ECLI:CZ:US:2024:2.US.250.24.1
sp. zn. II. ÚS 250/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Pekara, zastoupeného JUDr. Petrem Hampelem, Ph.D., advokátem, sídlem Bohumínská 1227/98, Ostrava, proti výroku I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2023 č. j. 26 Cdo 465/2023-137, výroku I. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. září 2022 č. j. 8 Cmo 168/2022-102 v části, v níž bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2022 č. j. 24 Cm 151/2021-56 ve výroku I., a výroku I. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2022 č. j. 24 Cm 151/2021-56, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků jednotek X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení částí v záhlaví uvedených rozhodnutí pro rozpor s čl. 36 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel vlastní bytovou jednotku v domě spravovaném vedlejším účastníkem. U soudu se domáhal vyslovení neplatnosti rozhodnutí shromáždění vedlejšího účastníka konaného dne 29. 6. 2021, kterým vedlejší účastník mimo jiné schválil výši příspěvků na 1) náklady se správou věci a 2) odměňování osoby správce. Podle stěžovatele jej vedlejší účastník nutí hradit náklady na rekonstrukci balkonů, přestože jeho byt balkon nemá. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele v části směřující proti výši příspěvků na náklady spojené se správou věci (výrok I.) a vyslovil neplatnost rozhodnutí shromáždění v části o výši příspěvku na odměny osoby správce (výrok II.). Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") pak výrokem I. napadeného usnesení k odvolání stěžovatele i vedlejšího účastníka napadené usnesení krajského soudu potvrdil.
3. Podle jmenovaných soudů je pro určení oprávněnosti příspěvku na náklady se správou věci rozhodné, zda jsou balkony, které se mají rekonstruovat, součástí společných částí domů. V nyní posuzované věci se přitom uplatní prohlášení vlastníka ze dne 18. 2. 2004, které stanoví, že jednotlivé balkony mohou užívat jen vlastníci příslušných bytových jednotek, avšak současně je jednoznačně označuje za společné části domu, čemuž odpovídají i stanovy. Povinnost vlastníků jiných bytových jednotek bez balkonů podílet se na rekonstrukci balkonů není nemravná, protože podoba balkonů významně ovlivňuje celkový vzhled domu, a jejich rekonstrukce tak zhodnocuje majetek všech vlastníků.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, neboť je neshledal přípustným (výrok I.), a k dovolání vedlejšího účastníka zrušil napadená usnesení soudů nižšího stupně v částech týkajících se příspěvku na odměny osoby správce a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení (výrok II.). Vyřešení stěžovatelem předestřené otázky vrchním soudem je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle níž u určení, zda jsou okna, lodžie nebo balkony součástí společných částí domu, záleží zejména na účelu jejich užívání a zda je takto vymezí prohlášení vlastníka nebo smlouva o výstavbě. Z prohlášení vlastníka v nyní posuzované věci se přitom podává, že balkony se do podlahové plochy bytů nezapočítávají a současně jsou společnými částmi domu. Je proto oprávněné požadovat po stěžovateli, aby se podílel na nákladech na jejich rekonstrukci. Ve zbylé části Nejvyšší soud vrátil věc krajskému soudu, protože se nezabýval některými okolnostmi při určení výše příspěvku na vlastní správní činnost.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud chybně vyložil obsah jeho dovolání, a nevypořádal se s tvrzenými nesprávnostmi napadených usnesení soudů nižšího stupně. V dovolání přitom tvrdil, že balkony jsou společné jen pro vlastníky těch jednotek, z nichž jsou přístupné, avšak prohlášení vlastníka k těmto částem domu vůbec neobsahuje vymezení spoluvlastnického podílu, jak předpokládá §8 odst. 1 věta druhá zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů). Stěžovatel proto brojil zejména proti posouzení obsahu prohlášení vlastníka. Z něj se totiž naopak podává, že balkony jsou příslušenstvím bytových jednotek, ze kterých je na ně přístup. Logicky proto nemůže jít o společné části domu. Stěžovatel zde poukazuje na znění prohlášení vlastníka, podle nějž "vlastníci těchto jednotek mají právo tyto společné prostory užívat, ale i povinnost podílet se na jejich opravách".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatel vyčerpal dostupné prostředky k ochraně svých práv, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario); stěžovatel brojí proti napadeným rozhodnutím jen v částech, které se týkají pravomocně skončeného řízení.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Stěžovatel zde namítá, že Nejvyšší soud se nevypořádal s tvrzením, že z prohlášení vlastníka naopak vyplývá, že balkony v bytovém domě nejsou součástí jeho společných částí. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu se podává, že pro jmenovaný soud bylo v tomto směru rozhodné, jaké okolnosti je nutné podle judikatury posoudit při určení, zda jsou balkony společnými částmi domu. Stěžovatel přitom nepopírá, že rozhodné bude znění prohlášení vlastníka, které v nyní posuzované věci bylo učiněno; v tom se Nejvyšší soud a stěžovatel shodují. Nejvyšší soud se však zabýval i hodnocením obsahu prohlášení vlastníka soudy nižšího stupně, které zasadil do kontextu své ustálené judikatury. Ústavní soud proto neshledal, že Nejvyšší soud interpretoval obsah dovolání jinak, než jak jej sám stěžovatel osvětlil, ani že se s podstatou námitek stěžovatele nevypořádal.
9. Naopak, odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jakož i vrchního soudu a krajského soudu jsou srozumitelná a logicky vyvrací podstatu tvrzení stěžovatele. Ze samotného obsahu prohlášení vlastníka, jak jej parafrázuje stěžovatel v ústavní stížnosti, se nepodává nic, co by nasvědčovalo excesu či svévoli obecných soudů při jejich interpretaci prohlášení vlastníka. Naopak, i stěžovatelem citované znění části prohlášení vlastníka označuje balkony výslovně za společné prostory (viz slova "tyto společné prostory"; blíže viz i bod 12 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Úvahy obecných soudů tak jsou srozumitelně odůvodněny a znění posuzovaného právního jednání se nepříčí. Obecné soudy se rovněž vypořádaly s námitkou stěžovatele, že jeho povinnost podílet se na nákladech rekonstrukce balkonů je nemravná, protože jeho byt balkon nemá. To pro Ústavní soud značí, že se obecné soudy zabývaly skutečnou podstatou návrhových tvrzení stěžovatele a věc posoudily ve svém celkovém kontextu a nikoli mechanicky.
10. Argumentace stěžovatele proto ve srovnání s odůvodněním napadených rozhodnutí postrádá náležitou ústavněprávní relevanci. Ústavní soud tak nemá důvod závěry napadených rozhodnutí blíže přehodnocovat, a lze uzavřít, že představují projev nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu