ECLI:CZ:US:2024:1.US.3376.23.1
sp. zn. I. ÚS 3376/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Lukášem Havlem, advokátem se sídlem v Trutnově, Blanická 174, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 746/2023-754 ze dne 31. srpna 2023, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 10 To 291/2022-665 ze dne 16. února 2023 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově č. j. 4 T 49/2022-611 ze dne 24. října 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Trutnově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Trutnově ("okresní soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu uložil peněžitý trest ve výši 75 000 Kč. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Hradci Králové ("krajský soud") zamítl a Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých základních práv podle čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Stěžovatel, odsouzený společně se společností, jejímž je statutárním zástupcem, obecným soudům vytýká, že opomenuly jím navržené důkazy, neprokázaly jeho zavinění, porušily presumpci neviny a zásadu in dubio pro reo a kriminalizovaly jeho jednání, přestože předmětnou nemovitost vyklidil již tři dny po právní moci rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení.
4. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, což může učinit jen tehdy, zjistí-li v postupu obecných soudů porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky svévole.
5. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel uzavřel za společnost nájemní smlouvu s původními vlastníky nemovitosti, která byla na základě opce prodloužena - ovšem již v době, kdy k tomu zástupci původního pronajímatele nebyli oprávněni. Následně nemovitost získali noví vlastníci v dražbě v insolvenčním řízení. Stěžovatel byl o změně informován, přesto ji nerespektoval a opakovaně namítal, že má právní titul k užívání. Noví vlastníci proto zahájili řízení o vyklizení nemovitosti, ve kterém uspěli. Až od data právní moci rozsudku v této věci stěžovatel odvozuje možné protiprávní užívání nemovitosti, přestože bylo v řízení prokázáno, že věděl o existenci nového právního vztahu již řadu měsíců před zahájením občanskoprávního řízení.
6. Obecné soudy při rozhodování trestní věci vycházely z výsledků pravomocných rozhodnutí v občanskoprávním řízení, zohlednily v nich podané návrhy na předběžná opatření a v dostatečném rozsahu zhodnotily i další relevantní okolnosti. Důkaz není opomenutý, vyhodnotí-li jej obecný soud jinak, než účastník řízení očekává, případně odůvodní-li, že nemá pro jeho rozhodování žádný význam. Uzavřel-li okresní soud, že usnesení č. j. 30 C 262/2018-244 ze dne 28. února 2019 je pro posouzení věci irelevantní, neboť z něj nelze dovodit stěžovatelem tvrzené okolnosti, nejde o opomenutí důkazu, jak dovozuje stěžovatel.
7. Obecné soudy neporušily právo stěžovatele na přístup k soudu (čl. 36 Listiny), které každému zaručuje nárok na projednání jeho věci nezávislým a nestranným soudem, nikoli však, že rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení. V řízení rovněž nevyvstaly pochybnosti, pro které by byl důvod aplikovat zásadu in dubio pro reo jako projev presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny). Obecné soudy srozumitelně vysvětlily, v čem spatřují naplnění skutkové podstaty trestného činu. Stěžovatel v ústavní stížnosti jen opakuje své námitky, s nimiž se obecné soudy již vypořádaly; to, že se závěry soudů nesouhlasí, nezakládá však důvodnost ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud není povolán k přehodnocování řádně odůvodněných závěrů obecných soudů, napadená rozhodnutí považuje za ústavně konformní, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu