ECLI:CZ:US:2024:1.US.426.24.1
sp. zn. I. ÚS 426/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Hany Karáskové, advokátky a insolvenční správkyně vedlejšího účastníka, sídlem Jankovcova 94/41, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 NSČR 95/2023-B-71 ze dne 30. 11. 2023, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 VSPH 511/2023-B-58 ze dne 2. 6. 2023 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. MSPH 94 INS 8824/2019-B-49 ze dne 17. 4. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Živka Argirova, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V insolvenční věci vedlejšího účastníka ("dlužník") Městský soud v Praze ("městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením zrušil oddlužení dlužníka (výrok I), zastavil insolvenční řízení (výrok II), určil odměnu a náhradu hotových výdajů stěžovatelky (insolvenční správkyně) v celkové výši 51 364,50 Kč (výrok III), uložil dlužníkovi zaplatit advokátce Mgr. Haně Morozové odměnu ve výši 4 000 Kč za sepis insolvenčního návrhu s návrhem na povolení oddlužení (výrok IV) a zprostil insolvenční správkyni funkce (výrok V).
2. K odvolání dlužníka i stěžovatelky Vrchní soud v Praze ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil usnesení městského soudu ve výrocích I a II a ve výroku III je změnil tak, že se stěžovatelce určuje odměna ve výši 44 104,50 Kč a schvaluje náhrada hotových výdajů ve výši 8 349 Kč. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením zčásti jako vadné a zčásti jako objektivně nepřípustné.
3. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 1, čl. 11, čl. 28 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Podle stěžovatelky obecné soudy zaujaly ohledně její odměny coby insolvenční správkyně nesprávný právní výklad, neboť jí přiznaly odměnu za počet věřitelů (33), nikoliv za počet přezkoumaných přihlášek (40); praxe soudů v této otázce je navíc nejednotná.
4. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka napadá v záhlaví uvedená usnesení v celém rozsahu. Jelikož je Ústavní soud vázán petitem návrhu, zabýval se splněním procesních předpokladů ve vztahu k jednotlivým rozhodnutím.
5. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas, osobou oprávněnou, která je advokátkou, takže nemusí být dále zastoupena [viz stanoviska stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)], je přípustná ve smyslu §75 zákona o Ústavním soudu a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. V tomto rozsahu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná (viz sub 9).
6. Proti části usnesení odvolacího soudu, kterou potvrdil výroky I a II usnesení městského soudu, odmítl Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání, protože nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Jelikož dovolání částečně trpělo vadami, pro něž nebylo možné v dovolacím řízení v příslušném rozsahu pokračovat, nevyčerpala stěžovatelka v tomto rozsahu řádně všechny procesní prostředky k ochraně svého práva [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. V takovém případě je ústavní stížnost proti části usnesení odvolacího soudu, kterou potvrdil výroky I a II usnesení městského soudu, nepřípustná. Ze stejného důvodu je ústavní stížnost nepřípustná také proti výrokům I a II usnesení městského soudu.
7. Dovolání proti části usnesení odvolacího soudu, kterou změnil výrok III usnesení městského soudu, odmítl Nejvyšší soud jako objektivně nepřípustné, neboť v tomto rozsahu stěžovatelka brojila proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Stěžovatelka se proti napadenému rozhodnutí vymezila v rozsahu částky 2 117,50 Kč a současně nejde o žádný z případů ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vylučující aplikaci nastaveného omezení. V takovém případě bylo posledním procesním prostředkem k ochraně stěžovatelčiných práv v této části odvolání, o němž rozhodl odvolací soud ústavní stížností napadeným usnesením. Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu bylo stěžovatelce doručeno dne 4. 7. 2023, je ústavní stížnost podaná dne 13. 2. 2024 v části proti usnesení odvolacího soudu, kterou změnil výrok III usnesení městského soudu, z důvodu uplynutí dvouměsíční lhůty k jejímu podání opožděná (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Opožděná je ústavní stížnost rovněž ve vztahu k výrokům IV a V usnesení městského soudu (které bylo stěžovatelce doručeno dne 19. 4. 2023), a to bez ohledu na jiný možný důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti v tomto rozsahu.
8. Ve vztahu k výroku III usnesení městského soudu v části, kterou byla určena odměna a schválena náhrada hotových výdajů v tam specifikované výši, není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, neboť není oprávněn znovu přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo změněno, a tedy právně "neexistuje".
9. Ústavní soud "kvazimeritorně" přezkoumal z hlediska dodržení obecných ústavněprávních principů napadené usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že je logicky odůvodněné, srozumitelné, nevybočuje ze zákonného rámce a není svévolné. V postupu Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatelky odmítl zčásti jako vadné a zčásti jako objektivně nepřípustné, Ústavní soud neshledal žádný zásah do práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny; stěžovatelka ostatně proti způsobu, jakým Nejvyšší soud rozhodl o jejím dovolání, nic nenamítá. V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem, zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu