ECLI:CZ:US:2024:1.US.3255.23.1
sp. zn. I. ÚS 3255/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Romanem Krmenčíkem, advokátem, sídlem třída Míru 92, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2023 č. j. 7 Tdo 779/2023-5995, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2022 sp. zn. 3 To 86/2021 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 15. června 2021 č. j. 62 T 5/2019-5106, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Současně mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 1 000 Kč, celkem 100 000 Kč, a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích, družstvech či jiných obdobných společnostech na dobu tří let.
3. Šlo přitom již o druhé rozhodnutí krajského soudu v posuzované věci. Zmíněnému rozsudku předcházel rozsudek krajského soudu ze dne 29. 1. 2020 č. j. 62 T 5/2019-4618, kterým byl stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných) podle §226 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, obžaloby zproštěn. Tento rozsudek byl k odvolání příslušného státního zástupce usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 30. 9. 2020 sp. zn. 3 To 21/2020 zrušen a věc byla vrácena krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
4. K odvolání stěžovatele proti v pořadí druhému (napadenému) rozsudku krajského soudu vrchní soud shora označeným usnesením podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu rozsudek krajského soudu ohledně stěžovatele zrušil ve výrocích o peněžitém trestu a o trestu zákazu činnosti. Námitky stěžovatele, že krajský soud v novém rozhodnutí dospěl na základě totožné důkazní situace k odlišným skutkovým závěrům, označil vrchní soud za nedůvodné. Zdůraznil, že krajskému soudu bylo při jeho prvním rozhodování v posuzované věci vytknuto, že se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, že jeho argumentace byla zjednodušující a nedostatečně analytická, že pominul hodnocení listinných důkazů a také se opomenul vypořádat s listinami poskytnutými správcem daně, jakož i s důkazy zajištěnými při domovních prohlídkách a obsahem elektronické komunikace. Rezignoval tak na požadavek hodnocení důkazů ve vzájemné souvislosti tak, jak mu ukládá trestní řád. V novém řízení se však podle vrchního soudu krajský soud již vyvaroval vytýkaných pochybení a velmi důkladně zhodnotil veškeré provedené důkazy, a to jak samostatně, tak ve vzájemných souvislostech.
5. Dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Po přezkoumání věci konstatoval, že vzhledem k tomu, že krajský soud ve svém prvním rozhodnutí hodnotící proces ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu v podstatě vůbec neprovedl, je logické, že po jeho řádném vykonání v novém hlavním líčení dospěl k odlišným skutkovým závěrům. K tomu poukázal na to, že nejde o žádnou protiprávní situaci, jak tvrdí stěžovatel, a že ke změně skutkových zjištění není v takovém případě nutné mít k dispozici další nové důkazy. Vrchní soud podle něj řádným způsobem vykonal svou přezkumnou pravomoc, vytkl konkrétní nedostatky v hodnocení důkazů, aniž by krajskému soudu ukládal, jakým způsobem má ten který důkaz hodnotit a k jakým výsledkům má přitom dospět. Krajský soud se při svém novém rozhodování vyvaroval vytýkaných pochybení a důkladně zhodnotil veškeré provedené důkazy, a to jak samostatně, tak ve vzájemných souvislostech, což je situace trestním řádem předvídaná.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení opětovně namítá, že z napadených rozhodnutí není patrné, o jaké důkazy je opřen závěr o jeho vině. Znovu opakuje, že původně byl rozsudkem krajského soudu ze dne 29. 1. 2020 č. j. 62 T 5/2019-4618 předmětné obžaloby zproštěn s tím, že ve věci nebyl dán žádný přímý důkaz svědčící o jeho vině, ani řetězec důkazů nepřímých. Tvrdí, že v dokazování provedeném nalézacím soudem poté, co mu byla věc vrácena vrchním soudem, se ve vztahu k jeho osobě v podstatě nic nezměnilo, resp. že převážná většina z nově provedených důkazů se ho netýká. Krajský soud podle něj řádně neodůvodnil, proč za totožné skutkové situace dospěl k odlišným závěrům.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je jeho tvrzení, že krajský soud v napadeném rozhodnutí neodůvodnil, proč za totožné důkazní a v důsledku toho i skutkové situace dospěl k odlišným závěrům. Nijak blíže však nespecifikoval, jaké konkrétní důkazy hodnotil podle jeho mínění krajský soud odlišně, resp. jaké důkazy, které údajně nemají ve vztahu k jeho osobě žádný význam, má na mysli.
10. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že stěžovatel v řízení o ústavní stížnosti nese břemeno tvrzení. Z něj pro stěžovatele vyplývá povinnost předložit takovou stížnostní argumentaci, kterou podpoří tvrzený zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu referenčního rámce ústavní stížnosti [viz čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Podanou obecnou ústavní stížnost stěžovatele tak nelze považovat za kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, která by dosáhla standardu důkazního tvrzení a potažmo i břemene, které stěžovatel stran porušení základních práv v řízení o ústavní stížnosti nese (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1893/22 ze dne 4. 8. 2022).
11. Navíc Ústavní soud po přezkoumání věci shledal, že tvrzení stěžovatele nelze přisvědčit, a to tím spíše za situace, kdy ani v odvolání či dovolání stěžovatel blíže neupřesnil skutečnosti svědčící podle něj o tom, že krajský soud při stejné důkazní situaci došel po jiném zhodnocení důkazů k jiným skutkovým závěrům. Vrchní soud zdůraznil, že krajský soud při prvním rozhodování ve věci hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 trestního řádu v podstatě vůbec neprovedl, avšak v novém řízení se již vyvaroval vytýkaných pochybení a důkladně zhodnotil veškeré provedené důkazy, a to jak samostatně, tak ve vzájemných souvislostech. Takový postup je v souladu s trestním řádem, kdy v takovém případě ke změně skutkových zjištění není nutné mít k dispozici další nové důkazy. Vrchnímu soudu nic nebránilo, aby svým zrušovacím rozhodnutím zavázal krajský soud vypořádat se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a odstranit nejasnosti ve skutkových zjištěních, příp. aby mu uložil některé důkazy zopakovat nebo provést důkazy další. Toho všeho si byl krajský soud při svém novém rozhodování nepochybně vědom, což je zřejmé z obsahu odůvodnění jeho napadeného rozsudku, ve kterém logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěl k závěru o jeho vině. Z odůvodnění v pořadí druhého rozhodnutí krajského soudu ve věci, se kterým se již vrchní soud ztotožnil, je dostatečně patrné, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl. Je zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry. Z rozhodnutí vyplývá, že při svém druhém rozhodování věci věnoval krajský soud již hodnocení důkazů náležitou pozornost, přičemž učiněná rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl stěžovatel uznán vinným, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
12. Ani v postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení. Nejvyšší soud se vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly obsahovému vymezení některého ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Je zřejmé, že nelze nic namítat proti jeho závěru, že vzhledem k tomu, že krajský soud ve svém prvním rozhodnutí hodnotící proces v podstatě vůbec neprovedl, je logické, že po jeho řádném vykonání v novém hlavním líčení dospěl k odlišným skutkovým závěrům. Nejvyšší soud se při svém rozhodování zabýval i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, ale ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení.
13. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20).
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu