ECLI:CZ:US:2024:2.US.2068.23.1
sp. zn. II. ÚS 2068/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti P. V., zastoupeného JUDr. Vítem Buršou, advokátem, se sídlem Růžová 1254, Uherské Hradiště, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2023 č. j. 5 Tdo 225/2023-1914, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. října 2022 č. j. 3 To 26/2022-1854 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 18. ledna 2022 č. j. 68 T 5/2018-1796, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 1. srpna 2023 navrhl stěžovatel postupem dle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do jemu ústavně zaručených práv na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a vlastnictví majetku a jeho ochranu ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Shora uvedeným napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") byli stěžovatel spolu s jím vlastněnou obchodní společností X, shledáni vinnými každý shodně ze spáchání zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 4 písm. c) trestního zákoníku, za což byl stěžovatel odsouzen podle §260 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon soud podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 a půl roku, a podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu obchodních korporací na dobu 3 let. Obviněné obchodní společnosti X krajský soud podle §18 odst. 1, 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim uložil peněžitý trest ve výměře 80 denních sazeb po 2000 Kč, tj. v celkové výši 160 000 Kč, a podle §20 odst. 1 téhož zákona také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu přijímání dotací a subvencí s výjimkou dotací a kompenzací poskytovaných v souvislosti s pandemií COVID-19 na dobu 5 let. Odvolání podaná proti napadenému rozsudku krajského soudu zamítl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") svým napadeném usnesením postupem podle §256 trestního řádu jako nedůvodná. O dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu rozhodl Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") napadeným usnesením tak, že jej odmítl jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
4. Lze shrnout, že skutkový základ dané trestní věci spočíval v tom, že stěžovatel, jakožto jednatel a jediný společník společnosti X za tuto společnost uzavřel s Regionální radou regionu soudržnosti Střední Morava smlouvu o poskytnutí dotace na projekt ve výši 7 683 746 Kč představující 50% nákladů na projekt rekonstrukce a modernizace ubytovacího zařízení XX pocházející z Evropského fondu pro regionální rozvoj. Stejně tak stěžovatel za společnost X, jež byla příjemcem dotace, převzal závazek k vložení vlastních zdrojů (finančních prostředků) do daného projektu ve stejné výši, jako byla poskytnutá dotace. Stěžovatel následně za společnost X v postavení zadavatele uzavřel smlouvu o dílo s třetí osobou - stavební společností v postavení zhotovitele daného díla (personálně ani jinak se stěžovatelem nepropojenou), podle níž tato stavební společnost měla za částku ve výši 15 538 525 Kč provést veškeré stavební a další práce na projektu. Podle následně uzavřeného dodatku k uvedené smlouvě o dílo však měla téměř všechny stavební práce na projektu za cenu ve výši 12 957 944 Kč jako subdodavatel fakticky provést jiná obchodní společnost Y, jejímž jednatelem a jediným společníkem byl sám stěžovatel. S cílem, aby byla dotace skutečně vyplacena, a vědom si porušení smlouvy o poskytnutí dotace stěžovatel tyto skutečnosti o subdodávkách stavebních prací poskytovateli dotace záměrně zamlčel a následně v úmyslu je zastřít, předložil poskytovateli dotace nepravdivé čestné prohlášení, v němž prohlásil, že společnost Y žádné subdodávky na projektu neprovádí a neprováděla, čímž opět vědomě porušil smlouvy o poskytnutí dotace. Svým jednáním popsaným v tzv. skutkové větě ve výroku o vině rozsudku krajského soudu měl stěžovatel způsobit českému státu zastoupenému Ministerstvem financí škodu ve výši 6 874 268 Kč.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně rekapituluje genezi jeho případu - jde především o skutkové okolnosti, jež jsou v poměrech projednávané věci pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížností nerozhodné, a Ústavní soud je proto nebude blíže reprodukovat. Věcně stěžovatel v ústavní stížnosti namítá a na konkrétních bodech ilustruje, že obecné soudy v napadených rozhodnutích řádně nezhodnotily všechny provedené důkazy a pominuly jejich souvislost. Rozhodující soudy podle stěžovatele měly přinejmenším částečně deformovat obsah klíčových důkazů a jejich přístup k obhajobě stěžovatele, jež neměla být uspokojivě vyvrácena, byl celkově tendenční k jeho tíži. Trestný čin mu tak neměl být s potřebnou mírou jistoty prokázán. Rovněž řada právních závěrů obecných soudů má být nelogická anebo spekulativní; soudy měly jeho skutek hrubě vadně posoudit i po hmotněprávní stránce. Stěžovatel se ve stížnosti, byť nikoli přímo výslovně, materiálně dovolává zásady in dubio pro reo a dále pak principu subsidiarity trestní represe. Ústavní stížnost pak obsahuje i pasáž s osobním apelem stěžovatele směrem k Ústavnímu soudu.
6. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jeho práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
7. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Na postup orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, proto reaguje pouze tehdy, vyvolává-li reálné negativní dopady na ústavně zaručená základní práva nebo svobody účastníka řízení. Nikoli každý postup obecných soudů, který by i byl podle jednoduchého práva vadný, však k takovému zásahu vede. Proto se Ústavní soud zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími soudů byla porušena stěžovatelova základní práva, a to zejména právo na spravedlivý proces.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti stěžovatele, seznámil se s obsahy napadených rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní stížnost je svojí koncepcí pokračováním stěžovatelovy obhajoby, přičemž kvalifikovaná ústavněprávní argumentace v ní v podstatě absentuje. Námitky obsažené v ústavní stížnosti co do jejich obsahu korespondují s již jednou uplatněnými námitkami, které obecné soudy řešily v předchozím řízení. Netřeba je proto jednotlivě znovu vypořádávat v tomto řízení, v němž je referenčním rámcem ústavnost. Po prostudování napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se věcí zabývaly obsáhle a ústavně konformním způsobem. Napadená rozhodnutí považuje Ústavní soud za kvalitně - a v některých ohledech až precizně - zpracovaná a zcela přiměřeným způsobem odůvodněná, zejm. co do logiky, podrobnosti a celkové přesvědčivosti jejich argumentace. Provedené dokazování se jeví jako dostatečné a jeho vyhodnocení jako přiléhavé. Obecné soudy se věcí zabývaly řádně tak, aby mohly učinit závěr o naplnění skutkové podstaty daného trestného činu. Pro aplikaci zásady in dubio pro reo, jež vychází z presumpce neviny, v dané věci nebyl vůbec prostor, neboť žádná rozumná pochybnost o jednání stěžovatele a dalších skutkových okolnostech nepanovala - závěry soudů se jeví jako spolehlivé. V podrobnostech pak Ústavní soud k námitkám, které stěžovatel v ústavní stížnost vznesl, odkazuje na jednotlivé body odůvodnění napadených rozhodnutí, k nimž nemá ze své pozice garanta ústavnosti cokoli podstatného dodat. Právní kvalifikaci trestného činu se pak obšírně věnovaly soudy všech stupňů. Dovolací soud šel v tomto ohledu i výrazně nad rámec dovolacího přezkumu - především jeho právní výklady týkající se daného trestného činu včetně stěžovatelem rozporovaného řešení otázky vzniklé škody a vztáhnutí těchto obecných východisek na poměry projednávané věci - shledává Ústavní soud prizmatem lidskoprávních záruk za zcela uspokojivé. Otázku subsidiarity trestní represe a její naplnění v této věci podrobně rozebraly jak soud odvolací, tak soud dovolací, a rovněž v tomto ohledu jsou napadená rozhodnutí ústavně souladná. Nad rámec argumentace obsažené v ústavní stížnosti pak Ústavní soud vzhledem k principu proporcionality trestání konstatuje, že ani výměru uloženého trestu nelze považovat za jakkoli nepřiměřenou (tj. přehnaně přísnou). Naopak, na trest odnětí svobody v trvání 2 let podmíněně odložený na zkušební dobu 2 a půl let lze s ohledem na použitelnou zákonnou trestní sazbu dle §260 odst. 4 trestního zákona a další pro trestání rozhodné skutečnosti, nahlížet jako na poměrně benevolentní.
10. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel mu v ústavní stížnosti předestřel své vnímání údajně nespravedlivého odsouzení, nicméně tento postoj stěžovatele k věci není způsobilý vyvinit jej z faktu, že se dopustil jednání, které v souladu s čl. 39 Listiny, zákonodárce označil za trestné. Nespokojenost stěžovatele s výsledkem jeho věci a další námitky, které v ústavní stížnosti vznesl, nezakládají nesprávnost postupu orgánů činných v trestním řízení či nezákonnost napadených rozhodnutí obecných soudů, natož jejich neústavnost.
11. K otázce tvrzeného zásahu do stěžovatelových práv dle čl. 11 Listiny, který ostatně nebyl nijak konkrétně odůvodněn (vyjma odkazu na povinnost vracet poskytnutou dotaci, jež však není součástí trestněprávního postihu a s napadenými rozhodnutími přímo nesouvisí), Ústavní soud uvádí, že pokud neshledal porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces či jiného ústavně zaručeného práva procesní povahy, nelze uvažovat ani o porušení těchto (povahou substantivních) práv, které by mohly ke slovu přicházet až jako konsekvence případně nespravedlivého trestněprávního postihu s negativním dopadem do majetkové sféry stěžovatele (ke kterému v projednávané věci nedošlo).
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy stěžovatele v jeho zaručených právech postupem popsaným v ústavní stížnosti zkrátily, odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu