ECLI:CZ:US:2024:1.US.3138.23.1
sp. zn. I. ÚS 3138/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky: J. de D. B., zastoupené Mgr. Annou Obrjen, advokátkou sídlem Jaselská 25, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 1405/2023-442 ze dne 29. 8. 2023, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 309/2021- 364 ze dne 1. 11. 2022 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 104 C 203/2017-318 ze dne 20. 5. 2021, ve znění rozsudku č. j. 104 C 203/2017-325 ze dne 15. 6. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a a) A. G. a b) obchodní korporace Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/2, Praha 8, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle čl. 10, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Otec vedlejšího účastníka a) zemřel v prosinci 2016 ve věku 81 let. V dědickém řízení byla předložena strojově sepsaná závěť z dubna 2016, která byla podepsaná otcem (zůstavitelem) a dvěma svědkyněmi. V závěti otec za dědičku blíže specifikovaného majetku (podílových listů a cenných papírů) povolal stěžovatelku, která o otce před jeho smrtí pečovala (údajně od roku 2010) a měla s ním vážný (rovněž intimní) vztah. Ve stejné závěti otec zároveň synovi odkázal byt, další investiční nástroje a veškerý zbývající majetek.
3. Syn [vedlejší účastník a)] se žalobou u civilních soudů domáhal určení, že stěžovatelka není dědičkou jeho otce. Městský soud v Brně ("nalézací soud") žalobě syna vyhověl ústavní stížností napadeným rozsudkem; dospěl k závěru, že zůstavitel byl stižen duševní poruchou, nebyl schopen ovládat svoji vůli ani posoudit důsledky svého jednání, a proto v dubnu 2016 závěť platně nepořídil. Krajský soud v Brně ("odvolací soud") prvostupňové rozhodnutí potvrdil jako věcně správné. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl.
4. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatelka namítá, že soudy opomněly provést jí navržené důkazy. Stěžovatelka konkrétně navrhovala provést výslech dvou lékařek, které o zůstavitele pečovaly v době před jeho smrtí; zmíněné lékařky by mohly podat klíčové svědectví o způsobilosti zůstavitele posoudit následky svého jednání. Stěžovatelka navrhovala i další svědky, které soudy odmítly vyslechnout (ošetřovatele a bratra zůstavitele). Podle stěžovatelky nelze rozhodovat o "posmrtném omezení svéprávnosti" pouze na základě lékařských zpráv a dalších písemností.
5. Stěžovatelka dále brojí proti znaleckému posudku vypracovanému MUDr. Zimulovou. Posudek byl založen pouze na rozporné zdravotnické dokumentaci a kopíroval písemný důkaz (neověřený posudek) vyhotovený kolegyní syna zůstavitele MUDr. Holanovou. Znalkyně neposuzovala všechny svědecké výpovědi, které popisovaly zůstavitele jako racionálního člověka schopného o sobě rozhodovat; znalkyně nezohlednila ani formu závěti a proces jejího sepisu, dále nereflektovala výsledky testů organické demence, které zůstavitel úspěšně absolvoval a podle kterých demencí netrpěl. Revizní znalecký posudek soudy odmítly provést. Znalec protiústavně suploval činnost soudce ohledně hodnocení důkazů. Soudy se nezabývaly námitkou stěžovatelky, že závěr znalkyně, podle které zůstavitel trpěl tranzitorní amentně delirantními stavy, není vypovídající, neboť takovými stavy trpí většina hospitalizovaných seniorů. Znalkyně zároveň opomněla, že nevhodné a "podivínské" chování bylo pro zůstavitele celoživotní normou.
6. Stěžovatelka konečně namítá, že soudy porušily právo na ochranu vlastnictví zůstavitele i jí samotné. Je logické, že otec odkázal na stěžovatelku - jeho partnerku, která se o něj od roku 2010 starala a žila s ním v partnerském vztahu - část majetku, protože se o ní chtěl postarat; syn zůstavitele naopak dlouhodobě zanedbával a nepečoval o něj. Soudy měly zohlednit morální aspekt věci, protože jednání syna je v rozporu s dobrými mravy. Zůstavitel byl člověk s vysokou inteligencí působící jako středoškolsky profesor; byl i ve stáří nadprůměrně inteligentní. Soudy svým postupem porušily ústavně zaručené právo zůstavitele pořídit o sobě poslední vůlí, jakož i jeho práva na ochranu osobnosti a respektování soukromého a rodinného života.
7. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou.
8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti znovu rozporuje hodnocení soudů, které na základě provedených důkazů dospěly k závěru, že zůstavitel trpěl v době pořízení závěti duševní poruchou, a proto závěť není platná. Podle Ústavního soudu však z odůvodnění napadených rozhodnutí vztah mezi skutkovými zjištěními a právními závěry dostatečně vyplývá; učiněná skutková zjištění ohledně duševní poruchy zůstavitele v každém případě nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, což by případně odůvodňovalo výjimečný zásah Ústavního soudu do volného hodnocení důkazů, jež je v kompetenci obecných soudů [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].
10. Z napadených rozhodnutí i vyžádaného soudního spisu vyplývá, že soudy svá skutková zjištění založily na řadě provedených důkazech [mimo jiné výpovědi obou svědkyň sepisu závěti, výpovědi advokáta (známého stěžovatelky), výpovědi praktického lékaře MUDr. Jedličky, znaleckém posudku MUDr. Zimulové vypracovaného na základě zdravotní dokumentace několika zdravotnických zařízení, trestního spisu obsahujícího vyjádření počítačového analytika Ing. Jelínka]. Soudy jednotlivé důkazy komplexně hodnotily. Odvolací soud kupříkladu v bodě 19 napadeného rozsudku uvedl, že z vyjádření počítačového analytika vyplývá, že počítač zůstavitele byl v roce 2016 v provozu necelé čtyři minuty, a závěť proto byla sepsána na jiném počítači. Další skutečnosti podporující závěry znalkyně odvolací soud podrobně vyjmenoval v bodě 20 napadeného rozsudku.
11. Neprovedly-li soudy revizní posudek s odůvodněním, že by to nepřiměřeně prodloužilo řízení, nelze s ohledem na provedená skutková zjištění dospět k závěru, že by tím porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces (srov. bod 34 prvostupňového rozsudku a bod 11 rozsudku odvolacího soudu). Ústavně konformní je i vysvětlení soudů, že výslechy dvou lékařek, které o zůstavitele pečovaly před šesti lety, byly pro posouzení věci nadbytečné (bod 39 prvostupňového rozsudku a bod 17 rozsudku odvolacího soudu). Ústavní soud tedy neshledal ústavněprávně relevantní vadu v podobě tzv. opomenutých důkazů.
12. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelky, její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu