ECLI:CZ:US:2024:2.US.2247.23.1
sp. zn. II. ÚS 2247/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Mírov, právně zastoupeného Mgr. Františkem Drlíkem, advokátem se sídlem Starobranská 327/4, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2023, č. j. 30 Cdo 2795/2022-435, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. ledna 2022, č. j. 19 Co 228/221-356 a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 22. června 2021, č. j. 7 C 215/2017-281, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a soudní ochranu, na nedotknutelnost osoby a právo na život.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu v Jičíně domáhal vydání rozsudku, kterým by soud uložil žalované (České republice - Vězeňské službě, Věznice Valdice) omluvit se stěžovateli zjednodušeně řečeno za to, že nepostupovala v souladu s právními předpisy při řešení napadení stěžovatele jakožto odsouzeného ze strany jiných odsouzených ve výkonu trestu. Současně se domáhal částky 500 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Okresní soud v Jičíně napadeným rozsudkem ze dne 22. 6. 2021, č. j. 7 C 215/2017-281, žalobu zamítl. Okresní soud provedl v řízení rozsáhlé dokazování ohledně všech incidentů, které stěžovatel označil. Při těchto incidentech měl být fyzicky napaden jinými odsouzenými ve výkonu trestu. Okresní soud provedl výslechy svědků (zejména zaměstnanců věznice) a řadu listinných důkazů (zejména zdravotnickou dokumentaci z věznice a záznamy o zjištění, resp. oznámení fyzického násilí). Provedené důkazy vyhodnotil vždy ve vztahu ke konkrétnímu namítanému incidentu. Shledal, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná postupovala v rozporu s příslušnými předpisy, a porušila tím tak svou zákonnou povinnost. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání.
3. Krajský soud napadeným rozsudkem ze dne 11. 1. 2022, č. j. 19 Co 228/221-356, potvrdil rozsudek okresního soudu. Konstatoval, že okresní soud provedl ve věci rozsáhlé a dostatečné dokazování, důkazy řádně vyhodnotil a dospěl ke správným skutkovým zjištěním, jakož i správným právním závěrům. Potvrdil, že vedlejší účastnice (Česká republika - Vězeňská služba) neporušila zákon a nezasáhla do osobnostních práv stěžovatele. Krajský soud uvedl, že stěžovatel svá tvrzení buď vůbec neprokázal, nebo byly dotčené incidenty vyhodnoceny jako vzájemné napadení mezi vězni, případně stěžovatel neoznačil útočníka. Z provedeného dokazování podle krajského soudu vyplývá, že vedlejší účastnice činila vše pro to, aby předešla případnému napadení stěžovatele ze strany spoluvězňů, vždy ho přestěhovala do jiné cely a zajišťovala včasnou lékařskou péči (pokud ji stěžovatel sám neodmítl nebo neupřednostnil jinou činnost). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že vedlejší účastnice všechny incidenty včas a řádně prošetřila a přijala adekvátní opatření. Dále se podrobněji vyjádřil k některým namítaným porušením předpisů. Obsah rozhodnutí krajského soudu je však účastníkům znám, Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné jeho závěry opakovat. Krajský soud se rovněž vyjádřil k námitce stěžovatele, že okresní soud odmítl provést některé jím navrhované důkazy, konkrétně znalecký posudek a výslech státního zástupce. Krajský soud uzavřel, že jelikož nezjistil protiprávní jednání vedlejší účastnice, nezabýval se ostatními předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu. Rovněž shledal, že nebyl prokázán nesprávný úřední postup ze strany vedlejší účastnice. Proti rozsudku krajského soudu se stěžovatel bránil dovoláním.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 1. 6. 2023, č. j. 30 Cdo 2795/2022-435, dovolání odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud uvedl, že se krajský soud v napadeném rozsudku neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Ve zbývající části směřovaly dovolací námitky proti skutkovým zjištěním, nebo představovaly obecnou kritiku napadeného rozsudku krajského soudu.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že mu věznice neposkytla včasnou lékařskou péči, které se domáhal. V tvrzeném odepření lékařské péče spatřuje porušení zákazu ponižujícího zacházení. Dále namítá, že věznice nepřijala dostatečná opatření v situaci, kdy jej napadl spoluvězeň v cele. Z toho dovozuje, že věznice nedostála pozitivnímu závazku vyplývajícímu z čl. 2 Úmluvy o ochraně základních práv a lidských svobod. Současně stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces ze strany všech soudních instancí. Tvrdí, že soudy chybně vyhodnotily provedené důkazy a stěžejní důkazy, které navrhoval stěžovatel, neprovedly. Krajský soud se podle názoru stěžovatele odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Stěžovatel spatřuje v napadených rozhodnutích prvky libovůle a v řízení procesní chyby, které vedou k jeho neústavnosti.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost podal včas oprávněný stěžovatel, který byl účastníkem řízení, v němž krajský soud vydal napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Vlastní posouzení ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak zdůrazňuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud svým rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nezasáhly do ústavně zaručených práv. Taková pochybení však Ústavní soud v napadených rozhodnutích obecných soudů neshledal.
9. Podstatou argumentace stěžovatele je převážně opakovaná polemika se skutkovými zjištěními obecných soudů a jejich právními závěry. Některá tvrzení stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti jsou zjevně v rozporu s dokazováním, které provedl okresní soud. Dokazování přitom bylo velmi podrobné, přiléhavé, a tedy dostatečné. Okresní soud ověřil, resp. provedeným dokazováním bezpečně vyvrátil skutkovou verzi událostí tak, jak ji prezentuje stěžovatel. Stěžovatel zejména tvrdí, že věznice porušila jeho ústavně zaručená práva tím, že mu neposkytla včasnou lékařskou péči poté, co byl napaden. Toto tvrzení však nemá oporu v řádně provedených důkazech. Z těchto naopak vyplývá, že se stěžovateli vždy dostalo včasné a adekvátní lékařské péče (přímo ve věznici nebo ve zdravotnickém zařízení, kam byl eskortován). Stěžovatel rovněž namítá, že věznice nedostála svému pozitivnímu závazku vyplývajícímu z čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když adekvátně nereagovala na jeho napadení ze strany spoluvězně. I v tomto případě však z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že byl stěžovatel v několika případech opakovaně přemístěn do jiné cely na svou žádost tak, aby se cítil bezpečně. Současně věznice postupovala podle právních předpisů, incidenty řádně evidovala a prošetřila a umožnila stěžovateli označit pachatele. Okresní soud v napadeném rozsudku systematicky hodnotil důkazy vztahující se k jednotlivým incidentům, které stěžovatel v žalobě označil. Důkazními návrhy stěžovatele se důkladně zabýval, provedl důkazy nezbytné pro rozhodnutí ve věci a své skutkové i právní závěry v rozsudku detailně odůvodnil. Ani procesní námitka stěžovatele týkající se tzv. opomenutých důkazů není důvodná. Krajský soud již v odvolacím řízení vysvětlil, proč byly stěžovatelem navržené důkazy nadbytečné (srov. bod 13 napadeného rozsudku krajského soudu).
10. Postupu obecných soudů při dokazování tak nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Ústavní soud zdůrazňuje, že zejména napadená rozhodnutí okresního a krajského soudu jsou velmi pečlivě a srozumitelně odůvodněna. Je zřejmé, že se oba soudy námitkami stěžovatele náležitě zabývaly a zajistily ochranu dílčích práv stěžovatele vyplývajících z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a soudní ochranu. Ani v napadeném usnesení Nejvyššího soudu neshledal Ústavní soud žádná kvalifikovaná pochybení. Stěžovatel nadto žádné konkrétní námitky vůči usnesení Nejvyššího soudu neuvádí.
11. Ústavní soud proto shrnuje, že v postupu, ani v rozhodnutích obecných soudů neshledal žádné ústavněprávně relevantní vady, které by odůvodnily jeho kasační zásah. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu