ECLI:CZ:US:2024:2.US.2490.23.1
sp. zn. II. ÚS 2490/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele V. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha - Pankrác, právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2023 č. j. 67 To 241/2023-99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí, kterým městský soud na základě stížnosti státního zástupce zamítl jeho žádost o podmíněné propuštění. Tvrdí, že městský soud svým rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručená práva.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatel v současnosti vykonává trest odnětí svobody ve věznici Praha - Pankrác. Podal žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 1. 6. 2023, sp. zn. 4 PP 17/2023, rozhodl tak, že se stěžovatel podmíněně propouští z výkonu trestu odnětí svobody a stanovil mu zkušební dobu v trvání šesti let za současného vyslovení dohledu. Proti usnesení obvodního soudu podal stížnost státní zástupce.
3. Městský soud v Praze nyní napadeným usnesením ze dne 27. 7. 2023, č. j. 67 To 241/2023-99, zrušil usnesení obvodního soudu a sám rozhodl tak, že se návrh stěžovatele na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítá. Městský soud ve shodě s obvodním soudem shledal, že jsou v případě stěžovatele naplněny první dvě zákonné podmínky pro podmíněné propuštění, tj. podmínka časová a podmínka polepšení. Na rozdíl od obvodního soudu však dospěl k závěru, že stěžovatel nesplňuje třetí zákonnou podmínku, tj. podmínku prognózy vedení řádného života. Své rozhodnutí odůvodnil zejména odkazem na rozsáhlou trestní minulost stěžovatele i na skutečnost, že nesplnil podmínky dříve povoleného podmíněného propuštění.
4. Stěžovatel má za to, že městský soud porušil jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a veřejné projednání věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel vytýká městskému soudu dvě pochybení. Z procesního hlediska namítá, že městský soud porušil jeho právo na spravedlivý proces a veřejné projednání věci tím, že rozhodl v neveřejném zasedání. Městský soud podle názoru stěžovatele hodnotil provedené důkazy naprosto odlišně než obvodní soud, a jeho rozhodnutí tak bylo pro stěžovatele překvapivé. Stěžovatel však neměl možnost se k tomuto odlišnému hodnocení důkazů vyjádřit, neboť městský soud rozhodoval v neveřejném zasedání. Dále má za to, že městský soud nedostatečně odůvodnil svůj závěr o tom, že stěžovatel nesplnil třetí zákonnou podmínku podmíněného propuštění. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na relevantní důkazy, které předložil společně se žádostí o podmíněné propuštění.
5. Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal soudní spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 PP 17/2023. Seznámil se s podklady, které stěžovatel předložil společně s žádostí o podmíněné propuštění. Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření městského soudu. Městský soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vyjádřil se také k oběma námitkám, které předestřel stěžovatel. Vyjádření však neobsahuje žádné nové skutečnosti, které by nebyly již uvedeny v napadeném rozhodnutí, proto je Ústavní soud nezasílal stěžovateli k replice.
6. Ústavní stížnost podal včas oprávněný stěžovatel, který byl účastníkem řízení, v němž obecné soudy vydaly napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Jak již bylo zmíněno výše, ústavní stížnost se týká institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že ústavně zaručené právo na to, aby soud vyhověl žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje (viz např. nález ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04). Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 odst. 1 trestního zákoníku je i při splnění zákonem vytyčených předpokladů mimořádným zákonným institutem, který otevírá možnost, nikoli však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (srov. např. usnesení ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10). Nejde tedy o institut, který se aktivuje automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně záležitostí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda stěžovatel splnil předpoklady pro aplikaci tohoto institutu, a aby své názory v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Jinými slovy, není úkolem Ústavního soudu v konkrétním případě posoudit, zda by stěžovatel měl, či neměl být podmíněně propuštěn. Ústavní soud by mohl zrušit napadeného rozhodnutí pouze za situace, kdy by bylo projevem zjevné interpretační libovůle, výrazem faktického omylu, nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. Takové pochybení však Ústavní soud neshledal.
10. Trestní zákoník vyžaduje pro podmíněné propuštění tři podmínky - podmínku výkonu stanovené části trestu, podmínku polepšení a podmínku prognózy vedení řádného života. Druhou a třetí podmínku blíže specifikuje judikatura. V nyní projednávané věci je sporné splnění třetí podmínky, tj. podmínky prognózy vedení řádného života. Městský soud opřel svůj závěr o tom, že stěžovatel třetí podmínku nesplňuje, zejména o jeho trestní minulost a předchozí podmíněné propuštění, v jehož zkušební době se stěžovatel neosvědčil. Ústavní soud se ve své judikatuře již vyjádřil k tomu, jaký význam může mít při posuzování splnění podmínek pro podmíněné propuštění trestní minulost odsouzeného. Trestní minulost odsouzeného obecně představuje důležité hledisko při posuzování splnění podmínek podmíněného propuštění, nicméně hodnocení prognózy vedení řádného života v budoucnu zásadně nemůže být založeno jen na ní. Trestní minulost tak nelze hodnotit mechanicky, tedy například sledovat jen počty minulých odsouzení či nevyužitých šancí podmíněného propuštění (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 482/18).
11. Ústavní soud v projednávané věci dospěl k závěru, že městský soud v napadeném usnesení dostatečně odůvodnil, proč podle jeho názoru stěžovatel nesplňuje podmínku prognózy vedení řádného života. Jak Ústavní soud již připomněl výše, není jeho rolí činit vlastní úvahu (tj. hodnotit důkazy) o tom, zda má být konkrétní stěžovatel podmíněně propuštěn, či nikoliv. Jeho úkolem je přezkoumat, zda se trestní soud při rozhodování o podmíněném propuštění nedopustil pochybení, kterým porušil ústavně zaručená práva stěžovatele. Městský soud se v napadeném rozhodnutí vypořádal s relevantní judikaturou Ústavního soudu. Vysvětlil, proč považuje trestní minulost stěžovatele, resp. jeho dosavadní způsob života za významný a bránící jeho podmíněnému propuštění. Zdůraznil, že si stěžovatel od roku 2004 nepřetržitě (vyjma výkonu trestu odnětí svobody) obstarává finanční prostředky trestnou činností. Upozornil také na represivní vliv trestu odnětí svobody, který považuje v případě stěžovatele za významný. Ústavní soud tak neshledal, že by městský soud svým rozhodnutím vykročil z ústavněprávních mantinelů vytyčených mu judikaturou.
12. Ani procesní námitku stěžovatele týkající se rozhodování městského soudu v neveřejném zasedání neshledal Ústavní soud důvodnou. Z relevantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že k porušení práv stěžovatele vyplývajících z čl. 38 odst. 2 Listiny dojde mj. tehdy, nemá-li stěžovatel možnost se vyjádřit ke stížnosti státního zástupce proti rozhodnutí o podmíněném propuštění písemně, ani v rámci veřejného zasedání (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2595/20). Ústavní soud konstatoval, že mezi neopominutelné prvky práva na spravedlivý (řádný) proces patří i zásada audiatur et altera pars (budiž vyslechnuta i druhá strana), jež je chápána jako povinnost soudu vytvořit prostor zaručující účastníkům řízení možnost účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit jeho rozhodování a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) totiž nejlépe zajišťuje ochranu základních práv. Možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu přitom patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů (srov. nález sp. zn. III. ÚS 599/14). V odkazované věci stížnostní soud vůbec nevyzval stěžovatele, aby se vyjádřil ke stížnosti státního zástupce a následně rozhodl v neveřejném zasedání. Situace v nyní projednávané věci však byla odlišná. Z napadeného usnesení městského soudu vyplývá, že městský soud zaslal stěžovateli stížnost státního zástupce k vyjádření a stěžovatel tohoto práva využil. Stěžovatel se ke stížnosti vyjádřil jak prostřednictvím svého obhájce, tak sám vlastním přípisem. Městský soud současně neprováděl ani nevzal v potaz nové skutečnosti či důkazy. Pouze odlišně posoudil podmínku prognózy vedení řádného života s ohledem na trestní minulost stěžovatele. Procesní práva stěžovatele vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny tak byla zachována.
13. Ústavní soud s ohledem na uvedené mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu