ECLI:CZ:US:2024:1.US.3462.23.1
sp. zn. I. ÚS 3462/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Dagmar Kolákovou, advokátkou, sídlem Slovanská 3240/7a, Šumperk, proti usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 30. listopadu 2023 č. j. 1 As 167/2023-46 a ze dne 2. listopadu 2023 č. j. 1 As 167/2023-42, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského soudu v Plzni a Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatel se u Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") domáhal poskytnutí informace, vyhotovení trestního rozsudku, za což krajský soud požadoval úhradu za anonymizaci ve výši 587 Kč. Stěžovatel částku zaplatil a krajský soud mu informaci poskytl. Výši úhrady později potvrdilo Ministerstvo spravedlnosti.
3. Stěžovatel poté brojil proti výši úhrady stanovené vedlejšími účastníky návrhem u soudu. Krajský soud podání vyhodnotil jako žalobu, kterou odmítl usnesením ze dne 31. 7. 2023 č. j. 55 A 38/2023-50, protože věc náleží do pravomoci civilních soudů. Ty posoudí oprávněnost výše náhrady podle zákona (srov. usnesení tzv. zvláštního senátu ze dne 15. 9. 2010 č. j. Konf 115/2009-34 a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2010 č. j. 2 As 34/2008-90).
4. Stěžovatel dále podal proti usnesení krajského soudu v zastoupení advokátkou kasační stížnost a požádal o osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší správní soud nejprve napadeným usnesením ze dne 2. 11. 2023 zamítl žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a k zaplacení soudního poplatku jej vyzval. Podle Nejvyššího správního soudu kasační stížnost stěžovatele zjevně nemohla být úspěšná podle §36 odst. 3 věty třetí soudního řádu správního, což jej opravňuje zamítnout žádost bez dalšího. Judikatura jednoznačně stanoví, že ve věci stěžovatele, tedy domáhá-li se po poskytnutí informace a zaplacení požadované náhrady jejího navrácení, jsou k rozhodnutí příslušné civilní soudy (srov. také rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2023 č. j. 1 As 221/2022-36 či ze dne 12. 1. 2023 č. j. 6 As 164/2022-35). Přesně tak krajský soud rozhodl. Konečně Nejvyšší správní soud napadeným usnesením ze dne 30. 11. 2023 řízení o kasační stížnosti zastavil pro nezaplacení soudního poplatku.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že zamítnutí jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků představuje projev tzv. odepření spravedlnosti. Zdůrazňuje, že v žalobě namítal porušení čl. 14 odst. 1 věty za středníkem Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") požadováním náhrady za poskytnutí trestního rozsudku a její neoprávněnost s tím, že se přeci rozhodnutí anonymizují strojově. Správní soudy se proto nevypořádaly s podstatou žalobních tvrzení stěžovatele, tedy "nedodržování... Paktu, respektive jeho obcházení". Dále stěžovatel tvrdí, že krajský soud při rozhodování o žalobě ani nerozhodoval o jeho žádosti o osvobození o soudních poplatcích, což značí, že krajský soud ve skutečnosti žalobu stěžovatele nepovažoval za zjevně bezúspěšný návrh ve smyslu §36 odst. 3 věty třetí soudního řádu správního. Rozhodování správních soudů v této otázce je zde proto nepředvídatelné, svévolné a nepřezkoumatelné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Zde stěžovatel namítá nepřípustné odepření přístupu k Nejvyššímu správnímu soudu v důsledku svévolného zamítnutí své žádosti o osvobození soudních poplatků. Nejvyšší správní soud své rozhodnutí opřel o §36 odst. 3 věty třetí soudního řádu správního, podle nějž správní soud zamítne žádost o osvobození od soudních poplatků, shledá-li, že návrh ve věci samé nemůže být zjevně úspěšný.
9. Možným neústavním důsledkům výkladu tohoto ustanovení se Ústavní soud zabýval v nálezu ze dne 29. 3. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1642/21 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V něm Ústavní soud zdůraznil, že oprávnění správního soudu zamítnout návrh na osvobození od soudních poplatků při zjevné bezdůvodnosti návrhu ve věci samé má svůj význam z pohledu zásady hospodárnosti řízení. Uplatnění tohoto institutu však musí být výjimečné, citlivé k jednotlivým okolnostem věci a nesmí být svévolné. Ústavní soud zejména v konkrétnostech upozornil, že pravidlo nelze uplatnit ve složitějších případech a je nutné zajistit, aby navrhovatel měl možnost v dosavadním řízení kvalifikovaně přednést svoje stanovisko k rozhodným skutečnostem. Je třeba také zdůraznit, že Ústavní soud se kategoricky nevymezil vůči posuzování zjevné bezdůvodnosti návrhu podle §36 odst. 3 věty třetí soudního řádu správního z hlediska věcí samé. Tedy jinými slovy, správní soud nemusí zjevnou bezdůvodnost posuzovat jen u jednodušších tzv. procesních rozhodnutí, například jde-li o návrh opožděný či nepřípustný (srov. zejména bod 46 nálezu).
10. Jde-li o nyní posuzovanou věc, v prvé řadě byl stěžovatel přinejmenším v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátkou. Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost zjevně bezdůvodnou z hlediska věci samé, a tedy stěžovatel měl možnost se k rozhodným okolnostem v řízení (kvalifikovaně) vyjádřit. Podle Ústavního soudu je dále judikatura, o kterou opřel svoje rozhodnutí jak krajský soud, tak Nejvyšší správní soud, jasná, přičemž z ní plyne, že návrh stěžovatele jsou oprávněny posoudit civilní soudy. Stěžovatel ostatně ve své argumentaci nebrojí proti ustálené rozhodovací praxi, respektive její podstatu nereflektuje. Nejde totiž ani tak o to, porušení čeho stěžovatel namítá, nýbrž čeho se ve svém důsledku stěžovatel domáhá, respektive v jaké procesní situaci se žádost o informace nachází. V tom postačí na judikaturu uvedenou a citovanou správními soudy odkázat.
11. Legitimitě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu rovněž svědčí, že důsledkem nezdaru jeho kasační stížnosti a odmítnutí jeho žaloby je pouze to, že jeho věcné námitky posoudí civilní soud v jiném řízení. Napadenými rozhodnutími není předurčen výsledek jeho případné žaloby u civilního soudu, jejíž možnost podání mu je zachována. Tvrdí-li stěžovatel, že Nejvyšší správní soud rozhodl jinak v otázce osvobození od soudních poplatků než krajský soud, nepovažuje to Ústavní soud za rozhodné. Krajský soud a Nejvyšší správní soud rozhodovaly o žádosti v jiných procesních situacích - šlo o jiné návrhy. Lze uzavřít, že úvaha Nejvyššího správního soudu o zjevné bezdůvodnosti návrhu stěžovatele při rozhodování o žádosti o osvobození od soudních poplatků nebyla svévolná, takové rozhodnutí bylo v dané procesní situaci legitimní a nemá pro stěžovatele žádné nepřiměřené důsledky.
12. Jde-li konečně o napadené usnesení ze dne 30. 11. 2023, tím Nejvyšší správní soud již jen jako důsledek nesplnění povinnosti zaplatit soudní poplatek zastavil řízení o kasační stížnosti stěžovatele. Ani v tomto rozhodnutí Ústavní soud neshledal jakýkoli neústavní deficit. Proti jeho samotnému obsahu ostatně argumentace ústavní stížnosti nesměřuje a sám stěžovatel připouští, že napadené usnesení ze dne 30. 11. 2023 z napadeného usnesení ze dne 2. 11. 2023 vychází.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu