ECLI:CZ:US:2024:1.US.3361.23.1
sp. zn. I. ÚS 3361/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti P. V., zastoupeného Mgr. Bc. Přemyslem Hradečným, advokátem se sídlem Bělehradská 572/63, Praha 2, proti rozsudkům Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 116/2023-957 ze dne 27. 9. 2023 a Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 0 P 134/2016-885 ze dne 8. 2. 2023, za účasti vedlejších účastníků Z. F. a nezletilého P. V., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V roce 2016 schválil Obvodní soud pro Prahu 6 dohodu stěžovatele a vedlejší účastnice jakožto rodičů o svěření jejich dítěte (nezletilého vedlejšího účastníka) do střídavé péče za současného stanovení výživného otci. Následně byl rozsudkem, který nabyl právní moci dne 22. 11. 2021, udělen souhlas za stěžovatele se zápisem nezletilého k povinné školní docházce do ZŠ a MŠ Y. Proti tomuto rozhodnutí brojil stěžovatel až k Ústavnímu soudu, který jeho stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou (usnesení sp. zn. III. ÚS 176/22 ze dne 29. 4. 2022, dostupné elektronicky na https://nalus.usoud.cz).
2. Dne 20. 7. 2022 podal otec návrh na rozhodnutí o významné otázce v záležitosti dítěte podle §877 občanského zákoníku. Navrhl, aby soud dal za matku souhlas k přestupu nezletilého do ZŠ X. V eventuálním petitu pak navrhl, aby soud dal souhlas k docházení nezletilého do obou škol zároveň. Otec svůj návrh zdůvodnil tím, že (stručně řečeno) ZŠ X je nově vzniklá škola s vysokým standardem a užším kolektivem, což by nezletilému prospělo. Přiložil také jím zadaný znalecký posudek, ze kterého podle stěžovatele plyne, že nezletilý je schopen docházet do dvou škol zároveň.
3. Obvodní soud rozhodl prvním napadeným rozhodnutím tak, že návrh stěžovatele zamítl. Uvedl, že otec již zapsal svého syna k výuce na ZŠ X, a to bez souhlasu matky a v rozporu s rozsudkem obvodního soudu. Obvodní soud shrnul i další relevantní okolnosti jako např. postoj nezletilého a vyjádření psycholožek, které jsou s nezletilým v kontaktu. Co se týče znaleckého posudku o údajné způsobilosti nezletilého k paralelní docházce do dvou škol, uvedl obvodní soud, že takové závěry nejsou pro posouzení věci relevantní a jsou navíc pouhou spekulací ohledně budoucího vývoje. Soud po zhodnocení všech okolností dospěl k tomu, že je v zájmu nezletilého, aby nadále navštěvoval svou spádovou školu ZŠ Y.
4. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání k Městskému soudu v Praze, který rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Upřesnil, že předmětem posouzení není otázka, do jaké školy má nezletilý chodit, ale výhradně to, zda se změnily okolnosti od posledního pravomocného rozhodnutí v této věci. Městský soud uvedl, že k žádné změně okolností, která by odůvodňovala změnu režimu školní docházky, nedošlo.
5. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle stěžovatele rozhodování soudů významně poškozuje nezletilého v jeho životě. Soudy se údajně vůbec nezabývaly znaleckým posudkem, který otec předložil. Dále otec uvádí, že soudům "vůbec nevadí", že vycházely ze závěrů svědkyň, které "vybrala matka". Především však otec uvádí, že jeho návrh byl založen na nových skutečnostech, které soudy nevzaly v potaz. Navíc se prý stěžovatel až z odůvodnění městského soudu "dozvěděl, že ve věci (...) nenastaly nové skutečnosti". Obě rozhodnutí podle stěžovatele trpí vadou nepřezkoumatelnosti a "extrémního excesu".
6. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech vystupuje jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
7. Tím zdrženlivější přístup poté Ústavní soud zaujímá ve věcech rodinně právních. S ohledem na důležitost principu právní jistoty v otázkách rodinně právních je prostor pro zásah Ústavního soudu zúžen jen na skutečné závažné vady či jiné excesy (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2053/19, IV. ÚS 247/19 či I. ÚS 3200/22).
8. Ve zde posuzovaném případě dospěl Ústavní soud k závěru, že k ničemu takovému nedošlo a základní práva stěžovatele zcela zjevně nebyla porušena. Proto návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud nemůže, tak jako obecné soudy v napadených rozhodnutích, odhlédnout od toho, že řízení, ve kterém byla napadená rozhodnutí vydána, není "primárním" řízením v otázce školní docházky nezletilého vedlejšího účastníka. Jedná se pouze o návrh na změnu již pravomocné úpravy poměrů nezletilého. Obecné soudy tedy zcela správně návrh stěžovatele přezkoumávaly právě z tohoto pohledu.
10. Z toho důvodu se i přezkum Ústavního soudu nutně musí omezit jen na konstatování, zda nebylo porušeno právo na spravedlivý proces v tom smyslu, že by se obecné soudy excesivním a svévolným způsobem nevěnovaly základní podstatě návrhu stěžovatele, tedy tomu, zda ke změně okolností došlo, anebo nikoli. Ústavní soud přitom konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou v tomto smyslu zcela ústavně souladná.
11. Ke konkrétním tvrzením stěžovatele z ústavní stížnosti lze uvést alespoň to, že není pravdou, že by se obecné soudy nezabývaly jím předloženým znaleckým posudkem. Naopak ho zcela evidentně vzaly v potaz a hodnotily, jak plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí (bod 10 odůvodnění obvodního soudu, bod 14 odůvodnění městského soudu). Soudy dospěly k závěru, že posudek konstatující hypotetickou schopnost nezletilého docházet do dvou škol (který navíc hodnotily jako spekulativní), nezakládá změnu okolností v projednávané otázce. Zároveň, pokud stěžovatel napadá důvěryhodnost svědkyň, pomíjí opět, že tyto námitky se týkají samotného primárního rozhodování v předchozím řízení, nikoli zde posuzovaného rozhodování o možné změně poměrů.
12. Z ústavní stížnosti konečně ani není zřejmé, jakým způsobem by měla být porušena práva stěžovatele. Stěžovatel ani netvrdí, že by např. napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo na rodinný život. Domnívá se pouze, že obecné soudy měly ve věci školní docházky jeho syna rozhodnout jinak. Takové rozhodnutí však za daných okolností nemá žádný přesah do základních práv stěžovatele. Nadto jsou obě napadená rozhodnutí zcela srozumitelná, odůvodněná a ústavněprávně bezvadná (viz především bod 12 a 14 rozhodnutí městského soudu).
13. Částečně lze přisvědčit jediné dílčí námitce stěžovatele, která směřuje k rozhodnutí obvodního soudu, z něhož není zcela explicitně patrné, že se zabýval výhradně tím, zda se ve věci změnily, anebo nezměnily poměry. Tuto námitku stěžovatel formuloval, jak je uvedeno výše, tak, že se až z rozhodnutí městského soudu dozvěděl o posuzování existence nových okolností. Uvedený aspekt napadených rozhodnutí však postavil najisto a přesvědčivě vysvětlil právě městský soud v rámci řízení o řádném opravném prostředku. Jedná se proto o zcela marginální nedostatek odůvodnění obvodního soudu, který v žádném případě nemůže založit protiústavnost napadených rozhodnutí.
14. Ústavní soud tak s ohledem na výše uvedené odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Jan Wintr, v. r.
předseda senátu