ECLI:CZ:US:2024:1.US.3292.23.1
sp. zn. I. ÚS 3292/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti M. H., zastoupené Mgr. Janem Palečkem, advokátem se sídlem Kpt. Jaroše 1929/10, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 16 Co 180/2023-141 ze dne 12. 10. 2023 a usnesení Městského soudu v Brně č. j. 121 Nc 2405/2023-83 ze dne 6. 9. 2023, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka je babičkou a zároveň poručnicí nezletilého, narozeného dne 30. 1. 2021. Matka nezletilého, která je zároveň dcerou stěžovatelky, byla omezena ve svéprávnosti a také v rodičovské odpovědnosti. Nezletilý byl předběžným opatřením Městského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2023 umístěn do Zařízení Chovánek, dětského centra rodinného typu (ZDVOP). Soud tak rozhodl v zájmu nezletilého ve smyslu §452 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (z. ř. s.).
2. Městský soud nejprve určil trvání předběžného opatření do 7. 6. 2023. Následně v dubnu 2023 zahájil z úřední povinnosti řízení o výchovném opatření, které je svojí povahou řízením ve věci samé. Trvání předběžného opatření soud poprvé prodloužil v červnu 2023 podle §460 z. ř. s., a to do 7. 9. 2023. Podruhé bylo prodlouženo právě rozhodnutími napadenými v této ústavní stížnosti. Městský soud rozhodl o prodloužení předběžného opatření do dne pravomocného rozhodnutí soudu ve věci samé, maximálně však do 7. 12. 2023. K odvolání stěžovatelky poté Krajský soud v Brně toto rozhodnutí potvrdil.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva na ochranu soukromého a rodinného života a dále právo na spravedlivý proces. Uvádí, že nebyly splněny podmínky výjimečného prodloužení předběžného opatření, vyžadované ustanovením §460 z. ř. s. Stěžovatelka poukazuje na to, že důvody prodlužování předběžného opatření spočívají na straně soudu, který podle ní koná s průtahy. Stěžovatelka uvádí, že i samotné odebrání nezletilého bylo nezákonné, jelikož, zjednodušeně řečeno, orgány nezvážily využití mírnějších prostředků, než je odebrání nezletilého. Vše je podle stěžovatelky zároveň rozhodováno v "nezákonném rámci", jelikož dcera stěžovatelky (matka nezletilého) neměla být údajně vůbec omezena ve své rodičovské odpovědnosti v té době, kdy ještě rodičem nebyla. Nebýt toho, nedošlo by podle stěžovatelky k ustanovení poručníka, a tedy ani k vydání napadených rozhodnutí.
4. Stěžovatelka doplnila ústavní stížnost podáním ze dne 31. 12. 2023. K němu přiložila vyjádření Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 13. 12. 2023. Stěžovatelka upozorňuje na to, že krajský úřad v tomto vyjádření konstatoval porušení zákona ze strany OSPOD, který v období prvních 6 měsíců svěření dítěte do péče jiné osoby (stěžovatelky) neprovedl návštěvy domácnosti v zákonem předvídaných intervalech. Stěžovatelka upozorňuje i na další dílčí výtky ze strany krajského úřadu vůči postupu OSPOD. Ústavní soud se s nimi seznámil.
5. Pro kontext posouzení věci je důležité zmínit, že městský soud dne 6. 12. 2023 opět prodloužil trvání předběžného opatření usnesením č. j. 12 Nc 2405/2023-218. Toto usnesení však stěžovatelka logicky ústavní stížností napadnout nemohla, protože doposud nevyčerpala řádné opravně prostředky proti němu, respektive se nestalo pravomocným. Stěžovatelka si však tohoto dalšího prodloužení předběžného opatření byla vědoma a sama jej v ústavní stížnosti zmiňuje, jelikož podala ústavní stížnost až dne 12. 12. 2023, tedy již po dalším prodloužení předběžného opatření.
6. Ústavnímu soudu je dále známo, že stěžovatelka podala dne 31. 12. 2023 ústavní stížnost také proti samotnému nařízení předběžného opatření, přesněji proti rozhodnutím, kterými bylo předběžné opatření potvrzeno. Tato ústavní stížnost je vedena pod sp. zn. II. ÚS 3470/23.
7. Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutích dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře týkající se předběžných opatření vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, jak na to ostatně upozorňuje i sama stěžovatelka v ústavní stížnosti (srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. I když Ústavní soud v judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole.
9. Z toho plyne, že ještě úžeji Ústavní soud posuzuje ústavnost rozhodnutí, kterými bylo "pouze" prodlouženo trvání předběžného opatření. Ústavní přezkum takových rozhodnutí se fakticky omezuje na posouzení, zda obecné soudy prodloužení předběžného opatření ústavně souladným způsobem odůvodnily. Tím spíše je přezkum omezen, pokud stěžovatelka, jako v tomto případě, ani nenapadá původní rozhodnutí o předběžném opatření (napadá jej v jiném řízení o ústavní stížnosti, jak bylo uvedeno výše).
10. Při posuzování ústavnosti napadených rozhodnutí však především nelze odhlédnout od toho, jak (a zda vůbec) aktuálně zasahují do práv stěžovatelky. V případě stěžovatelky napadená rozhodnutí prodloužila trvání předběžného opatření maximálně ke dni 7. 12. 2023. Ústavní stížnost byla přitom podána dne 12. 12. 2023. Při posuzování této ústavní stížnosti proto musí Ústavní soud vzít v potaz i to, že, zjednodušeně řečeno, hypotetické zrušení napadených rozhodnutí by již pro stěžovatelku bylo bez právního významu.
11. Z hlediska možného porušení práv stěžovatelky je taktéž významné, že stěžovatelka je babičkou nezletilého. V případě, kdy je dítě svěřeno do péče prarodičů, je sice právo pečovat o dítě také ústavně chráněno ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Avšak vztah mezi prarodičem a dítětem je odlišný od vztahu mezi rodičem a dítětem, a proto "rodičovská práva prarodičů" nemusí být vždy chráněna tak intenzivně, což se v posouzení Ústavním soudem taktéž projeví (srov. rozsudek ESLP ze dne 25. 11. 2014 ve věci Kruškić proti Chorvatsku, stížnost č. 10140/13, nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 395/22).
12. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud konstatuje, že ve zde posuzovaném případě by musely být dány zcela extrémní okolnosti, které by mohly vést ke zrušení napadených rozhodnutí. Takové okolnosti dle hodnocení Ústavního soudu v posuzovaném případě dány nejsou.
13. Ústavní soud považuje za rozhodné, že v napadených rozhodnutích se odráží princip, kterým by se rozhodování ve věcech nezletilých mělo řídit na prvním místě, a to je princip nejlepšího zájmu dítěte (nezletilého). Přitom zájem dítěte je natolik podstatný, že předběžné opatření lze prodloužit, i když některá ze zákonných podmínek pro jeho prodloužení ani není naplněna (srov. Svoboda, K. §460 In: Svoboda, K., Tlášková, Š., Vláčil, D., Levý, J., Hromada, M. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 998, marg. č. 21.).
14. Obecné soudy vycházely ze zpráv OSPOD, zařízení Chovánek či ze zprávy organizace Ratolest Brno. Z nich soudy dovodily, že stěžovatelka není schopna se o nezletilého starat vzhledem ke svým psychickým problémům, dále že vykazuje neochotu navštěvovat nezletilého v zařízení ZDVOP, v čemž jí nic nebrání a k čemuž byla orgány vyzývána atd. Soudy ve svých rozhodnutích odkazovaly i např. na vyjádření stěžovatelky v tom smyslu, že za nezletilým přestala chodit do zařízení, jelikož "to nemá smysl". Soudy také poukázaly na přítomnost rizikových partnerů matky v domácnosti, ve které společně se stěžovatelkou a nezletilým žijí, respektive žili. Soudy také přihlédly k názoru opatrovníka, který navrhl prodloužení předběžného opatření s ohledem na výrazné zlepšení stavu nezletilého po přesunu do zařízení Chovánek. To vše ilustruje, že stavem nezletilého k datu rozhodnutí se soudy evidentně zaobíraly. Je patrné, že obecné soudy měly na paměti nejlepší zájem dítěte, což je základní kritérium ústavnosti napadených rozhodnutí.
15. Lze shrnout, že za důležité považuje Ústavní soud to, že byť by odůvodnění obecných soudů k prodloužení předběžného opatření mohlo být podrobnější, nelze říci, že by zcela absentovalo a zakládalo tak rozhodovací exces, respektive svévoli soudu, která jediná by mohla být důvodem pro zásah Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2903/14 ze dne 12. 5. 2015).
16. Z hlediska konkrétních námitek stěžovatelky dále Ústavní soud uvádí, že se nemohl zabývat tím, zda byly u matky nezletilého dány důvody pro omezení rodičovské odpovědnosti. Tyto otázky nemohou být předmětem posuzované ústavní stížnosti. Stejně tak Ústavní soud nemůže zkoumat námitku stěžovatelky o tom, že rozhodnutí, kterým bylo nařízeno předběžné opatření, je protiústavní z důvodu absence odůvodnění o nevyužití mírnějších prostředků, než je předběžné opatření. Tato námitka se týká rozhodnutí, které stěžovatelka nenapadá v ústavní stížnosti.
17. Na druhé straně však musí Ústavní soud obecným soudům vytknout, že se jen velmi málo explicitně zabývaly splněním podmínek prodloužení předběžného opatření podle §460 z. ř. s. V něm je uvedeno, že další prodloužení předběžného opatření je možné jen tehdy, nebylo-li z vážných důvodů a objektivních příčin možné v této době skončit důkazní řízení ve věci samé. Nároky na podrobnost odůvodnění navíc vzrůstají s každým dalším prodloužením trvání předběžného opatření. Tím spíše, že důvodem pro odnětí dítěte z péče rodičů (či prarodičů) nemůže být pouze skutečnost, že by dítě bylo možno umístit do prostředí vhodnějšího pro jeho výchovu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1265/16 ze dne 19. 6. 2018).
18. Existenci vážných důvodů a objektivních příčin podle §460 z. ř. s. obecné soudy nijak explicitně nekonstatovaly, pouze obecně uzavřely, že důkazní řízení nebylo možné včas skončit. S tím souvisí i otázka průtahů v řízení, kterou vznáší sama stěžovatelka. Aniž by Ústavní soud hodnotil, zda k neodůvodněným průtahům skutečně dochází, je nutné se nad délkou trvání předběžného opatření minimálně pozastavit. V aktuální chvíli je totiž trvání opatření stanoveno maximálně do 7. 3. 2024, což již představuje dobu jednoho roku od vydání původního předběžného opatření. Jeden rok je ostatně i maximální doba, kterou zákon povoluje pro trvání předběžného opatření (§460 odst. 1 in fine). Ústavní soud tak obecné soudy důrazně vyzývá k bezodkladnému rozhodnutí ve věci samé, tak aby předběžné opatření nemuselo být nadále využíváno.
19. Ani tyto skutečnosti však vzhledem k výše uvedeným hlediskům přezkumu a okolnostem posuzovaného případu nemohou Ústavní soud vést ke zrušení napadených rozhodnutí. Co je nejpodstatnější, napadená rozhodnutí jsou ze své povahy již v tuto chvíli bez právního významu pro stěžovatelku, jak bylo výše uvedeno.
20. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud tuto ústavní stížnost vyřídil přednostně bez zbytečného odkladu, nerozhodoval již separátně o návrhu stěžovatelky (bod II. ústavní stížnosti) na prioritní projednání.
21. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2024
Jan Wintr, v. r.
předseda senátu