ECLI:CZ:US:2024:1.US.3134.23.1
sp. zn. I. ÚS 3134/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti Ing. Michala Biskupa, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 51/2023-40 ze dne 4. 10. 2023 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 8 A 84/2020-51 ze dne 11. 1. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Úřad Městské části Praha 19 vydal dne 9. 1. 2019 stavební povolení pro stavbu komunikace (dopravního napojení) k bytovým domům v bezprostřední blízkosti bydliště stěžovatele. Stěžovatel se proti stavebnímu povolení odvolal k Magistrátu hlavního města Prahy, který však odvolání zamítl. Proti rozhodnutí magistrátu podal stěžovatel správní žalobu, o které rozhodl Městský soud v Praze prvním napadeným rozhodnutím.
2. Ústavní soud nepovažuje na tomto místě za účelné podrobněji rekapitulovat veškeré žalobní námitky a způsob, jakým se s nimi městský soud vypořádal, jelikož podstata věci je stěžovateli známa. Je však důležité uvést, že městský soud se zabýval především zákonností vydaného stavebního povolení ve smyslu §108 a násl. zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen "starý stavební zákon"). Zdůraznil, že se jedná již o druhé vydání stavebního povolení v této věci, jelikož původní bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Stavební povolení, které stěžovatel napadl v tomto řízení, tak již bylo vydáno ve chvíli, kdy stavba, které se povolení týkalo, byla postavena a zkolaudována (od roku 2011).
3. Městský soud se věnoval námitkám stěžovatele, týkajícím se údajného nedodržení podmínek územního rozhodnutí vydaného v únoru 2009. Stěžovatel uváděl, že, zjednodušeně řečeno, v územním rozhodnutí se počítalo s komunikacemi, které nakonec nebyly postaveny. Stěžovatel přitom na jejich výstavbě měl zájem. Městský soud však uvedl, že v tomto smyslu nemohlo napadené rozhodnutí zasáhnout do práv stěžovatele. Aby stavební úřad mohl dle územního rozhodnutí stavbu povolit, musela by být podána žádost o vydání stavebního povolení, která však podána nebyla.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl druhým napadeným rozhodnutím. Z pohledu námitek, které stěžovatel předkládá v řízení před Ústavním soudem, je relevantní shrnout tu argumentaci Nejvyššího soudu ohledně namítaného nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [stížnostní důvod podle §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního]. Znovu se tedy Nejvyšší správní soud zabýval tvrzením stěžovatele, že stavební povolení odporuje §108 a násl. starého stavebního zákona, jelikož se stavba údajně odchyluje od podmínek územního rozhodnutí. K tomu se Nejvyšší správní soud vyjádřil tak, že pokud stavebník podá žádost o stavební povolení jen vůči určitým stavbám vymezeným v územním rozhodnutí, není to (při splnění dalších podmínek podle stavebního zákona) překážkou vydání stavebního povolení. Nejvyšší správní soud shrnul, že stavební úřad hodnotil žádost o stavební povolení v rozsahu podané žádosti, přičemž dospěl k závěru o souladnosti s územním rozhodnutím.
5. Ve své ústavní stížnosti uvádí stěžovatel totožnou argumentaci jako v předchozím řízení, tedy, že ze tří napojení komunikací uvedených v územním rozhodnutí došlo k realizaci jen jediné z nich. Stěžovatel uvádí, že tato skutečnost má intenzivní dopad na jeho život, a proto napadená rozhodnutí považuje za rozporná s jeho legitimním očekáváním, které nabyl v souvislosti s vydáním územního rozhodnutí. Stěžovatel opakuje, že stavební povolení bylo podle něj vydáno v rozporu se starým stavebním zákonem, jelikož povolená stavba nesplňuje podmínky územního rozhodnutí. Stěžovatel se tak domnívá, že jeho věc nebyla spravedlivě posouzena a bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Dovozuje, že napadená rozhodnutí také neoprávněně zasahují do jeho soukromého a rodinného života, čímž porušují čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
6. Dále stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí výhrady k postupu stavebního úřadu v otázce přiznání účastenství ve stavebním řízení. Tyto skutečnosti však byly předmětem separátního řízení a také vedly ke zrušení původního stavebního povolení. Naopak tyto skutečnosti nebyly předmětem řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí. Proto Ústavní soud tuto argumentaci podobněji nerekapituluje a dále se jí také nezabývá.
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V případě takového rozhodnutí postačí, je-li stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
8. Ústavní soud hodnotí, že stěžovatelova základní práva nejenže nebyla porušena, ale stěžovatel ve své ústavní stížnosti ani žádnou ústavněprávně relevantní námitku nepředestřel.
9. Ústavní stížnost ve své podstatě shrnuje to, co stěžovatel tvrdil již před správními orgány a soudy. Tedy, že stavební povolení bylo vydáno v rozporu se zákonem. Ústavní soud však není ochránce zákonnosti, ale ústavnosti. Není jen prázdnou frází, když Ústavní soud opakuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti přistupuje k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze v případě porušení základních práv jednotlivce (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy).
10. I kdyby čistě teoreticky stavební povolení bylo skutečně vydáno v rozporu se zákonem, jak stěžovatel namítá, ve zde posuzovaném případě to nemá žádné dopady do ústavně chráněných práv stěžovatele. Ne každé případné porušení zákona je porušením spravedlivého procesu, respektive práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel tak svou argumentací staví Ústavní soud do role "odvolacího" soudu vůči správním soudům. To je pozice, která Ústavnímu soudu nepřísluší.
11. Nad rámec výše uvedené argumentace, která by sama o sobě postačila ke konstatování zjevné neopodstatněnosti, Ústavní soud shrnuje, že, poté co se seznámil s napadenými rozhodnutími, nemá jim na tomto místě co vytknout. Z hlediska námitek stěžovatele učiněných před Ústavním soudem je zvláště výstižná pasáž odůvodnění Nejvyššího správního soudu obsažená pod bodem 23. Pro lepší pochopení a akceptaci napadených rozhodnutí stěžovatelem Ústavní soud tuto argumentaci (a podstatu věci) znovu stručně shrnuje: Je v pravomoci stavebního orgánu vydat stavební povolení přesto, že stavebník žádá o povolení jen k části stavby vymezené v územním rozhodnutí. Ústavní soud, tak jako to uvedl i Nejvyšší správní soud, chápe, že stěžovatel může mít pocit jakéhosi zklamání z toho, že podoba okolí jeho bydliště neodpovídá v určitých směrech původní verzi avizované v územním rozhodnutí. Stavební úřad však v souladu se zákonem zhodnotil, že nic nebrání vydání stavebního povolení i jen pro část staveb. Stejně tak obecně nic nebrání tomu, aby bylo následně vydáno stavební povolení pro zbytek stavby, pokud oprávněný subjekt podá návrh k jeho vydání. Tyto závěry zcela srozumitelně a podrobně přezkoumaly správní soudy. Z hlediska ústavněprávního tedy zcela obstojí.
12. Lze shrnout, že k porušení základních práv a svobod stěžovatele nedošlo. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti nepřezkoumává, zda bylo stavební povolení vydáno v souladu s územním rozhodnutím ve smyslu §111 odst. 1 písm. a) starého stavebního zákona. Z hlediska ústavněprávního je zásadní, že se této otázce dostatečně (ústavněprávně souladně) věnovaly správní orgány i obecné soudy v napadených rozhodnutích.
13. Ústavní soud tak s ohledem na výše uvedené odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Jan Wintr, v. r.
předseda senátu