ECLI:CZ:US:2024:1.US.3473.23.1
sp. zn. I. ÚS 3473/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Šeretky, zastoupeného JUDr. Milanem Paláčkem, advokátem, sídlem Politických vězňů 1531/9, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2023 č. j. 22 Cdo 1990/2023-2173, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. února 2023 č. j. 12 Co 230/2020-1949 a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 3. července 2020 č. j. 10 C 98/2012-1743, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, a Ing. arch. Elišky Kolářové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Lounech (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem (v pořadí druhým) zamítl žalobu, kterou se stěžovatel proti vedlejší účastnici jako žalované domáhal určení, že je vlastníkem pozemků p. č. X1 o výměře 5 m2 a p. č. X2 o výměře 37 m2 vymezených a označených geometrickým plánem vyhotoveným Ing. Ladislavem Polanem, Geodetická kancelář, č. plánu X, mapový list XX, pro obec H., k. ú. V., ze dne 16. 12. 2015 (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel svá tvrzení neprokázal.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud přisvědčil okresnímu soudu, že v řízení nebylo prokázáno výlučné faktické užívání pozemků stěžovatelem nebo jeho právním předchůdcem. Za neprokázanou měl soud i dobrou víru stěžovatele, resp. omluvitelný skutkový omyl, že jde o pozemky náležející k ostatním pozemkům stěžovatele, byl-li mezi pozemky stěžovatele a předmětnými pozemky vklíněn další pozemek jiného vlastníka - obce V., sloužící původně jako veřejně přístupná cesta. K námitkám stěžovatele krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že z důkazů provedených okresním soudem (zejména mapových podkladů) vyplývá, že uvedené pozemky součástí přídělu nebyly a že přístup po nich byl v minulosti bez obtíží realizován jak otcem stěžovatele, tak i stranou žalovanou, resp. jejími právními předchůdci a dalšími vlastníky přiléhajících pozemků.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí krajského soudu není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ani s judikaturou Ústavního soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil jeho dovolání. Podle názoru stěžovatele jeho dovolání splňovalo náležitosti, a to jak vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, tak i dovolací důvod. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy neprávně zjistily skutkový stav a věc nesprávně právně posoudily. Okresní soud zamítl návrh stěžovatele na provedení důkazu znaleckým posudkem, aniž neprovedení tohoto důkazu odůvodnil. Stěžovatel proto sám oslovil znalce, avšak ke znaleckému posudku objednanému stěžovatelem soudy nepřihlédly. Obecné soudy opominuly nejen znalecký posudek, ale i listinné důkazy a další důkazy předložené stěžovatelem. Soudy řádně nevyhodnotily provedené důkazy, zejména nesprávně vyhodnotily obsah znaleckého posudku ohledně oceňovaných nemovitostí. Mezi důkazy provedenými obecnými soudy a listinnými důkazy předloženými stěžovatelem existuje rozpor. Soudy vycházely z nepřesných údajů evidovaných v katastru nemovitostí. Stěžovatel dovozuje, že skutková zjištění obecných soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, i v extrémním rozporu se stěžovatelem navrženými důkazy. Soudy věc nesprávně právně posoudily a právní závěry obecných soudů jsou v rozporu s provedenými důkazy. Svá rozhodnutí obecné soudy nedostatečně odůvodnily, odůvodnění jejich rozhodnutí jsou nepřesvědčivá. Stěžovatel rovněž namítá porušení zásady dvojinstančnosti řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a proto o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Stěžovatel svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, ovšem staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Posuzovaná ústavní stížnost totiž postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr.
10. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení skutkových i právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy při určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Ústavní stížnost je tak pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu.
11. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí především proti obecnými soudy zjištěnému skutkovému stavu. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovil, že zjišťování skutkového stavu je věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, který by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21). V nyní posuzované věci však nejde o tento případ.
12. Obecné soudy v předmětné věci dospěly shodně k závěru, že v řízení nebylo prokázáno výlučné faktické užívání pozemků stěžovatelem nebo jeho právním předchůdcem a za neprokázanou měly i dobrou víru stěžovatele, resp. omluvitelný skutkový omyl. Ústavní soud považuje závěr obecných soudů o nesplnění předpokladů pro oprávněnou držbu stěžovatele (a také jeho otce) za ústavně konformní. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti.
13. Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a ústavně konformním způsobem vyložil, že dovolání není přípustné. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s námitkami stěžovatele ohledně opomenutých důkazů a tvrzených nedostatků v odůvodnění rozsudku krajského soudu, se stěžovatelem namítaným rozporem mezi skutečným a knihovním stavem, s námitkami směřujícími k hodnocení důkazů, včetně důkazu znaleckým posudkem a polemiky stěžovatele se skutkovými zjištěními soudu. Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami týkajícími se držby sporného pozemku, charakteru sporné cesty jako účelové komunikace, jakož i námitkou porušení zásady dvojinstančnosti soudního řízení. Současně Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí přiléhavě podotkl, že stěžovatel nemůže očekávat, že krajský soud či Nejvyšší soud podrobně vypořádají každou jednotlivou námitku, když z procesního předpisu taková povinnost soudů nevyplývá, přičemž rozsah jejich vypořádání je nepřímo úměrný délce a nejasnosti podání. Kapacita soudů není neomezená a někdy je zbytečně vyčerpávána nepodstatnými či nevýznamnými námitkami, jejichž výslovné řešení by šlo na úkor rychlého rozhodnutí sporů těch účastníků, kteří své postoje dokážou jasně a stručně formulovat. Nejvyšší soud současně výstižně poznamenal, že ačkoliv je stěžovatel zastoupen advokátem, jeho dovolání není logicky uspořádáno. K tomu Ústavní soud dodává, že uvedené ostatně platí i pro nyní posuzovanou ústavní stížnost stěžovatele.
14. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
15. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
16. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu