ECLI:CZ:US:2024:2.US.262.24.1
sp. zn. II. ÚS 262/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele města Vsetín, sídlem Svárov 1080, Vsetín, zastoupeného JUDr. Vítem Rybářem, advokátem, sídlem 28. října 1610/95, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 55/2022-663 ze dne 29. listopadu 2023 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Co 6/2021-550 ze dne 14. dubna 2021, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a 1) Karola Kandrače a 2) Emílie Kandračové, 3) Lukáše Kandrače, 4) Aleše Kandrače, 5) Miloše Kandrače, 6) Pavla Kandrače, 7) Moniky Kandračové, 8) Adriana Kandrače, 9) Karly Kandračové, 10) Katrin Kandračové a 11) Erika Kandrače, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 55/2022-663 ze dne 29. listopadu 2023 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Co 6/2021-550 ze dne 14. dubna 2021 se zamítá.
Odůvodnění:
1. Město Vsetín se jako stěžovatel ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a odepření spravedlnosti. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
2. Napadenými rozhodnutími byla stěžovateli uložena povinnost omluvit se a poskytnout přiměřené zadostiučinění v penězích vedlejším účastníkům za to, že svým protiprávním postupem porušil jejich osobnostní práva, a to v souvislosti s jejich nuceným vystěhováním z bytového domu ve vlastnictví města Vsetín a dále také s výroky tehdejšího starosty města Jiřího Čunka, které pronesl ve vztahu k této události.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel k návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí uvedl, že by se nepříčilo žádnému významnému veřejnému zájmu. Naopak výkon napadených rozhodnutí by mohl vyústit v situaci, kdy jemu vznikne nepoměrně větší újma, než by mohla vzniknout vedlejším účastníkům. K tomu rozvedl, že v případě úspěchu ústavní stížnosti by museli vedlejší účastníci již vyplacenou náhradu újmy stěžovateli vrátit zpět. Stěžovatel má obavu, že dostatečnými prostředky však už nebudou disponovat, a stěžovatel se vrácení bude muset domáhat soudní cestou. To podle něj představuje zbytečnou zátěž soudů i neopodstatněný výdaj z veřejných prostředků, s nimiž stěžovatel hospodaří. Ze stěžovatelovy "mnohaleté zkušenosti" má dle jeho slov plynout, že "vydání exekučních titulů u osob romské národnosti (...) nevede k dobrovolnému splnění tímto exekučním titulem uložené povinnosti dluhy uhradit". Tvrdí, že výkon rozhodnutí trvá i desítky let a často končí neúspěšně. Nyní vyplacené částky by tedy podle stěžovatele byly jen velmi obtížně vymahatelné zpět, což by poškodilo veřejné finance. Ostatně vedlejší účastníci 1) a 2) měli vůči stěžovateli dluhy, které ? ač byly vymáhány ? nebyly uhrazeny.
4. Podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, (1) jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a (2) jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Ústavní soud připomíná, že v řízení o ústavních stížnostech je odklad vykonatelnosti mimořádným institutem, při jehož použití postupuje Ústavní soud restriktivně. Jde o výjimku z obecné zásady, podle níž ústavní stížnost nemá odkladný účinek, a Ústavní soud ji vykládá restriktivně (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 949/22 ze dne 21. 6. 2022).
5. Aniž by Ústavní soud předjímal závěry svého rozhodnutí o ústavní stížnosti, dospěl po posouzení obsahu návrhu k závěru, že v projednávané věci nejsou splněny podmínky pro odložení vykonatelnosti napadených rozsudků. I kdyby odložení vykonatelnosti nebránil žádný důležitý veřejný zájem a první podmínka by byla splněna, jak stěžovatel tvrdí, stěžovatel svými tvrzeními nevymezil žádnou závažnou újmu, která mu hrozí. Proto aniž by bylo třeba vyzývat k vyjádření vedlejší účastníky řízení, zjišťovat, jaká újma by jim v případě odložení vykonatelnosti hrozila, a poměřovat ji s újmou hrozící stěžovateli, Ústavní soud nepovažuje za splněnou druhou podmínku pro vyhovění návrhu.
6. Stěžovatel spatřuje jemu hrozící újmu v tom, že mu vedlejší účastníci v případě úspěchu ústavní stížnosti (kdyby došlo ke zrušení právního titulu pro její vyplacení) nevrátí již vyplacenou náhradu újmy. Pro takový případ však existují standardní procesní mechanismy, které může stěžovatel k řešení této (doposud hypotetické) situace využít. To, že by šlo o zásah do veřejných prostředků, nijak nezvyšuje závažnost takové situace. Veřejným prostředkům nelze z ústavněprávního hlediska přiznat bez dalšího vyšší úroveň ochrany, než která náleží prostředkům soukromým. Nelze proto konstatovat, že stěžovateli disponujícímu veřejnými prostředky hrozí automaticky nepoměrně větší újma, než případná újma v podobě odepření již vyplacené náhrady újmy, přiznané pravomocným soudním rozhodnutím. Takto pojímaná újma nemůže sama o sobě odůvodnit mimořádné odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
7. Ústavní soud navíc považuje za nepřijatelnou skutečnost, že stěžovatelova argumentace spojuje "vysokou pravděpodobnost" toho, že by vedlejší účastníci již vyplacené částky nevrátili, s příslušností k určitému etniku. Argumentace, kterou stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, je paušalizující, stigmatizující a předsudečná a jako taková je neslučitelná s ústavním principem rovnosti v důstojnosti a právech (čl. 1 a také čl. 3 odst. 1 Listiny). Argumentace na ochranu zájmů stěžovatele, která sama porušuje ústavou chráněná práva jiných osob, nemůže před Ústavním soudem uspět. Za obzvlášť paradoxní ? a jen stěží pochopitelné ? přitom Ústavní soud považuje, že stěžovatel a jeho právní zástupce pokládali takové odůvodnění návrhu za právně přesvědčivé, když předmětem napadených rozhodnutí je, mimo jiné, stěžovatelova odpovědnost za újmu způsobenou předsudečnými výroky statutárního zástupce města. Její uplatnění je o to víc alarmující, že ji použil stěžovatel jako subjekt, který nesmí ani při obraně svých práv na poli soukromého práva ztrácet ze zřetele své veřejnoprávní postavení v rámci systému veřejné moci, a tím i svou povinnost ctít ústavní pořádek. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ani skutečnost, že vedlejší účastníci 1) a 2) měli vůči stěžovateli dluh, nemůže na těchto závěrech nic změnit.
8. Stěžovatel tedy neunesl své břemeno tvrzení stran hrozby nepoměrně větší újmy, než která hrozí vedlejším účastníkům. Z výše uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a contrario tak, že návrh zamítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2024
Kateřina Ronovská v. r.
předsedkyně senátu