ECLI:CZ:US:2024:1.US.483.24.1
sp. zn. I. ÚS 483/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele R. B., rozeného H., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ÚPVZD Brno, zastoupeného Mgr. Filipem Kyjovským, advokátem sídlem Příkop 843/4, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 7 To 414/2023-984 ze dne 20. prosince 2023 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 1 T 67/2017-952 ze dne 2. listopadu 2023, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených usnesení, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 4 ("soud prvního stupně") rozhodl, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání tří let z rozsudku soudu prvního stupně sp. zn. 1 T 67/2017 ze
dne 14. listopadu 2017 ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ("stížnostní soud") sp. zn. 67 To 9/2018 ze dne 29. ledna 2018. Následnou stížnost napadeným usnesením stížnostní soud zamítl.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), tvrdí, že napadenými usneseními byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a čl. 1 protokolu č. 4 k Úmluvě.
3. Pro zločin podvodu ve spolupachatelství byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odložený na zkušební dobu pěti let, s povinností ve zkušební době nahradit podle svých sil společně a nerozdílně se spoluobžalovaným způsobenou škodu ve výši 2 343 971 Kč. V průběhu zkušební doby stěžovatel zaplatil na náhradu škody 11 100 Kč, po jejím uplynutí 4 900 Kč. Soud prvního stupně nařídil výkon trestu, protože stěžovatel nesplnil svoji povinnost a neprokázal vážně míněnou snahu nahradit škodu.
4. Podle stěžovatele vzaly obecné soudy za prokázané, že v rozhodné době dosahoval nízkých příjmů, podstoupil insolvenční řízení, byl nedůvodně stíhán (zproštěn rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 7 To 223/21) a nespáchal trestný čin ani přestupek; vytkly mu však, že v insolvenčním řízení jako věřitele neoznačil poškozenou, neprojevil sebereflexi a preferoval platby jiných (menších) pohledávek, včetně obhajoby v trestním řízení. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv v tom, že ač prokázal své polepšení, byl uvězněn pro nedostatečné aktivity při hrazení závazku. Soudy dostatečně nezohlednily jeho nízké příjmy, nesprávně posoudily dopad jeho zdravotních obtíží, nedůvodné trestní stíhání ani zlepšení platební morálky od přelomu let 2022 a 2023. Neuvedl-li poškozenou jako věřitele, učinil tak pro vnitřní přesvědčení o nesprávnosti odsouzení a při očekávání, že pohledávku přihlásí sama. Subjektivní přesvědčení o nevině mu nemůže být přičítáno k tíži jako nedostatek respektu k právu a zákonu; stěžovatel má právo domnívat se, že zločin nespáchal. Dále namítá, že obecné soudy marginalizovaly jeho snahu o získání zaměstnání (zlepšení příjmů), neboť se o práci ucházel se "záznamem" v rejstříku trestů. Vyrovnání jiných závazků upřednostňoval s ohledem na krátký splátkový kalendář a obavu, že znovu upadne do exekuce nebo insolvence. Obecné soudy nezohlednily ani další aspekty ze života stěžovatele, jeho pomoc při evakuaci osob z válkou zasažené Ukrajiny a zapojení do společensko-náboženského života. Nařízení výkonu trestu je trestem za nemajetnost, k čemuž odkazuje na nálezy sp. zn. II. ÚS 2065/2023 ze dne 24. října 2023 a sp. zn. II. ÚS 2858/23 ze dne 10. ledna 2024 (všechna rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz).
5. S ohledem na uvedené okolnosti se stěžovatel domáhá zrušení napadených usnesení a současně navrhuje, aby Ústavní soud jejich vykonatelnost odložil, neboť takový postup není v rozporu s veřejným zájmem a výkon napadených usnesení představuje významný zásah do osobní sféry stěžovatele.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, který rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům do základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí soustavy soudů a do jejich rozhodovací činnosti nezasahuje vždy, byla-li porušena běžná zákonnost, ale jen tehdy, jde-li zároveň o porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. V řízení není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí a platí v něm princip subsidiarity přezkumu rozhodnutí, související se zásadou zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí jen tehdy, zjistí-li zjevné porušení kogentních ustanovení, vymyká-li se postup obecných soudů ústavnímu rámci, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky svévole. Nic takového v projednávané věci nezjistil.
7. Z napadených usnesení se podává, že obecné soudy se pečlivě zabývaly průběhem zkušební doby, v níž stěžovatel nespáchal žádný trestný čin ani přestupek, ověřily jeho zdravotní obtíže v době rozhodování ve věci samé, nevysoký příjem v rozhodném období i náklady spojené s jeho bydlením. Zjišťovaly jeho ostatní závazky i jejich splácení, provedly důkaz spisem z insolvenčního řízení, které stěžovatel sám inicioval, aby následně vzal návrh zpět.
8. Soud prvního stupně uzavřel, že se stěžovatel neosvědčil, neboť rezignoval na náhradu způsobené škody a neprokázal náhled na trestnou činnost. Způsobenou škodu v návrhu na oddlužení neuvedl a ani se po zrušení konkursu nepokusil vstoupit do jakéhokoliv jednání s poškozenou. Přednostně (vyššími splátkami) hradil závazky jiných věřitelů, z čehož lze dovodit schopnost plnit závazek i vůči poškozené. Bez objektivních překážek se nepokusil o zajištění lépe placené práce ani nevyužil pomoci Úřadu práce České republiky.
9. S uvedenými závěry se ztotožnil stížnostní soud, který uvedl, že povinnost k náhradě škody je důležitým prostředkem nápravy a resocializace podmíněně odsouzeného, protože nutí pachatele ke skutečné náhradě škody. Stěžovatel nesplnil uloženou povinnost způsobem a v míře, kterou mu jeho osobní, majetkové a příjmové poměry dovolily. Vypočtená průměrná náhrady škody (266 Kč měsíčně) je podstatně nižší než částka, kterou v téže době hradil jiným věřitelům; měl-li by stěžovatel existenční problémy, mohl je řešit některou z forem sociální pomoci. Svým přístupem stěžovatel neprojevil dostatek sebereflexe, což nemůže zvrátit ani dobrovolnická činnost a řádné chování v ostatních sférách života.
10. V projednávané věci byl stěžovatel podmíněně odsouzen v nejpřísnější variantě, kterou trestní zákoník připouští, tedy v délce tří roků odnětí svobody, podmíněně odložených na zkušební dobu pěti let. Podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody představuje pro pachatele trestného činu "druhou šanci", kterou mu soud poskytuje, aby se vyhnul pobytu ve vězení. Je proto zcela legitimní po podmíněně odsouzeném požadovat, nejen aby se v průběhu zkušební doby vystříhal protiprávních jednání, ale také aby plnil uloženou povinnost k náhradě škody. Stěžovatel si tohoto požadavku musel být vědom, zjevně k němu nepřistupoval s potřebnou odpovědností a neplnil uloženou povinnost podle svých sil. Za nesplnění podmínky přitom může být považována i situace, hradí-li (začne-li hradit) podmíněně odsouzený své závazky až v konci zkušební doby (srov. např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1359).
11. Oba stěžovatelem citované judikáty spatřují důvod ke kasaci v nedostatečné argumentaci, při které se obecné soudy nezabývaly reálným naplněním výrazu "podle svých sil". Současně absentovala jakákoli "skutková zjištění nad rámec stěžovatelčiných tvrzení" (sp. zn. II. ÚS 2065/23, odst. 28) a "kvalifikované úvahy ohledně naplnění atributu uložené podmínky" (sp. zn. II. ÚS 2858/23 odst. 21). V projednávané věci tomu tak ovšem nebylo, obecné soudy vycházely ze svědeckých výpovědí, insolvenčního spisu (Krajského soudu v Brně sp. zn. KSBR 31 INS 16087/2019), informací ze živnostenského rejstříku, výpisu z obchodního rejstříku, z výpisů z účtu stěžovatele, jeho daňových přiznání, potvrzení o zdanitelných příjmech, sdělení úřadu práce, ČSSZ a věřitelů stěžovatele.
12. Podle čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 1 protokolu č. 4 k Úmluvě nesmí být nikdo zbaven osobní svobody jen pro neschopnost dostát smluvním závazkům. V projednávané věci ale o takový případ nejde, neboť důvod, pro který byl nařízen výkon trestu, spočíval ve způsobu, jakým stěžovatel distribuoval své prostředky k úhradě závazků a jak se stavěl k náhradě škody, k níž byl zavázán při podmíněném odložení výkonu trestu. Nejde o situaci, kdy by nebylo jasné, jaké jsou skutečné majetkové poměry stěžovatele a důvodem nebyla ani jeho nemajetnost. Obecné soudy se těmito otázkami důkladně zabývaly a podrobně odůvodnily, že hlavní příčinou je nevůle stěžovatele dostát všem svým závazkům.
13. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) stejně jako právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) představuje záruku, že obecné soudy budou při rozhodování postupovat podle předem stanovených pravidel; nezaručují, že jejich rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení, ani že některým okolnostem budou přikládat účastníkem řízení očekávaný význam. Stěžovatel i k ústavní stížnosti doložil kopie prokazující jeho společenské zapojení a dobrovolnickou činnost, z napadených odůvodnění je však patrné, že jejich význam nepřevýšil jeho přístup k uložené povinnosti.
14. Obecné soudy dostatečně a rozumně odůvodnily závěr, že stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení nesplnil jednu z podmínek osvědčení, neprokázal vážně míněnou snahu uhradit podle svých sil pohledávku poškozené a k této povinnosti zaujal nekritický přístup. Rozhodnutí o nařízení výkonu trestu odnětí svobody bylo učiněno v souladu s §83 odst. 1 trestního zákoníku a vzhledem k okolnostem případu takový postup Ústavní soud nepovažuje za excesivní.
15. Ústavní soud není povolán k tomu, aby řádně odůvodněné závěry obecných soudů jako výraz jejich nezávislé rozhodovací činnosti přehodnocoval; napadená rozhodnutí považuje za ústavně konformní, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
16. Ústavní soud nevyhověl návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení; věc zároveň vzhledem k tomuto návrhu rozhodl přednostně, mimo pořadí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu