ECLI:CZ:US:2024:1.US.3393.23.1
sp. zn. I. ÚS 3393/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Slosiarika, zastoupeného JUDr. Andreou Kobzovou, advokátkou, sídlem Jankovcova 1230/48, Teplice, proti jinému zásahu JUDr. Petra Bohatého, insolvenčního správce, v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 90 INS 8825/2020, spočívajícímu v absenci doručení dražební vyhlášky ze dne 13. 3. 2023 stěžovateli a jejího zveřejnění v insolvenčním rejstříku, za účasti JUDr. Petra Bohatého, insolvenčního správce, sídlem Hlavní 15, Vojkovice, jako účastníka řízení, a Městského soudu v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") brojí proti v záhlaví vymezenému jinému zásahu orgánu veřejné moci a tvrdí porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti, doručených písemností a veřejně dostupných údajů z insolvenčního rejstříku se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") vede se stěžovatelem jako insolvenčním dlužníkem insolvenční řízení pod sp. zn. MSPH 90 INS 8825/2020. Na stěžovatele je prohlášen konkurs a insolvenční správce započal se zpeněžováním majetkové podstaty, jejíž součástí byl mimo jiné i dům tehdy ve vlastnictví stěžovatele. Věřitel stěžovatele vydal pokyn ke zpeněžení uvedeného domu prodejem v dražbě, insolvenční správce zadal vyhotovení znaleckého posudku k ceně věci a pověřil dražebníka uskutečněním dražby. Dne 20. 4. 2023 proběhla dražba, dražebník vydražiteli udělil příklep a dne 18. 7. 2023 nastaly účinky vkladu vlastnického práva vydražitele k domu do katastru nemovitostí.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že insolvenční správce porušil zákon, protože dražební vyhlášku nezveřejnil v insolvenčním rejstříku a doručil jí stěžovateli na chybnou adresu. Insolvenční správce porušil také pravidelnou informační povinnost vůči insolvenčnímu soudu, protože mu všechny písemnosti týkající se dražby zaslal až v říjnu 2023. Kvůli tomu mimo jiné stěžovateli uplynula tříměsíční prekluzivní lhůta k podání žaloby na neplatnost dražby podle §24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel také brojí proti znaleckému určení ceny domu, protože podle jiného posudku z roku 2008 měl dům vyšší hodnotu. Konečně stěžovatel připouští, že uvedená pochybení by měl přezkoumat městský soud při své dohlédací činnosti, kterou stěžovatel inicioval, avšak na Ústavní soud se obrací, protože "nedokáže předvídat, jaké dohledové prostředky insolvenční soud vykoná".
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. Ústavní soud vychází ustáleně z předpokladu, že ústavní soudnictví a jeho pravomoc spočívají především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity, jak plyne z §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
5. Návrh stěžovatele směřuje proti postupu insolvenčního správce v insolvenčním řízení jako tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci. Tento pojem je pak nutno chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu (viz usnesení ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Tato podmínka není ze své podstaty splněna tam, kde je stěžovateli k dispozici obrana daná celým právním řádem, neboť Ústavní soud na sebe nemůže bez dalšího atrahovat právo přezkumu činnosti orgánů veřejné moci (srov. - v podmínkách ústavní stížnosti proti postupu insolvenčního správce - usnesení ze dne 21. 2. 2011 sp. zn. II. ÚS 136/11).
6. Z obsahu ústavní stížnosti a insolvenčního rejstříku v nyní posuzované věci je zřejmé, že stěžovatel námitky proti postupu insolvenčního správce uplatnil u insolvenčního soudu a domáhal se uplatnění jeho pravomocí při dohlédací činnosti (viz č. l. B-212). Městský soud si pak vyžádal stanovisko ostatních procesních subjektů, včetně insolvenčního správce (viz č. l. B-214). Je tak patrné, že městský soud se dosud k námitkám stěžovatele sice nevyjádřil, avšak současně činí úkony k jejich vypořádání při dohlédací činnosti. Tomu ostatně svědčí tvrzení stěžovatele, že ústavní stížnost podává z určité procesní opatrnosti. O možnosti stěžovatele jako insolvenčního dlužníka domáhat se ochrany proti postupu insolvenčního správce při zpeněžování majetkové podstaty dobrovolnou dražbou viz též např. bod 11 usnesení ze dne 27. 12. 2019 sp. zn. III. ÚS 3776/19.
7. Za současné procesní situace je proto ústavní stížnost stěžovatele předčasná. Lze dodat, že Ústavní soud tímto rozhodnutím nepředjímá, jakým způsobem městský soud případně uplatní svá oprávnění při dohledové činnosti. Jeho povinností však bude se s námitkami stěžovatele přiměřeně a přezkoumatelným způsobem vypořádat, a to buď přímo posouzením důvodnosti argumentace stěžovatele, případně uvedením toho, jaký jiný orgán a v jakém řízení je těmito námitkami oprávněn se zabývat, popřípadě z jakého důvodu takové námitky posoudit nelze. Stěžovatel pak má možnost eventuálně proti formálnímu vyřízení svých námitek podat ústavní stížnost při zohlednění argumentace městského soudu či jiného orgánu veřejné moci, samozřejmě za splnění dalších procesních předpokladů řízení o ústavní stížnosti.
8. Nutno konečně podotknout, že Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal výjimečné okolnosti odůvodňující prolomení zásady subsidiarity ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel okolnosti svědčící hypotézám tohoto ustanovení ostatně ani netvrdí. Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2024
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj