ECLI:CZ:US:2024:2.US.182.23.1
sp. zn. II. ÚS 182/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného JUDr. Václavem Veselým, advokátem, sídlem Gutova 3297/4, Praha 10, proti výroku I. a II. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2023 č. j. 7 Ads 299/2021-27, výroku I. a II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2021 č. j. 41 Ad 17/2020-49, rozhodnutí o námitkách České správy sociálního zabezpečení ze dne 1. 9. 2020 č. j. RN- X a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 3. 6. 2020 č. j. R- X v části, ve které bylo rozhodnuto o výši invalidního důchodu pro invaliditu III. stupně, spojené s návrhem na zrušení čl. II. odst. 3 věty první zákona č. 220/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění a ustanovení §41 odst. 3 citovaného zákona, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení a České správy sociálního zabezpečení - ústředí, sídlem Křížová 25, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 18. 1. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí orgánů státní moci, a to pro jejich rozpor s čl. 3, čl. 34 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovateli byl v listopadu 2007 přiznán částečný invalidní důchod, který se na základě zákona č. 306/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů od 1. 1. 2010 přeměnil na invalidní důchod pro invaliditu II. stupně. V únoru 2020 požádal stěžovatel o změnu výše invalidního důchodu z důvodu zhoršení svého zdravotního stavu. V březnu 2020 byl u stěžovatele posudkovou lékařkou shledán pokles pracovní schopnosti o 80 %, čímž se stěžovatel stal invalidním ve III. stupni. Rozhodnutím ze dne 3. 6. 2020 č. j. R - X, stanovil správní orgán I. stupně žalobci konkrétní částku invalidního důchodu pro invaliditu III. stupně. V odůvodnění odkázal na §41 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v rozhodném znění a konstatoval, že se koeficient stanovený tímto ustanovením při změně invalidního důchodu pro invaliditu II. stupně na invaliditu III. stupně rovná číslu 2. Stěžovatel měl přitom za to, že výše koeficientu by se měla rovnat číslu 3, pročež podal proti uvedenému rozhodnutí námitky, které správní orgán rozhodnutím ze dne 1. 9. 2020 č. j. RN-X zamítl a potvrdil prvostupňové rozhodnutí. Správní orgán přitom konstatoval, že se nelze odchýlit od §41 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění.
Proti rozhodnutí správního orgánu podal stěžovatel žalobu, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně zamítnuta. Následně podaná kasační stížnost byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu rovněž zamítnuta.
Stěžovatel spatřuje jádro své ústavněprávní argumentace v tom, že obecné soudy nevyvrátily jeho ústavně-konformní výklad předestřené právní argumentace, přičemž samy předložily výklad, který označily za ústavně konformní, který však není vstřícný k právům stěžovatele, ale toliko správního orgánu. Posláním správních soudů je ochrana veřejných subjektivních práv účastníků řízení před vrchnostenskou mocí a nikoliv ochrana vrchnostenské moci před účastníky řízení. V kolizi dvou proti sobě stojících výkladů právního předpisu má přednost ten z výkladů, který je vstřícnější k právům účastníků řízení. Stěžovatel má tak za to, že v jeho případě došlo k zásahu do samotné podstaty práva na hmotné zabezpečení v případě invalidity. Stěžovatel považuje postup obecných soudů za diskriminační a za projev ústavně nepřípustné libovůle.
Orgánům státní moci stěžovatel vytýká, že jeho požadavku na aplikaci koeficientu 3 nebylo vyhověno, neboť tento postup neumožňuje stávající právní úprava (čl. II. odst. 3 věty první zákona č. 220/11, kterým se mění zákon č. 155/95 Sb., o důchodovém pojištění). Nesouhlasí též s tím, že zákonodárce má určitý prostor k preferenčnímu zacházení a v případě předložení rozumných argumentů je na něm, jaké prostředky k dosažení cíle použije, a to při respektování zásady přiměřenosti. Orgány státní moci se podle stěžovatele nepokusily vyložit dotčená zákonná ustanovení ústavně konformním způsobem. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by cíl v podobě preferenčního zacházení s některými pojištěnci byl faktickým cílem zákonodárce, pročež újma, kterou stěžovatel pociťuje je toliko subjektivní a je v mezích přípustné faktické nerovnosti uvnitř skupiny pojištěnců.
Stěžovatel vychází ve svých tvrzeních z důvodové zprávy, z níž se podává, že vznik žalovaného následku nebyl cílem zákonodárce a nebyl jím nikterak zamýšlen. Cílem mělo být naopak faktickou nerovnost mezi pojištěnci odstranit, a to se zachováním ochrany u transformovaných částečných invalidních důchodů. Za stávající situace tak nelze podle stěžovatele argumentovat tím, že zákonodárce má určitý prostor k preferenčnímu zacházení s určitými skupinami osob.
Zdravotní stav, který odpovídá invaliditě II. stupně, byl u stěžovatele zjištěn před 31. 12. 2009, přičemž z důvodové zprávy je zřejmé, že v jeho případě došlo k situaci, na kterou zákonodárce nepamatoval. Proto tento stav nemůže být hodnocen jako následek zákonodárcem zamýšleného preferenčního zacházení s určitými skupinami osob. Za situace, kdy zákonodárce schválením zákona založil situaci, kterou nepředpokládal a kterou daná právní norma neměla za cíl, musí aplikovaná právní norma obstát v testu ústavnosti. Což se podle stěžovatele nestalo. V projednávané věci vedlo rozlišování k porušení principu rovnosti, což je nepřípustné.
Podle náhledu stěžovatele technický přepočet stávající výše invalidního důchodu pro invaliditu I. nebo II. stupně vznikl na základě pouhé transformace dřívějšího částečného invalidního důchodu na invalidní důchod pro invaliditu I. nebo II. stupně, která byla de facto i de iure provedena ke dni 1. 1. 2010 ex lege pouhou administrativní změnou v označení invalidního důchodu bez změny výše důchodu.
V případech, kdy dochází ke zvýšení stupně invalidity na III. stupeň u osob, u kterých invalidní důchod pro invaliditu I. nebo II. stupně vznikl (v minulosti) ke dni 1. 1. 2010 pouze a jen zákonnou transformací dřívějšího částečného invalidního důchodu je třeba stanovit výši procentní výměry invalidního důchodu tak, jakoby byl invalidní důchod pro invaliditu III. stupně žadateli přiznán originálně, tj. nezávisle na shora uvedeném technickém přepočtu. Případně by měl být čl. II. odst. 3 věta první zákona č. 220/2011 Sb. a §41 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb. ústavně konformně interpretován tak, že invalidní důchody pro invaliditu I. nebo II. stupně, které vznikly ex lege ke dni 1. 1. 2010 zákonnou transformací v podobě pouhé administrativní změny názvu invalidního důchodu beze změny výše vypláceného důchodu, považovat za (dřívější) částečné invalidní důchody, a na ustanovení §41 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb. nahlížet tak, že pro tyto případy obsahuje příkaz zákonodárce, aby nová výše procentní výměry invalidního důchodu byla stanovena jako součin procentní výměry invalidního důchodu, který náležel ke dni, který předcházel dni, od něhož došlo ke změně stupně invalidity a koeficientu, který by byl použit v případě, kdyby ke dni této změny byl transformován invalidní důchod částečný, tzn. v případě změny invalidního důchodu pro invaliditu II. stupně na invaliditu III. stupně použít k vynásobení stávající procentní výměry invalidního důchodu koeficient 3, tedy stejný koeficient, jako v případě, kdyby docházelo ke zvýšení I. stupně invalidity na III. stupeň invalidity.
Stěžovatel spojil předmětnou ústavní stížnost s návrhem na zrušení v záhlaví citovaných zákonných ustanovení, a to z toho důvodu, že postup orgánů státní moci při jejich aplikaci považuje za rozporný nejen s princem logického a racionálního zákonodárce, ale rozporný též se zákazem diskriminace podle čl. 3 a čl. 34 Listiny.
Závěrem stěžovatel navrhl k provedení komparace postavení dvou pojištěnců, (Ladislava Janáka a stěžovatele), kteří, ať se nacházejí ve stejném postavení, pobírají odlišnou výši invalidního důchodu, a to právě z důvodu stěžovatelem popsaného protiústavního postupu orgánů státní moci.
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky); není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. V daném případě má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí, přičemž do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
Jak vyplývá z relevantní nálezové judikatury Ústavního soudu, ústavně zakotvená sociální práva nejsou s ohledem na znění ustanovení čl. 41 odst. 1 Listiny přímo aplikovatelná a nárokovatelná ve stejném rozsahu a intenzitě jako základní lidská práva a svobody či politická práva. Ustanovení čl. 41 odst. 1 Listiny, podle něhož se těchto práv (mj. i práva v čl. 30 odst. 1 Listiny) je možno domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí, vyjadřuje přesvědčení ústavodárce, že úprava sociálních práv je legitimním předmětem politického zápolení. S ohledem na čl. 4 odst. 4 Listiny však Ústavní soud zároveň konstatoval, že uvážení zákonodárce nemůže být ani v oblasti regulace sociálních a ekonomických práv zcela neomezená a může být podrobeno přezkumu Ústavním soudem [viz např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 2/08 ze dne 23. 4. 2008 (N 73/49 SbNU 85; 166/2008 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 1/08 ze dne 20. 5. 2008 (N 91/49 SbNU 273; 251/2008 Sb.) či sp. zn. Pl. ÚS 54/10 ze dne 24. 4. 2012 (N 84/65 SbNU 121; 186/2012 Sb.)]. Podle prvně odkazovaného nálezu je nepochybné, že: "Listina zavazuje v oblasti sociálních práv stát k pozitivnímu jednání a k zajištění ochrany těchto práv. Obsahem této povinnosti státu je zajistit subjektům těchto práv jistý minimální sociální standard, a nikoliv adekvátní životní standard v souladu s jejich požadavky, jak je těmito subjekty někdy mylně vnímáno a požadováno".
Ústřední námitka stěžovatele spočívá v tvrzení, že při výpočtu jeho invalidního důchodu III. stupně měl být aplikován koeficient 3 a nikoliv 2, jak to učinily správní a posléze též soudní orgány. Stěžovatel se ve své podstatě domáhá toho, aby invalidní důchod všech pojištěnců III. stupně invalidity byl vypočítáván stejným způsobem, bez ohledu na to, kdy ke vniku invalidity došlo. Jinými slovy řečeno, podle náhledu stěžovatele by měl být při výpočtu invalidního důchodu třetího stupně aplikován koeficient 3 i u těch důchodů, kde došlo ke vzniku invalidity před 1. 1. 2010.
Dle Ústavního soudu se shora uvedenými otázkami dostatečně zabývaly již obecné soudy, které v odůvodnění napadených rozhodnutí vysvětlily důvody, pro které považovaly postup správních orgánů ve věci za ústavně konformní, pročež neshledaly důvody pro aplikaci čl. 95 odst. 2 Ústavy, jak navrhoval stěžovatel. Stran ústavněprávní argumentace obecných soudů lze odkázat již na odůvodnění krajského soudu, který si byl stěžovatelem nastíněných otázek vědom a provedl test racionality. Sama skutečnost, že výsledek tohoto testu nesouzní s názorem stěžovatele, bez dalšího neznamená, že jsou rozhodnutí orgánů státní moci protiústavní. Jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud se ve svých rozhodnutích zabývaly nejen ve věci aplikovanou právní úpravou, ale též právní úpravou předchozí. Ta pak vytváří legislativní kontext, v němž je třeba na stávající právní úpravu nahlížet. Obecné soudy shodně poukázaly na skutečnost, že v minulosti přijatá právní úprava nedůvodně zvýhodňovala poživatele částečných invalidních důchodů přiznaných před 1. 1. 2010, a to oproti invalidním důchodům nově přiznaným (tedy po 31. 12. 2009). Zákonodárce se tak svou legislativní činností pokusil toliko o sblížení výše částečných invalidních důchodů přiznaných před 1. 1. 2010 a po tomto datu (k tomu srov. odst. 22 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).
Pokud stěžovatel srovnává své postavení s pojištěncem L. J., lze jej odkázat na závěry Nejvyššího správního soudu, který v souvislosti s uvedeným poukázal na skutečnost, že stěžovatel při srovnávání jejich postavení neaplikoval důsledně celou právní úpravu, a to včetně čl. II. bodu 3 zákona č. 220/2011 Sb. (srov. odstavec 22).
Na výkladu Nejvyššího správního soudu neshledal Ústavní soud pochybení dosahující ústavněprávní intenzity, které by zdůvodnilo jeho zásah. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném rozsudku krajského soudu či dotčených správních orgánů. Obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo ústavně konformně a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí a nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, nezabýval se Ústavní soud návrhem na zrušení v záhlavní citovaných částí zákona. Tento postup vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž, dojde-li k odmítnutí stížnosti samotné, sdílí návrh s ní spojený osud stížnosti samé.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu