ECLI:CZ:US:2024:1.US.3196.23.1
sp. zn. I. ÚS 3196/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti Z. D., zastoupené Mgr. Ing. Lukášem Blahušem, advokátem se sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 95 Co 120/2023-107 ze dne 24. 8. 2023 a usnesení Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 16 E 5/2022-92 ze dne 3. 5. 2023, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka byla manželkou povinného, kterému vznikl v letech 2013 a 2014 vůči České republice dluh tzv. nadměrným odpočtem daně z přidané hodnoty. Exekuční tituly byly vydány 25. 6. 2019 a 17. 8. 2020. Výkon rozhodnutí byl nařízen usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 6. 9. 2022, které nabylo právní moci dne 10. 1. 2023. Stěžovatelka následně podala návrh na zastavení a odklad výkonu rozhodnutí. Okresní soud v záhlaví uvedeným usnesením zamítl návrh na odklad výkonu rozhodnutí prodejem nemovitých věcí stěžovatelky, specifikovaných v 1. odstavci tohoto usnesení ("nemovitosti"). Nemovitosti nabyla stěžovatelka ze společného jmění manželů ("SJM") do výlučného vlastnictví na základě notářského zápisu ze dne 29. 9. 2020 s právními účinky k 26. 10. 2020. SJM bylo vypořádáno rozvodem dne 8. 4. 2021.
2. Okresní soud neshledal naplnění zákonných podmínek odkladu výkonu rozhodnutí. Ze stěžovatelčiných argumentů neplynulo, že by neprodlený výkon rozhodnutí mohl mít pro ni a její nezletilé děti zvláště nepříznivé následky, ani že lze důvodně očekávat zastavení výkonu rozhodnutí. Takovými důvody okresní soud neseznal tvrzení, že o dluhu povinného, který vznikl z jeho protiprávní činnosti, stěžovatelka nevěděla, ani to, že měla na základě notářského zápisu ze dne 29. 9. 2020 (zužujícím SJM až po vzniku pohledávky) za to, že nemovitosti jsou v jejím výlučném vlastnictví. Důvodem pro odklad výkonu rozhodnutí pro okresní soud nebyla ani okolnost, že nemovitosti užívá výlučně stěžovatelka a její děti k bydlení, ani to, že následně zaniklo manželství jí a povinného a SJM. Okresní soud zjistil, že vymáhaný dluh vznikl za trvání SJM, proto lze při výkonu exekučního titulu postihnout i nemovitosti. Zúžení SJM dohodou ve formě notářského zápisu ze dne 29. 9. 2020 není překážkou výkonu rozhodnutí; aby bylo vůči věřiteli účinné, musela by vymáhaná pohledávka vzniknout až po sepsání notářského zápisu, což se nestalo. Z tvrzení stěžovatelky nevyplynula vysoká pravděpodobnost zastavení výkonu rozhodnutí. Výkon rozhodnutí byl nařízen oprávněně; otázka, v jakém rozsahu lze majetek stěžovatelky postihnout, bude předmětem řízení o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí a vyžádá si nařízení jednání a provedení dokazování, přičemž jeho výsledek nelze presumovat. Podle okresního soudu "lze předpokládat zastavení toliko částečné v rozsahu nějakého podílu na nemovitých věcech".
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu. Krajský soud zrekapituloval, že v době vzniku pohledávky i vydání exekučních titulů byly nemovitosti součástí SJM. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka netvrdila ani nedoložila žádné skutečnosti o tom, že by se bez své viny ocitla přechodně v takovém postavení, že by neprodlený výkon rozhodnutí mohl mít pro ni nebo pro příslušníky její rodiny zvláště nepříznivé následky a že by oprávněná nebyla odkladem výkonu rozhodnutí vážně poškozena. Stěžovatelka neuvedla konkrétní natolik unikátní a specifické potřeby, které by nemohly být uspokojeny užíváním jiné nemovitosti. Dále stěžovatelka nepředestřela konkrétní závažné následky, které by měly její děti utrpět při případném pokračování výkonu rozhodnutí; tím spíše, nebylo-li ještě rozhodnuto o jejím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí. Podle krajského soudu ani deklarovaná potřeba ochrany vlastnického práva k nemovitostem (zachování stávajícího stavu) neodpovídá smyslu odložení výkonu rozhodnutí, kterým je přechodná ochrana z důvodu dočasného nezaviněného zhoršení sociální situace. Krajský soud připomněl, že okresní soud dosud neshledal, že výkon rozhodnutí bude zastaven alespoň částečně; uzavřel, že nelze očekávat úplné zastavení výkonu rozhodnutí a že v něm bude pokračováno nejméně v rozsahu dosud nezjištěného podílu povinného na nemovitostech. I přes jistou zkratkovitost jeho odůvodnění z něj plyne, že okresní soud nepřisvědčil stěžovatelce, že SJM, které zaniklo před podáním návrhu na výkon rozhodnutí, bylo rovněž před zahájením výkonu rozhodnutí vypořádáno. Okresní soud rozhodl správně, uzavřel-li, že závěr o možném zastavení výkonu rozhodnutí a jeho rozsahu je podmíněn provedením jednání a dokazování. Krajský soud připomněl, že dospěje-li okresní soud po zhodnocení výsledků dokazování k závěru, že odůvodňují (alespoň částečné) zastavení výkonu rozhodnutí, pak výkon i bez návrhu bezodkladně odloží.
4. Proti usnesením okresního a krajského soudu brojí včasnou a přípustnou ústavní stížností stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz také §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu] s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Stěžovatelka zejména namítá, že soudy nezohlednily, že se do nepříznivé situace dostala bez svého zavinění a je matkou nezletilých dětí. Stejně tak nepřikládaly patřičnou váhu skutečnosti, že po zúžení SJM je stěžovatelka výlučným vlastníkem nemovitostí, které mají být postiženy k uspokojení výlučného dluhu jejího bývalého manžela. Stěžovatelka mohla oprávněně očekávat, že po nabytí nemovitostí do výlučného vlastnictví na nich neváznou práva třetích osob. Okresní soud si protiřečil, pokud konstatoval, že odklad výkonu rozhodnutí není důvodný, nicméně bude pravděpodobně zastaven, přinejmenším částečně. Stěžovatelka své návrhy řádně odůvodnila, soudy však její argumenty nebraly dostatečně v potaz. Krajský soud nepřiléhavě argumentoval závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2967/2019 ze dne 21. 9. 2020, které však svědčí ve prospěch stěžovatelky.
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Z toho také plyne mnohokrát zdůrazněné pravidlo, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jeho použití na jednotlivý případ jsou věcí obecných soudů.
7. Hodno předeslat, že stěžovatelka napadla nikoli konečné rozhodnutí ve věci, a je tak nutno vzít v potaz zásadu subsidiarity ústavní stížnosti. Ta je krajním prostředkem ochrany základních práv, nastupujícím až tehdy, není-li ochrana před jiným orgánem možná. Negativní rozhodnutí o návrhu na odklad výkonu rozhodnutí, byť není rozhodnutím konečným, může mít citelný dopad do právní sféry jednotlivce, případně i do jeho základních práv a svobod. V posuzované věci však nelze pominout situaci stěžovatelky, která se současně v dosud probíhajícím řízení domáhá také zastavení výkonu rozhodnutí. Přísně vzato jsou stěžovatelce stále dostupné procesní prostředky ochrany jejích práv. Nicméně je třeba vzít v potaz, že napadeným usnesením krajského soudu byla ukončena relativně samostatná procesní fáze vykonávacího řízení, jejíž případné nesprávné řešení by mohlo mít pro stěžovatelku potenciálně závažné důsledky. Jakkoli by tedy případné vady mohly být reflektovány také při rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí, bylo to právě nyní přezkoumávané řízení o odkladu tohoto výkonu, které má specificky za cíl včasně předejít zvlášť nepříznivým následkům pro povinného nebo jeho rodinu, ocitli-li se přechodně a nezaviněně v takto mimořádné situaci. Proto má Ústavní soud za to, že ústavní stížnost v takovém případě sice nelze považovat za v pravém slova smyslu nepřípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nicméně vzhledem k celkovému kontextu věci a poslání Ústavního soudu by pro zrušení napadených rozhodnutí musely svědčit mimořádné důvody.
8. V takovém případě podléhají napadená rozhodnutí toliko omezenému přezkumu Ústavním soudem. Pro vymezení jeho kritérií lze přiměřeně (tedy nikoli přesně a zcela) vycházet ze způsobu, jakým Ústavní soud posuzuje ústavní stížnosti proti rozhodnutím o předběžných opatřeních, neboť ta ze své povahy sdílejí se zde napadenými rozhodnutími některé podstatné rysy. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3150/21 ze dne 19. 7. 2022, návazně na předchozí judikaturu, shledal, že rozhodnutí o nařízení předběžných opatřeních sice mohou potenciálně zasáhnout do ústavně zaručených práv jednotlivce, podléhají však omezenému ústavněprávnímu přezkumu - toliko tzv. omezenému testu ústavnosti. Je tomu tak proto, že se jedná o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem a kterými není předurčen finální výsledek sporu. V omezeném testu ústavnosti Ústavní soud posuzuje, zda rozhodnutí o předběžném opatření mělo zákonný základ, bylo vydáno příslušným orgánem, není projevem svévole a zda flagrantním způsobem neporušilo zásady spravedlivého procesu.
9. Právě uvedeným požadavkům omezeného testu ústavnosti obecné soudy dostály. Jejich rozhodnutí, jako příslušných orgánů, mají jednoznačný a logicky interpretovaný zákonný základ a bez projevu svévole setrvávají v mezích ústavně konformního výkladu.
10. Obecné soudy v napadených rozhodnutích neporušily zásady spravedlivého procesu. Polemika, kterou se stěžovatelka domáhá kýženého výsledku, ve skutečnosti spočívá v odlišném než soudy zaujatém výkladu §266 občanského soudního řádu. Tento výklad setrvává v intencích běžného, nikoli ústavního zákona, a je tedy za daných okolností věcí obecných soudů. V posuzovaném případě je bezproblémová aplikace zákonného pravidla závislá na zjištěních, která stěžovatelkou preferovaný závěr neodůvodňují. Obecné soudy srozumitelně odůvodnily, že stěžovatelka neosvědčila, že by se ocitla v přechodné a natolik mimořádné situaci, že by měl být výkon rozhodnutí zastaven. Jakkoli s tímto závěrem stěžovatelka polemizuje, namítala obecné negativní projevy výkonu rozhodnutí v její sféře, které však - jak soudy připomněly - jsou průvodním jevem nuceného výkonu rozhodnutí; neodůvodnila tvrzené natolik nestandardní okolnosti, pro které by se měl výkon (výjimečně) odložit. Na tomto skutkovém základě proto soudy postupovaly v souladu s ústavním pořádkem.
11. Okresní soud nezaujal, jak tvrdí stěžovatelka, jasný závěr, že výkon rozhodnutí bude částečně zastaven, tudíž ani neměl povinnost jeho výkon odložit. Jeho obecné a nikoli precizní vyjádření srozumitelně a logicky doplnil krajský soud (viz výše bod 3). Hodno zdůraznit, že namítané skutečnosti budou přezkoumány v řízení o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí. Z časové posloupnosti, jak je naznačena výše, také plyne, že nemovitosti byly postihnutelné výkonem rozhodnutí, neboť je stěžovatelka do výlučného vlastnictví nabyla až po vzniku dluhu bývalého manžela, jakož i po vydání exekučních titulů. Z téhož důvodu nebylo v rozhodné době možno nahlížet na SJM jako na částečně vypořádané tak, jak dovozuje stěžovatelka. Proto k věci také není přiléhavý stěžovatelčin výklad závěrů usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2967/2019, na které v bodu 16 napadeného usnesení poukázal krajský soud.
12. Pro výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Jan Wintr, v. r.
předseda senátu