ECLI:CZ:US:2024:1.US.3440.23.1
sp. zn. I. ÚS 3440/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Viktora Rašíka, zastoupeného Mgr. Ivou Baronovou, advokátkou, sídlem Dělnická 753/76, Havířov - Prostřední Suchá, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2023, č. j. 9 Afs 93/2023-37, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2023, č. j. 25 Af 9/2021-99, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podstatou sporu, který předcházel podání ústavní stížnosti, byl závěr finančních úřadů, že se stěžovatel přijetím reklamního plnění od jeho dodavatele Petra Válka účastnil podvodu na dani z přidané hodnoty ("DPH"), o kterém vzhledem ke zjištěným okolnostem věděl, anebo vědět měl a mohl.
2. Stěžovatel se proto žalobou domáhal zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 10. 12. 2020, č. j. 46689/20/5300-21444-711275, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti dvěma dodatečným platebním výměrům správce daně, doměřujícím mu DPH za třetí a čtvrté čtvrtletí roku 2016 ve výši 93 723 Kč a 78 306 Kč. Tuto žalobu však Krajský soud v Ostravě ("krajský soud") zamítl a následnou kasační stížnost zamítl rovněž Nejvyšší správní soud.
3. Oba tyto rozsudky správních soudů stěžovatelů napadl nyní posuzovanou ústavní stížností. Tvrdí, že napadenými rozsudky soudy porušily jeho základní práva, zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 38 odst. Listiny základních práv a svobod ("Listina"), tedy vlastnické právo a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům.
4. Porušení těchto základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že napadená rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna a předmětné reklamní plnění bylo poskytnuto, což bylo prokázáno doloženými písemnými materiály a odkazy na webové stránky. Stěžovatel podrobně vysvětluje způsob své podnikatelské činnosti a tvrdí, že v důsledku provedené reklamní činnosti došlo ke zvýšení jeho zisku. Namítá, že nebyly provedeny některé důkazní návrhy, kterými by byla prokázána výše vynaloženého plnění a faktické poskytnutí reklamních služeb. Podstatná je rovněž okolnost, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel věděl nebo musel vědět, že plnění uplatňované k odůvodnění nároku na odpočet DPH bylo součástí podvodu, kterého se měl dopustit P. Válek (neodvedení DPH).
5. Pro vypořádání ústavní stížností není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a svoji působnost vykonává též tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, proto není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů a jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody stěžovatelky.
7. Postup ve správním řízení a navazujícím soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečný a rozumný základ, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je ústavně konformní.
8. Z těchto důvodů se při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti zaměřil Ústavní soud na otázku, zda výklad práva, podaný správními soudy, je ústavně souladný.
Jde-li o výklad a použití předpisů podústavního práva, lze jej hodnotit jako neústavní pouze tehdy, postihuje-li nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí-li možný výklad jiný, ústavně souladný, nebo je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. jenž odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus. Žádný takový deficit ale Ústavní soud ve věci stěžovatele nezjistil.
9. Jak se totiž podává z obsahu napadených rozhodnutí správních soudů, orgány finanční správy identifikovaly celkem osm objektivně nestandardních okolností, z jejichž souhrnu lze usuzovat na to, že stěžovatel věděl či vědět měl, že se účastní podvodu svého smluvního partnera P. Válka. Těmito okolnostmi byly (1.) jejich vzájemné nestandardní vztahy, (2.) obecný obsah Smlouvy o reklamě ze dne 1. 7. 2016 (nebyla např. sjednána kvantifikace hodnot u jednotlivých forem reklamy), (3.) hotovostní úhrady (přitom stěžovatel v dané době prováděl bezhotovostní drobné platby), (4.) úhrada částky 4 356 000 Kč ještě před uskutečněním závodu 24H Brno, (5.) poměr výdajů vynaložených stěžovatelem na reklamu k jeho celkovým výdajům (v roce 2016 dosáhl 84 % všech vynaložených výdajů a 54 % veškerých příjmů), (6.) neověření ceny za reklamní plnění před uzavřením Smlouvy o reklamě, (7.) neověření naplnění předmětu této smlouvy a (8.) nadhodnocení ceny za reklamní plnění.
10. Na základě těchto okolností správní soudy (s odkazem na ustálenou judikaturu, na kterou odkázaly) dovodily, že k podvodu na dani skutečně došlo. Tento závěr přitom nezpochybnil ani stěžovatel v ústavní stížnosti. Pouze namítal, že o tomto podvodu nevěděl a ani vědět nemohl, resp. byl v dobré víře, a proto nepřijal opatření, kterými by zajistil, že jej obchodní aktivity nepovedou k účasti na tomto podvodu.
11. Jak se však podává z obsahu obou napadených rozsudků správních soudů, dostatečně pečlivě a přesvědčivě se vypořádaly s argumentací stěžovatele (viz zejména shora zmíněných osm zjištěných objektivně nestandardních okolností). Nelze ostatně ani přehlédnout, že se touto věcí správní soudy zabývaly opakovaně, když krajský soud nejprve žalobě stěžovatele vyhověl a rozhodnutí žalovaného Odvolacího finančního ředitelství zrušil, nicméně toto rozhodnutí následně k žalobě žalovaného zrušil Nejvyšší správní soud.
12. Je tak zřejmé, že soudy postupovaly velmi pečlivě a zodpovědně vážily námitky, které uplatnil stěžovatel. Nedošlo ani k situaci, obvykle označované jako "opomenutý důkaz", která znamená, že soudy neprovedou důkaz, navržený účastníkem řízení, a současně ani řádně neodůvodní, proč tak neučinily. V nyní posuzovaném případě totiž finanční úřady a poté správní soudy buď navržené důkazy provedly, anebo vysvětlily, z jakých důvodů bylo provedení těchto důkazů nadbytečné, jednalo se o důkazy nevěrohodné anebo se nevztahovaly v podstatě rozhodované věci. Stěžovatel proto ve skutečnosti nebrojí proti ústavnímu deficitu v procesu dokazování, nýbrž domáhá se pouze přehodnocení výsledků provedeného dokazování, které však nepodléhá ústavní ochraně. V tomto ohledu Ústavní soud nesouhlasí ani s tvrzením, že na stěžovatele bylo neoprávněně přeneseno důkazní břemeno a pro stručnost opakuje, že nedbalostní účast stěžovatele na podvodu P. Válka nebyla dovozena z jeho jednotlivých pochybení, nýbrž ze souhrnu osmi různých objektivních skutečností.
13. Za těchto okolností Ústavní soud nezjistil žádnou relevantní indicii, ze které by bylo lze usuzovat na porušení základních práv stěžovatele. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nikoliv výklad či sjednocování výkladu podústavních právních předpisů. Nezjistí-li proto Ústavní soud v napadených rozhodnutích exces, spočívající v nelogickém a argumentačně neudržitelném výkladu právních norem způsobem, zasahujícím do základních práv stěžovatele (daňového subjektu), a neshledá ani extrémní rozpor mezi skutkovými okolnostmi daného případu a jeho právním posouzením, není dán důvod pro jeho kasační zásah. Nic takového se přitom podle přesvědčení Ústavního soudu v dané věci nestalo a podstata stížnostní argumentace spočívá ve skutečnosti ve snaze stěžovatele zvrátit výsledek pro něj nepříznivého výsledku daňového a soudního řízení, což však nepodléhá a z logiky věci ani podléhat nemůže ochraně poskytované Ústavním soudem.
14. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. Za situace, kdy Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení, již samostatně nerozhodoval o návrhu na její přednostní projednání podle §39 zákona o Ústavním soudu, neboť by to bylo nadbytečné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu