ECLI:CZ:US:2024:1.US.3468.23.1
sp. zn. I. ÚS 3468/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Ludmily Valíkové, zastoupené Mgr. Karlem Klimešem, advokátem se sídlem v Ostravě, Macharova 302/13, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 30 C 140/2023-46 ze dne 11. 10. 2023, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníka řízení, a České podnikatelské pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Dne 14. 9. 2022 se stala dopravní nehoda, při které bylo poškozeno vozidlo stěžovatelky. Škodu zavinil řidič vozidla odpovědnostně pojištěného u pojišťovny (vedlejší účastnice). Nárok z povinného ručení byl vůči pojišťovně uplatněn ještě v den nehody. Dne 19. 9. 2022 pojišťovna stěžovatelce sdělila, že škoda bude řešena jako úplná (totální). Dne 27. 9. 2022 pojišťovna stěžovatelce sdělila, že i přes žádost neuvedla bankovní spojení pro účely vyplacení pojistného plnění. Pojistné plnění bylo následně vyplaceno dne 30. 9. 2022.
3. Stěžovatelka si v období od 14. do 30. 9. 2022 pronajala náhradní vozidlo, za jehož nájem zaplatila 14 399 Kč. Vyzvala pojišťovnu k zaplacení nákladů spojených s nájmem náhradního vozidla, pojišťovna jí však zaplatila pouze 7 623 Kč za 9 dní s odůvodněním, že stěžovatelka neprokázala své majetkové poměry.
4. Obvodní soud pro Prahu 8 ("nalézací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se vůči pojišťovně domáhala zaplacení zbývajících nákladů za nájem náhradního vozidla ve výši 6 776 Kč s příslušenstvím; dospěl k závěru, že plnění za nájem náhradního vozidla náleží zpravidla do okamžiku, než je poškozenému oznámeno, že škoda bude řešena jako totální. Po tomto datu je na posouzení konkrétních okolností, zda poté je další nájem náhradního vozidla účelný. Významnou okolností je, zda je poškozený natolik solventní, aby si již v této době mohl pořídit jiné, srovnatelné vozidlo. Stěžovatelka podle nalézacího soudu neprokázala, že by si poté, co jí bylo sděleno, že škoda bude řešena jako totální, nebyla schopna pořídit jiné vozidlo; neprokázala tedy, že další nájem byl nutný a účelný.
5. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatelka namítá, že jí pojišťovna měla nahradit náklady za nájem náhradního vozidla za všechny dny až do vyplacení pojistného plnění. Stěžovatelka je důchodkyně a vdova závislá výhradně na příjmu ze starobního a vdovského důchodu, bez úspory finančních prostředků, nemá ani bankovní účet v bance. Uvedené skutečnosti stěžovatelka u nalézacího soudu prokázala svým čestným prohlášením, což soud protiústavně nepovažoval za dostatečné. Stěžovatelka tvrdí, že napadený rozsudek je v přímém rozporu s nálezy sp. zn. I. ÚS 3831/17 ze dne 24. 7. 2018 (N 127/90 SbNU 121) a sp. zn. I. ÚS 3204/18 ze dne 22. 1. 2019 (N 11/92 SbNU 130), ve kterých byly skutkové okolnosti téměř totožné. Z uvedených nálezů přímo vyplývá, že náhrada nákladů za nájem náhradního vozidla musí být nesolventnímu poškozenému poskytnuta za všechny dny - až do vyplacení pojistného plnění. Podle stěžovatelky není žádný poškozený povinen vynaložit své finanční úspory na zakoupení nového vozidla pouze proto, aby ušetřil finanční prostředky pojišťovny, a to ani za situace, kdy by potřebnými financemi disponoval. Možnost zjišťovat majetkové poměry poškozeného je svěřena výhradně soudu v rámci vyšetřovací zásady, nikoliv soukromoprávnímu subjektu - pojišťovně viníka nehody. Stěžovatelka není s pojišťovnou viníka nehody v žádném smluvním vztahu, a proto není povinna dokládat jí své majetkové poměry. Povinnost poskytovat osobní údaje pojišťovně by navíc byla v rozporu s právem poškozeného na ochranu soukromého života. Nalézací soud majetkové poměry stěžovatelky nezjišťoval a nevypořádal se s jejím čestným prohlášením o jejích majetkových poměrech; není zřejmé, jakým jiným způsobem by měla stěžovatelka nedostatek finančních prostředků prokazovat. Ústavní soud by se podle stěžovatelky měl k podmínkám výplaty plné náhrady za náhradní vozidlo vyjádřit.
6. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
8. V nálezech sp. zn. I. ÚS 3831/17 a sp. zn. I. ÚS 3204/18, se kterými má být podle stěžovatelky napadený rozsudek v rozporu, Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům: Podstatou poskytování náhradního vozidla je umožnit pojištěnci zachování určitého životního standardu v situaci, kdy má poškozené vozidlo. Poskytnutím náhradního vozidla není poškozený ponechán v tísni a bude mu umožněno vést, co do kvality, obdobný život, jako před dopravní nehodou. Při posuzování důvodnosti zajištění náhradního vozidla je třeba zohlednit, že ne každý poškozený je natolik solventní, aby si mohl dovolit zakoupit nové vozidlo bez čekání na zaslání finančních prostředků od pojišťovny. Může tedy být významné, kdy pojišťovna poskytne pojistné plnění poškozenému, který ze svých prostředků není schopen dříve si obstarat vozidlo nové.
9. V nyní projednávaném případě stěžovatelky nalézací soud - na rozdíl od obecných soudů projednávajících dřívější "nálezové" případy - nevycházel "automaticky" z předpokladu, že náklady za náhradní vozidlo náleží poškozeným pouze do sdělení existence totální škody. Nalézací soud totiž zhodnotil čestné prohlášení stěžovatelky ohledně jejích majetkových poměrů a dospěl k závěru, že neprokázala, že by si poté, co jí bylo sděleno, že škoda bude řešena jako totální, nebyla schopna pořídit jiné vozidlo; neprokázala tedy, že další nájem byl nutný a účelný. Jinými slovy, nalézací soud v souladu s výše citovanou judikaturou Ústavního soudu v úvahu smysl a účel poskytování náhradního vozidla vzal, pouze v rámci zásady volného hodnocení důkazů dovodil, že stěžovatelka v civilním řízení neunesla důkazní břemeno ohledně účelnosti nájmu náhradního vozidla.
10. Závěry nalézacího soudu Ústavní soud v případě stěžovatelky nepovažuje za protiústavní především proto, že pojišťovna stěžovatelce poskytla náhradu za nájem náhradního vozidla do 22. 9. 2023, tj. v délce 3 dnů nad rámec období do sdělení existence totální škody, aniž by majetkové poměry stěžovatelky rozporovala. Jak zároveň vyplývá ze skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem, konečná výplata pojistného plnění se zdržela z důvodu, že stěžovatelka bance původně nesdělila bankovní spojení pro jeho vyplacení (viz bod 3 napadeného rozsudku). Za uvedené situace není nepřiměřené po stěžovatelce jakožto žalobkyni ve sporném řízení ovládaném projednací zásadou (nikoliv zásadou vyšetřovací, jak uvádí stěžovatelka) spravedlivě požadovat, aby řádně a pečlivě tvrdila, z jakého důvodu byly její náklady za nájem náhradního vozidla účelné i v době po sdělení o existenci totální škody.
11. Byť si stěžovatelka byla vědoma existující judikatury Ústavního soudu, žádným způsobem netvrdila, jakým konkrétním způsobem by nebyla kvalita jejího života zachována, neměla-li by náhradní automobil. Stěžovatelka ostatně žádnou bližší argumentaci nezmiňuje ani v ústavní stížnosti, a to jak ohledně účelnosti nájmu náhradního vozidla, tak ohledně jejích finančních poměrů. Čestné prohlášení o tom, že stěžovatelka je vdova, důchodkyně žijící z důchodu, Ústavní soud za dostatečné nepovažuje.
12. Ústavní stížnost je konečně zjevně neopodstatněná s ohledem na bagatelní výši žalované částky - 6 776 Kč.
13. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavní práva stěžovatelky, její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu