šlo o otázku skutkovou, je uvedený závěr v extrémním rozporu s obsahem spisu. Ze souhrnu důkazů podle stěžovatelky vyplývá, že strany dohodou o vypořádání SJM nezamýšlely vypořádat i Kindergeld. Dále stěžovatelka namítá, že odvolací soud zatížil své rozhodnutí vadou v podobě tzv. opomenutého důkazu, neboť neprovedl důkaz návrhem dohody o narovnání, který připravila právní zástupkyně vedlejšího účastníka. Uvedenou vadu nenapravil ani Nejvyšší soud.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je zásadně věcí obecných soudů. Zásah Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti připadá v úvahu pouze za situace, kdy je rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
7. Stěžovatelka především brojí proti způsobu, jakým rozhodl Nejvyšší soud o jejím dovolání. Ústavní soud v něm ovšem žádné ústavněprávní vady či rozpor se stanoviskem sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 neshledal. Nejvyšší soud neodmítl stěžovatelčino dovolání pro vady jako celek, ale srozumitelně, logicky a s odkazem na svoji ustálenou judikaturu odůvodnil, proč jednotlivé námitky nemohou založit přípustnost jejího dovolání a v jakých částech je dovolání vadné. Ve vztahu k námitkám, vůči nimž Nejvyšší soud shledal dovolání jako nezpůsobilé meritorního projednání, se vyjádřil i nad rámec minimálně nutného posouzení. Tzv. přepjatý formalismus proto Nejvyššímu soudu vyčítat nelze.
8. Není řádným vymezením předpokladů přípustnosti dovolání, vezme-li dovolatel závěr odvolacího soudu (zde závěr, že částka Kindergeldu není hodnotou nově objevenou, a tedy nezahrnutou do SJM v dohodě účastníků, kterou by bylo třeba dodatečně vypořádat), a předloží jej Nejvyššímu soudu s otázkou, zda je správný. Obdobně lze přisvědčit Nejvyššímu soudu, že otázka zjištění vůle účastníků je otázkou skutkovou, kterou je třeba odlišovat od výkladu smlouvy coby otázky právní. Ústavní soud si je vědom toho, že rozlišení mezi tím, co je závěr skutkový a co právní, může být v některých případech složité; v nynější věci to ovšem rozhodné není. Stěžejní totiž je, že v této části stěžovatelka nevymezila způsobilou dovolací otázku.
9. Zpochybňuje-li stěžovatelka obecnými soudy zjištěnou vůli účastníků vypořádat v předmětné dohodě i tzv. Kindergeld, Ústavní soud předesílá, že zásadně není povolán k hodnocení skutkových zjištění učiněných obecnými soudy. Mohl by tak učinit zejména tehdy, vykazovala-li by skutková zjištění extrémní rozpor s provedenými důkazy nebo by byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2690/15 ze dne 5. 9. 2017 (N 164/86 SbNU 677), bod 57]. O takovou situaci v nyní projednávané věci nejde. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, na základě jakých provedených důkazů a souvisejících úvah dospěly soudy ke svému závěru. Ústavně konformním způsobem rovněž odůvodnily, proč předmětnou dohodou o vypořádání SJM nebyl vypořádán rovněž Kindergeld. Skutečnost, že stěžovatelka s tímto posouzením nesouhlasí, porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá.
10. Ústavní soud neshledal ani existenci tzv. opomenutých důkazů. Z protokolu z jednání před nalézacím soudem ze dne 12. 2. 2020 vyplývá, že nalézací soud mimo jiné provedl důkaz návrhem dohody o narovnání (č. l. 110–111). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je přitom patrné, že vyšel ze skutkových zjištění nalézacího soudu a ztotožnil se s jeho výkladem předmětné dohody o vypořádání SJM. Tento postup soudů nižších stupňů nenaplňuje vymezení opomenutých důkazů, jak je chápe judikatura Ústavního soudu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2736/19 ze dne 13. 10. 2020 (N 197/102 SbNU 247)].
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu