ECLI:CZ:US:2024:2.US.1163.23.1
sp. zn. II. ÚS 1163/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Radomíra Tomšů, zastoupeného Mgr. Davidem Černým, advokátem, sídlem Horní náměstí 365/7, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2023 č. j. 33 Cdo 2031/2022-506, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2022 č. j. 28 Co 383/2021-466 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. května 2021 č. j. 15 C 323/2016-412, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a Hany Ždichové a JUDr. Jany Hoškové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo neoprávněně zasaženo do jeho základních práv a svobod, zejména do vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z vyžádaného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 15 C 323/2016 se podává, že uvedený soud napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu na určení, že je vlastníkem blíže specifikovaných nemovitých věcí v katastrálním území Troja, a uložil mu zaplatit první vedlejší účastnici (jako žalované) na náhradě nákladů řízení částku 124 630 Kč. V žalobě stěžovatel tvrdil, že kupní smlouva ze dne 3. 4. 2015, kterou převedl své vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem na druhou vedlejší účastnici (která v řízení před obvodním soudem vystupovala v roli svědkyně), byla zastřeným právním jednáním, neboť ve skutečnosti šlo o zajišťovací převod práva ke smlouvě o zápůjčce, kterou uzavřel s druhou vedlejší účastnicí dlužník Leo Král, přičemž fakticky došlo k realizaci tzv. propadné zástavy. Obvodní soud v odůvodnění svého rozsudku mj. konstatoval, že k platnému odstoupení od uvedené kupní smlouvy nedošlo, odmítl, že by šlo o zastřené právní jednání, a konstatoval, že první vedlejší účastnice nabyla nemovité věci, které jsou předmětem sporu, kupní smlouvou ze dne 24. 10. 2016 s ohledem na stav zapsaný v dobré víře, neboť v katastru nemovitostí "blokace existovala" až od 26. 10. 2016.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") výše označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil, stěžovateli uložil zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 49 852 Kč první vedlejší účastnici a ve výši 74 778 Kč druhé vedlejší účastnici (která v odvolacím řízení již měla postavení vedlejší účastnice na straně žalované). Ztotožnil se s obvodním soudem co do jeho závěru, že kupní smlouva ze dne 3. 4. 2015 je platná a že k platnému odstoupení od této kupní smlouvy nedošlo. S ohledem na tvrzený nesoulad stavu zapsaného ve veřejném seznamu (katastru nemovitostí) se skutečným právním stavem se dále městský soud zabýval dobrou vírou první vedlejší účastnice, která je chráněna principem materiální publicity (§980 odst. 2, §984 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), a shledal, že poznámka spornosti podle §24 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), v den podání návrhu na vklad vlastnického práva v katastru nemovitostí zapsána nebyla, že první vedlejší účastnice zachovala běžnou (obvyklou) opatrnost při sjednání a uzavření kupní smlouvy ze dne 24. 10. 2016, a důvodně tak měla za to, že druhá vedlejší účastnice je skutečnou vlastnicí převáděných nemovitých věcí.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že stěžovatel nepředložil žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. V odůvodnění konstatoval, že městský soud respektoval judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, když nezopakoval důkaz zvukovými nahrávkami pořízenými bez souhlasu nahrávaných osob - svědka Leo Krále a druhé vedlejší účastnice, přičemž odmítl, že by stěžovatel byl slabší stranou v daném právním vztahu.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel uvádí, že závěr okresního soudu obsažený v odůvodnění napadeného rozsudku je v rozporu s provedenými důkazy i ústním zdůvodněním rozhodnutí, podle kterého šlo o zajišťovací převod práva, přičemž namítá, že tento názorový posun uvedený soud nevysvětlil. Za podstatné stěžovatel považuje, že obvodní soud provedl k důkazu jím předložené čtyři zvukové nahrávky (ze dne 2. 11. 2017, 4. 12. 2017, 9. 12. 2017 a 24. 5. 2018), které jednoznačně svědčí pro jím zastávané hodnocení kupní smlouvy a zpochybňují věrohodnost svědků JUDr. Jany Hoškové a Leo Krále. Stěžovatel stručně přibližuje obsah těchto nahrávek s tím, že poslední tři nahrávky byly provedeny k důkazu na jednání okresního soudu dne 10. 5. 2021, strany se k nim vyjadřovaly a proběhl doplňující výslech jeho osoby k okolnostem jejich pořízení. Ač okresní soud avizoval, že tyto důkazy považuje za přípustné, ve svém rozsudku je nehodnotil, a ani nezdůvodnil, proč tak neučinil. Podle stěžovatele tak jde o tzv. opomenuté důkazy.
6. Stěžovatel, jak dále uvádí, podal z těchto důvodů odvolání, městský soud však pouze uvedl, že se s nahrávkami před svým rozhodnutím seznámil (tyto důkazy tedy "procesně nezopakoval"), že jde o důkazy nevěrohodné (aniž by je hodnotil) a že jeho jednání je morálně i právně neakceptovatelné, protože je pořídil bez vědomí nahrávaných osob. Proti tomuto závěru se pak vymezil v dovolání, a to s poukazem na judikaturu Ústavního soudu i dovolacího soudu. Nejvyšší soud však mj. dospěl k závěru, že skutkový stav byl v posuzované věci zjištěn i výslechem výše uvedených svědků, a že nezopakoval-li městský soud důkaz zvukovými nahrávkami pořízenými bez souhlasu nahrávaných osob, jednal po právu.
7. V návaznosti na to stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu týkající se přípustnosti nahrávek pořízených bez souhlasu nahrávané osoby a tvrdí, že si výše zmíněné nahrávky začal pořizovat v době, kdy se dozvěděl, že druhá vedlejší účastnice činí kroky k převodu předmětných nemovitých věcí, že tyto záznamy neobsahují žádné projevy osobní povahy a jsou způsobilé zpochybnit věrohodnost výše jmenovaných svědků, neboť jejich obsah není v souladu s tím, co u soudu vypověděli.
8. Shrnuje, že obvodní soud tyto důkazy zcela opomenul, přestože je provedl a neoznačil je za nepřípustné, městský soud je odmítl provést, aniž by se relevantním způsobem vypořádal s posouzením jejich přípustnosti s ohledem na kritéria obsažená v judikatuře Ústavního soudu. Jeho konstatování neobsahuje odkaz na konkrétní obsah nahrávek ani argument, který by umožnil zjistit, jakými úvahami byl veden, a tudíž jsou jeho závěry nepřezkoumatelné. Nejvyšší soud se s tím ztotožnil a doplnil, že (stěžovatel) není slabší stranou v občanskoprávním sporu. Podle stěžovatele však jde o chybný závěr, neboť se brání proti zneužívajícímu jednání osob, které směřuje k jejich majetkovému prospěchu na úkor jeho majetkových práv, kdy tyto nehovoří pravdu, a nahrávky byly pořízeny jako pojistka v době, kdy bylo takové jednání možné očekávat.
9. Stěžovatel upozorňuje na judikaturní význam této otázky a s poukazem na §88 odst. 1 občanského zákoníku uvádí, že si lze stěží představit případ, kde by nahrávky splňovaly kritéria přípustnosti formulované judikaturou již před platností tohoto ustanovení, jestliže se brání potenciálně trestnému jednání. Je-li kupní smlouva skutečně smlouvou zastřenou a neplatnou, došlo by k situaci, že by "nevlastník" prodal cizí věc jinému, a zmařil by tak za pomoci principu materiální publicity možnost skutečného vlastníka domoci se určení svého vlastnického práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Stěžovatel tvrdí, že kupní smlouva ze dne 3. 4. 2015, kterou uzavřel s první vedlejší účastnicí, je zastřeným, a tudíž neplatným právním jednáním, s tím, že ve skutečnosti šlo o zajišťovací převod (vlastnického) práva, přičemž došlo k realizaci tzv. propadné zástavy. Nesouhlasí tak se závěry obecných soudů, podle nichž tato smlouva zastřeným právním jednáním není, a tudíž je platná, přičemž namítá, že k tomuto závěru dospěly na základě vadně provedeného důkazního řízení, když jím navržený důkaz zvukovými nahrávkami rozhovorů se svědky JUDr. Janou Hoškovou a Leo Králem shledaly nepřípustným, aniž by však náležitě odůvodnily, proč tomu tak mělo být, případně mají být jejich úvahy o nepřípustnosti tohoto důkazu nesprávné.
13. Napadená soudní rozhodnutí vycházejí z toho, že uvedená kupní smlouva je platným právním jednáním, stěžovatel však pomíjí, že žaloba byla zamítnuta (rovněž) proto, že i kdyby z výše uvedeného důvodu nebyl stav zapsaný v katastru nemovitostí v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch první vedlejší účastnice jakožto osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od druhé vedlejší účastnice jakožto osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu (§984 odst. 1 občanského zákoníku). Vzhledem k tomu, že stěžovatel vůči tomuto závěru žádné námitky nevznáší, a ani Ústavní soud nezjistil jinak, že by interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského zákoníku prima facie nesla známky neústavnosti.
14. Má-li stěžovatel za to, že následný převod předmětných nemovitých věcí druhou vedlejší účastnicí byl uskutečněn za účelem zmařit mu možnost domoci se určení vlastnického práva, nelze z toho vyvozovat, že by v dobré víře nejednala i první vedlejší účastnice. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že dobrá víra jednajících se předpokládá (§7 občanského zákoníku), a důkazní břemeno spočívá na tom, kdo tvrdí opak.
15. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2024
Jan Svatoň, v. r.
předseda senátu