ECLI:CZ:US:2024:2.US.2284.23.1
sp. zn. II. ÚS 2284/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., t. č. ve Věznici Plzeň-Bory, zastoupeného Mgr. Václavem Zelenkou, advokátem, sídlem Velehradská 88/1, Praha 3, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. června 2023 č. j. 7 To 100/2023-122 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. května 2023 č. j. 32 PP 29/2023-106, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresního soudu Plzeň-město (dále jen „okresní soud“) byla zamítnuta stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu osobní svobody. Podle okresního soudu není u stěžovatele splněna podmínka prognózy vedení řádného života. Stěžovatel má 10 záznamů v rejstříku trestů a ve výkonu trestu odnětí svobody je potřetí. V minulosti byl již podmíněně propuštěn, a ačkoliv měl zajištěné bydlení a zaměstnání (a neměl nadstandardní hodnocení z věznice), neosvědčil se. Ve zkušební době páchal závažnou drogovou trestnou činnost, za níž mu byl uložen trest výrazně pod spodní hranicí zákonné sazby. Přitom nedodržoval ani podmínky dohledu. Poslední trestnou činnost (řízení pod vlivem drog a snaha uniknout policii) spáchal necelý rok po propuštění z výkonu trestu. V podobném chování pokračoval i posléze. Podle okresního soudu je zřejmé, že předchozí tresty neměly na stěžovatele dostatečný vliv, přestože měl pro to nejlepší sociální i majetkové zázemí. Ke stejné prognóze dospěla i věznice. Ani z judikatury Ústavního soudu podle okresního soudu nevyplývá, že by se v daném případě měla uplatnit presumpce pozitivní prognózy.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) zamítl napadeným usnesením. Ztotožnil se přitom s podrobnými závěry okresního soudu. Podle krajského soudu je nutné na stěžovatele ještě delší dobu pozitivně působit ve výkonu trestu. Ani deklarované polepšení není zárukou řádného života na svobodě, neboť po předchozích propuštěních stěžovatelova kriminální kariéra spíše gradovala.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že usnesení krajského soudu je vágní a nevypořádalo se s uplatněnými námitkami. Následně stěžovatel obsáhle popisuje průběh výkonu trestu a zejména absolvování léčebných a resocializačních programů. Soudy zamítavá rozhodnutí odůvodnily pouze stěžovatelovou trestní minulostí a závažností spáchané trestné činnosti, aniž by hodnotily jeho současné chování. Odůvodnění dokonce obsahuje úvahu, že uložený trest je příliš mírný. Zároveň soudy ignorovaly možnost uložení dohledu anebo ochranného léčení, jehož výkon si stěžovatel zajistil. V rozhodnutích absentuje konkrétní vodítko k tomu, jak by se měl stěžovatel v budoucnu chovat. Z toho je zřejmé, že postupovaly v rozporu s ustálenou judikaturu Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil všechny výše uvedené okolnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Stěžovateli nelze přisvědčit, že by soudy postupovaly v rozporu se závěry obsáhlé judikatury Ústavního soudu, na níž ústavní stížnost odkazuje [mezi mnohými lze zmínit např. nález ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207), nález ze dne 15. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 4851/12 (N 97/73 SbNU 589), nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323), nález ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16, nález ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405), nález ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2503/16 (N 185/83 SbNU 37), nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 (N 195/91 SbNU 411) nebo nález ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. IV. ÚS 575/21; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/].
8. Především soudy neopřely svůj závěr o nutnosti zamítnout stěžovatelův návrh mechanicky o paušální stanovisko ohledně nemožnosti propuštění mnohonásobných recidivistů. Zejména okresní soud posoudil okolnost stěžovatelovy trestní minulosti komplexně, neboť se vedle prostého počtu odsouzení zabýval rovněž druhem kriminality, jejími příčinami, dynamikou a časovými parametry. Především se však zcela v souladu s uvedenou judikaturou zabýval konkrétními předloženými zárukami vedení řádného života v budoucnu, přičemž dospěl k závěru, že tyto nestačí, neboť podobné záruky v minulosti stěžovatele neodradily od dalšího páchání trestné činnosti. Jak s odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvedl okresní soud (bod 23 napadeného usnesení), nejde proti smyslu institutu podmíněného propuštění, jsou-li na ty odsouzené, kteří selhali-li již v minulosti po podmíněném propuštění, kladeny přísnější požadavky ohledně poskytnutých záruk vedení řádného života na svobodě. Naopak ani ze znění jakéhokoliv zákonného ustanovení, ani z účelu a systému norem trestního zákoníku nevyplývá, že by všichni odsouzení měli mít u podmíněného propuštění totožnou „startovní“ čáru. Oba soudy v dané věci dostatečně popsaly, z jakých důvodů shledaly stěžovatelem poskytnuté záruky za nedostatečné. Do jejich diskreční pravomoci tak Ústavní soud nemůže zasáhnout, i kdyby jemu samotnému stěžovatelova snaha připadala dostatečná. Stejně tak irelevantní jsou stěžovatelovy názory na jeho vlastní snahu o polepšení a poskytnuté záruky.
9. Rovněž je z napadených rozhodnutí a spisu zřejmé, že soudy se se stěžovatelovými obsáhlými tvrzeními a námitkami zabývaly a žádnou relevantní skutečnost neopomenuly (srov. zejména body 17 a 20 usnesení okresního soudu). Skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s jejich závěry, nepředstavuje porušení jeho práv. Namítal-li stěžovatel, že soudy ignorovaly „možnost uložení ochranného léčení“, pak není zřejmé, jakého procesního postupu se stěžovatel domáhá. Podle Ústavního soudu nemohou soudy, rozhodující o podmíněném propuštění, uložit odsouzenému výkon ochranného léčení (srov. §§89 až 91 trestního zákoníku a contrario a §331a trestního řádu a contrario). Mínil-li stěžovatel svou námitku tak, že soudy nezohlednily jeho slib nastoupit léčbu, pak je takové tvrzení zjevně v rozporu s odůvodněním napadených rozhodnutí.
10. Stěžovateli lze přisvědčit, že věta o mírném trestu uloženém pod zákonnou sazbou je v usnesení okresního soudu nadbytečná, resp. její smysl soud nevysvětlil. To však nečiní závěry usnesení neústavní, a tedy nejde o důvod, pro který by měl Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušit.
11. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2024
Jan Svatoň, v. r.
předseda senátu