ECLI:CZ:US:2024:1.US.398.24.1
sp. zn. I. ÚS 398/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pravoslava Vernera, zastoupeného JUDr. Zuzanou Smítkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2023 č. j. Nco 76/2023-296, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, o vyloučení soudkyně Veroniky Křesťanové z projednání a rozhodování věci, takto:
Soudkyně Veronika Křesťanová je vyloučena z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 398/24.
Odůvodnění:
1. Ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 398/24 stěžovatel prohlášením ze dne 16. 2. 2024 odmítl soudkyni Veroniku Křesťanovou, neboť ji považuje za podjatou, protože v pozici místopředsedkyně Městského soudu v Praze dvakrát rozhodovala o jeho stížnostech, které se týkaly řízení, jehož obnovy se stěžovatel domáhá. Stížnosti se týkaly námitek stěžovatele na průtahy odvolacího řízení vedeného senátem, jemuž předsedal soudce JUDr. Lubomír Velc, a dále nezákonné skartace důkazů; oběma stížnostem soudkyně Veronika Křesťanová jako místopředsedkyně městského soudu nevyhověla, čímž podle stěžovatele aprobovala postup, kterým bylo zásadně porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.
2. Soudkyně v reakci na námitku její podjatosti prohlásila, že osobně se podjatá necítí a že zde ani nejsou dány důvody pro pochybnost o její nepodjatosti ve smyslu §36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť vyřizování stížnosti na průtahy a nesouhlasu s vyřízením nepřípustné stížnosti nesouvisí s věcí. Závěr o tom, zda řízení bylo či nebylo průtažné, neznamená potřebu přehodnocování vlastních úvah, tím méně závěr o nemožnosti zabývat se nesouhlasem s vyřízením nepřípustné stížnosti. Postup soudu ve výkonu jeho nezávislé rozhodovací činnosti nepřezkoumávala, neboť to správě soudů je výslovně zapovězeno. Důvod podjatosti nespatřuje ani v tom, že JUDr. Lubomír Velc byl kolegou z téhož pracoviště.
3. O návrhu na vyloučení soudců I. senátu Ústavního soudu rozhoduje podle §9 odst. 1 Rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2024 (Org. 01/24 ve znění účinném od 2. 2. 2024) IV. senát Ústavního soudu.
4. Podle §36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen, lze-li se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům řízení nebo jejich zástupcům, mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce nutno posuzovat ze subjektivního i z objektivního hlediska. Subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti, přičemž osobní přesvědčení soudce má při tomto posuzování omezený význam, neboť je podstatné, zda se zřetelem na jeho poměr ke konkrétní právní věci napadlé u Ústavního soudu, k účastníkům, vedlejším účastníkům nebo k jejich zástupcům lze (tj. objektivně) pochybovat o jeho nepodjatosti.
5. Z uvedeného ustanovení zákona o Ústavním soudu je evidentní, že pro vyloučení soudce se nevyžaduje nedostatek nestrannosti, ale postačí pouhá (relevantní) pochybnost o jeho nepodjatosti. Již v minulosti přitom Ústavní soud vůči rozhodovací činnosti obecných soudů zdůraznil požadavek, podle něhož "vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti" [usnesení ze dne 18. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 2573/16, bod 9. odůvodnění (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Není důvod, aby tento požadavek nebyl uplatnitelný i vůči Ústavnímu soudu, resp. jeho soudci. Komentářová literatura k uvedenému ustanovení dodává: "Nestrannost soudce je kategorií ideální, k níž se lze pouze ve větší či menší míře přiblížit, a je současně kategorií obtížně přezkoumatelnou. Vzhledem k tomu postačuje k vyloučení soudce existující pochybnost o jeho nepodjatosti, nikoliv prokázaná podjatost. Přitom při posuzování nestrannosti nelze zcela odhlédnout ani od jevové stránky věci, kdy je za validní kritérium považováno i tzv. zdání nezávislosti a nestrannosti pro třetí osoby." [Pospíšil, I. in Wagnerová, E.; Dostál, M.; Langášek, T.; Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, ASPI, a. s., 2007, s. 121 až 122].
6. Obdobné závěry plynou také z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), podle níž nelze pominout, že zatímco u subjektivního testu lze vycházet z vyvratitelné domněnky nestrannosti, není-li prokázán opak, tak v případě relevantní obavy o nestrannost u objektivního testu naopak platí "obtížně vyvratitelná domněnka, že soudce nestranným není" (srov. MOLEK, P. Právo na spravedlivý proces. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 174). Tak v rozsudku ze dne 1. 10. 1982 ve věci Piersack proti Belgii (stížnost č. 8692/79, §30) ESLP konstatoval, že z rozhodování by měl být vyloučen soudce, u něhož existuje opodstatněná obava, že není zcela nestranný, neboť v sázce je důvěryhodnost, kterou soudní moc musí vzbuzovat v demokratické společnosti a zejména u účastníků řízení, a dále že "objektivní přístup zkoumá, zda soudce nabízí dostatečné záruky, aby byly vyloučeny všechny legitimní pochybnosti o nestrannosti soudce" (srov. též rozsudky ze dne 21. 12. 2000 ve věci Wettstein proti Švýcarsku, stížnost č. 33958/96, §42 - 44, a ze dne 16. 12. 2003 Grieves proti Spojenému Království, stížnost č. 57067/00, §69). Řečeno jinými slovy, ale se stejným významem: "při objektivním posuzování nestrannosti se zjišťuje, zda lze nezávisle na chování soudce na základě určitých ověřitelných skutečností zpochybnit jeho nestrannost, přičemž i vnější zdání může mít jistý význam, jelikož v sázce je také důvěra, kterou soudy v demokratické společnosti musí vzbuzovat u veřejnosti" (rozsudek ESLP ze dne 6. 6. 2000 ve věci Morel proti Francii, stížnost č. 34130/96, §42). Rovněž již v rozsudku ze dne 7. 8. 1996 ve věci Ferrantelli a Santangelo proti Itálii (stížnost č. 19874/92) ESLP zdůraznil význam "pouhého zdání" podjatosti soudce účastníky nebo veřejností. Obdobně z rozsudku ESLP ze dne 17. 1. 1970 ve věci Delcourt proti Belgii (stížnost č. 2689/65) lze dovodit, že pro vyslovení závěru o absenci nestrannosti postačí již samotná dostatečně nevyvrácená pochybnost o nestrannosti soudu, resp. soudce. Při zkoumání otázky (ne)strannosti soudce je pak podle ESLP nutné "jít ještě dále, než jak se věci jeví", neboť "spravedlnost nemůže být pouze vykonávána, ale především musí být vidět, že je vykonávána" (§31 téhož rozsudku). Přitom nevypořádá-li se soud náležitým způsobem s námitkou podjatosti, může tím sám porušit právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. rozsudek ESLP ze dne 23. 4. 1996 ve věci Remli proti Francii, stížnost č. 16839/90). ESLP též konstatoval, že "jakýkoliv soudce, u kterého existuje legitimní důvod pro obavy o jeho nestrannosti - například pokud by zveřejnil prohlášení týkající se výsledku věci - by proto neměl ve věci rozhodovat" (rozsudek ze dne 9. 12. 2019 ve věci Rustavi 2 Broadcasting Company Ltd. a ostatní proti Gruzii, stížnost č. 16812/17, §341 a §342, a rozsudek ze dne 15. 10. 2009 ve věci Micallef proti Maltě, stížnost č. 17056/06, §98). Obdobně ESLP dovodil, že objektivně nestranný není kupř. ani soudce ústavního soudu, který v minulosti v téže věci poskytl ještě jako univerzitní profesor radu účastníkovi řízení (rozsudek ze dne 8. 2. 2007 ve věci Švarc a Kavnik proti Slovinsku, stížnost č. 75617/01).
7. Čtvrtý senát konstatuje, že v nyní posuzované věci (byť ústavní stížnost směřuje "jen" proti rozhodnutí o námitce podjatosti vznesené proti soudci JUDr. Lubomíru Velcovi) je dán z hlediska §36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu určitý poměr soudkyně k věci, v níž se stěžovatel domáhá obnovy řízení. Soudkyně se sice v původním řízení nepodílela na rozhodnutí o meritu věci, avšak rozhodovala o stěžovatelových stížnostech na průběh tohoto řízení, seznámila se tak s okolnostmi, které byly relevantní pro rozhodnutí v řízení, jehož obnovy se stěžovatel domáhá, což je způsobilé vyvolat objektivně pochybnost o její nepodjatosti.
8. Vzhledem k uvedeným okolnostem nelze při posuzování z vnějšího (objektivního) pohledu nezávislého pozorovatele zcela vyloučit pochybnosti o nepodjatosti soudkyně, a proto dospěl IV. senát Ústavního soudu k závěru, že je naplněn důvod podle §36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu k vyloučení soudkyně Veroniky Křesťanové z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 398/24.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu