ECLI:CZ:US:2024:2.US.2087.23.1
sp. zn. II. ÚS 2087/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem, sídlem Nerudova 1419/22, Litoměřice, proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. 10. 2022 č. j. 3 T 71/2022-589, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2023 č. j. 11 To 377/2022-622, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023 č. j. 7 Tdo 351/2023-649, za účasti Okresního soudu v Kolíně, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 4. 8. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. 10. 2022 č. j. 3 T 71/2022-589, shledán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zločinu se dopustil, když předstíral, že jedná za společnost X, přestože neměl žádné oprávnění k zastupování této společnosti, a s poškozeným J. B. uzavřel smlouvu o poskytnutí dobrovolného vratného vkladu do této společnosti ve výši 1 000 000 Kč, dodatkem navýšeného o dalších 400 000 Kč. Podle smlouvy měl být vklad vrácen, k čemuž však ani částečně nedošlo, stěžovatel to od začátku neměl ani v úmyslu a stal se pro poškozeného nekontaktním. Stěžovatel se proti rozsudku bránil odvoláním, které Krajský soud v Praze zamítl usnesením ze dne 5. 1. 2023 č. j. 11 To 377/2022-622. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 10. 5. 2023 č. j. 7 Tdo 351/2023-649.
Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 2, 8, 36, 38 a 40 Listiny základních práv a svobod. Zásah spatřuje v nesprávných skutkových závěrech a porušení principu presumpce neviny. Z těchto důvodů se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a odst. 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Jde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02).
Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy učinily nesprávné skutkové závěry. V ústavní stížnosti však opakuje argumentaci, kterou uplatnil již před obecnými soudy a s níž se obecné soudy srozumitelným a přesvědčivým způsobem vypořádaly v souladu s výše uvedenými ústavněprávními požadavky. Závěry soudů jsou řádně odůvodněné, a to i ve vztahu k výpovědím svědků K., Č. a P. (srov. např. body 20 a 21 rozsudku okresního soudu, bod 6 usnesení krajského soudu nebo bod 24 usnesení Nejvyššího soudu). Také s tvrzeným porušením principu presumpce neviny se vypořádal již Nejvyšší soud (srov. bod 25 napadeného usnesení). Ústavní soud proto konstatuje, že v napadených rozhodnutích neshledal žádný zásah do stěžovatelových ústavně garantovaných práv.
Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu