ECLI:CZ:US:2024:2.US.184.24.1
sp. zn. II. ÚS 184/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obchodní společnosti FTV Prima, spol. s r. o., sídlem Vinohradská 3217/167, Praha 10 - Strašnice, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou, sídlem Politických vězňů 935/13, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2023 č. j. 17 A 17/2019-119, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. července 2023 č. j. 2 As 309/2021-110, rozhodnutí ministra kultury ze dne 8. října 2019 č. j. MK 63 707/2019 OLP, usnesení Ministerstva kultury ze dne 31. ledna 2019 č. j. MK 20592/2019 OAP a rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 8. července 2022 č. j. MK 39094/2022 SOAP, za účasti Městského soudu v Praze, Nejvyššího správního soudu, Ministerstva kultury a ministra kultury, obou sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1 - Malá Strana, jako účastníků řízení, a spolku OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, z. s., sídlem Čs. armády 786/20, Praha 6 - Bubeneč, České televize, sídlem Na Hřebenech II 1132/4, Praha 4 - Podolí, a obchodních společností Stanice O, a. s., sídlem Karla Engliše 519/11, Praha 5 - Smíchov, a TV Nova s. r. o., sídlem Kříženeckého náměstí 1078/5a, Praha 5 - Hlubočepy, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že první vedlejší účastník (dále jen "OSA") jako kolektivní správce v roce 2018 zveřejnil sazebník autorských odměn za vysílání a přenos vysílání pro rok 2019. Ostatní vedlejší účastníci spolu se stěžovatelkou a dalšími subjekty podali k Ministerstvu kultury (dále jen "ministerstvo") žádost o vydání předchozího souhlasu se zvýšením sazeb odměn podle §98f odst. 2 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění účinném do 4. 1. 2023. Ministerstvo řízení napadeným usnesením zastavilo. Ministr kultury následný rozklad zamítl a napadené usnesení potvrdil svým napadeným rozhodnutím.
3. Podle správních orgánů se §98f odst. 2 autorského zákona neuplatní, protože OSA daným sazebníkem oproti předchozímu roku nezvýšil sazby, nýbrž stanovil nové, které nemají charakter standardní autorské odměny podle §98e téhož zákona. Jde o novou sazbu pro hypertextové odkazy na protiprávně zveřejněná díla. Tím nejsou dotčena práva podle §98f odst. 1, 3 a 4 autorského zákona na vypořádání připomínek, zprostředkování sjednání sazebníku či navrhnout soudu rozhodnout o sporu o určení sazby.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k žalobě stěžovatelky rozsudkem ze dne 11. 10. 2021 č. j. 17 A 17/2019-71 zrušil rozhodnutí správních orgánů a věc vrátil ministerstvu k dalšímu řízení. Podle městského soudu je třeba vždy novou sazbu odměny srovnat s předchozí; nebyla-li zde žádná sazba, její výše byla nulová, a proto jde nyní o její zvýšení podle §98f odst. 2 autorského zákona. Ministerstvo mělo o žádosti rozhodnout. Ministerstvo poté napadeným rozhodnutím ze dne 8. 7. 2022 vydalo předchozí souhlas se sazebníkem odměn navrženým OSA pro rok 2019.
5. Nejvyšší správní soud dále napadeným rozsudkem ke kasačním stížnostem ministerstva a OSA zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle Nejvyššího správního soudu se §98f odst. 2 autorského zákona nepoužije na jakékoli změny obsahu sazebníku odměn, ale jen na navýšení sazby nad míru inflace. Jinak kolektivní správce postupuje podle §98f odst. 1 téhož zákona, tedy návrh změny sazebníku vydá jen jednou ročně k určitému datu, má povinnost vypořádat námitky a dotčené osoby mají případně zaručenou soudní ochranu. Smyslem §98f odst. 2 autorského zákona je nechat ministerstvo posoudit, zda nedošlo k navýšení sazby o částku vyšší, než je míra inflace, což městský soud ve svých úvahách opomněl. Námitky proti obsahu sazebníku nejsou relevantní, protože zde jde o zastavení řízení. Městský soud poté vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky jako nedůvodnou.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka označuje napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná. Výklad §98f odst. 2 autorského zákona zastávaný orgány veřejné moci je nepřiměřeně restriktivní, protože omezuje možnost ochrany proti svévolnému a jednostrannému stanovení odměn za užití díla kolektivním správcem - monopolistou na trhu. Navýšení sazeb podle sazebníku na rok 2019 je skokové, neodůvodněné a svévolné. Způsob určení odměny opomíjí relevantní kritéria ovlivňující výši příjmů, například sledovanost programu vysílatele. Soud nemusí být vždy vázán doslovným zněním zákonného ustanovení; je třeba hledat účel a smysl zákona, což správní soudy neučinily. Rozhodné je, že OSA navýšil odměny nad inflaci a svůj postup nijak neodůvodnil. Konečně stěžovatelka namítá porušení zákazu retroaktivity napadeným rozhodnutím ministerstva ze dne 8. 7. 2022, protože jím udělilo souhlas se zvýšením sazeb až po téměř čtyřech letech od podání žádosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Nepřípustná je ústavní stížnost v části směřující proti napadenému rozhodnutí ministerstva ze dne 8. 7. 2022, protože proti němu byl přípustný rozklad a další případné navazující opravné prostředky, které stěžovatelka nevyužila, respektive proti jejich vyřízení nebrojí. Ve zbylé části je ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva; žádné další k dispozici neměla [§75 odst. 1 téhož zákona a též body 25 až 31 nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 926/19 (N 129/95 SbNU 66) v kontextu požadavků na podání opakovaných kasačních stížností].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí správních soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Stěžovatelka orgánům veřejné moci vytýká nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí a neústavní deficity výkladu §98f odst. 2 autorského zákona. Podle Ústavního soudu jsou napadená rozhodnutí plně přezkoumatelná, protože jsou jejich závěry srozumitelně a logicky odůvodněny; lze z nich spolehlivě ověřit, z jakých důvodů ministerstvo oprávněně zastavilo řízení o vydání předchozího souhlasu se sazebníkem OSA pro rok 2019. Zejména Nejvyšší správní soud vyložil smysl a účel předchozího souhlasu ministerstva podle §98f odst. 2 autorského zákona spočívající v požadavku na ingerenci ministerstva do určení výše odměn pouze za situace, kdy se sazba odměn oproti předchozí zvyšuje více než o míru inflace. Dané ustanovení nelze vykládat izolovaně od dalších odstavců §98f téhož zákona, které umožňují dotčeným osobám domáhat se vypořádání svých námitek kolektivním správcem a případně též u soudu.
10. V tomto kontextu Ústavní soud rovněž považuje námitky stěžovatelky proti výkladu §98f odst. 2 autorského zákona za nedosahující náležitého ústavněprávního rozměru. Stěžovatelka totiž zejména nereflektuje důsledky napadených rozhodnutí; a tedy že není eventuálně zbavena soudní či jiné ochrany při stanovení sazeb odměn kolektivním správcem. Podle §98f odst. 1, 3 a 4 téhož zákona má totiž právo na vypořádání svých námitek kolektivním správcem a případně se může obrátit i na soud.
11. Z téhož důvodu se ostatně orgány veřejné moci věcně nevypořádaly s námitkami stěžovatelky o obsahu sazebníku, a to oprávněně, protože k tomu bude či byl prostor v jiném procesním kontextu, v němž stěžovatelce není napadenými rozhodnutími upřena možnost bránit její oprávněné zájmy. Na to ostatně Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku výslovně upozornil. Ani Ústavní soud tak nemá důvod se zabývat výší odměny.
12. Je rovněž zřejmé, že orgány veřejné moci náležitě zohlednily smysl a účel právní úpravy, který odpovídá jejímu jazykovému vyjádření. Napadená rozhodnutí nejeví ani prvky svévole ve smyslu excesu z doktrinálního či judikaturního chápání posuzované problematiky. Pro Ústavní soud je rozhodné, že výklad zastávaný orgány veřejné moci je rozumně odůvodněn a žádné neústavní deficity nevykazuje, protože stěžovatelku nezbavuje jejích práv podílet se na tvorbě sazebníku, respektive při ní svá práva hájit. Námitky stěžovatelky představují pouhou věcnou polemiku a bližší přezkum napadených rozhodnutí neodůvodní. Za dané situace je proto třeba považovat napadená rozhodnutí za projev nezávislého (soudního) rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Dospěl k závěru, že jde dílem o návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (sub 7), a dále, protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dílem o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako celek odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu