ECLI:CZ:US:2024:2.US.266.24.1
sp. zn. II. ÚS 266/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené Mgr. Michalem Staňkem, advokátem, se sídlem Opletalova 1525/39, Praha, proti rozhodnutí Úřadu práce České republiky - Krajské pobočky pro hl. m. Prahu, nazvaného "Oznámení o přiznání dávky státní sociální podpory" ze dne 22. ledna 2024 č. j. 162104/24/AB, spojené s návrhem na zrušení části zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, přechodných ustanovení Čl. II bod 2 zákona č. 407/2023 Sb., které zní: "Rodičovský příspěvek v celkové částce podle §30 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, náleží, jde-li o nejmladší dítě v rodině narozené nebo převzaté do trvalé péče nahrazující péči rodičů ode dne 1. ledna 2024", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala zrušení výše specifikovaného rozhodnutí Úřadu práce České republiky - Krajské pobočky pro hl. m. Prahu. Ústavní stížnost spojila s odvoláním na ust. §64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu s návrhem na zrušení části shora uvedeného právního předpisu a požádala o přijetí ústavní stížnosti na základě §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Je toho názoru, že napadeným rozhodnutím byla porušena zásada rovnosti, zakotvená v čl. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka, t. č. na rodičovské dovolené a pobírající rodičovský příspěvek, je matkou dcery narozené dne XXXX. S účinností od 1. 1. 2024 byl navýšen rodičovský příspěvek na částku 350 000 Kč (§30 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., účinného od 1. 1. 2024). Stěžovatelka podala žádost o přiznání rodičovského příspěvku. Dne 24. 1. 2024 jí bylo doručeno rozhodnutí, nazvané "Oznámení o přiznání dávky státní sociální podpory", ve kterém jí byl přiznán rodičovský příspěvek v celkové výši 300 000 Kč. Toto rozhodnutí považuje stěžovatelka za diskriminační. Zákonnost výše přiznaného rodičovského příspěvku ve výši pouze 300 000 Kč je odůvodňována přechodným ustanovením zákona č. 117/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, konkrétně přechodným ustanovením zavedeným zákonem č. 407/2023 Sb., Čl. II bod 2, které zní: "Rodičovský příspěvek v celkové částce podle §30 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, náleží, jde-li o nejmladší dítě v rodině narozené nebo převzaté do trvalé péče, nahrazující péči rodičů ode dne 1. ledna 2024". Podle názoru stěžovatelky je toto ustanovení protiústavní a navrhla proto, aby je Ústavní soud zrušil.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že sice nevyčerpala všechny řádné ani mimořádné opravné prostředky v dané věci, nicméně dle jejího názoru nemá podávání takových prostředků smysl, jelikož všechny budou příslušnými orgány nepochybně posuzovány dle ustanovení, které považuje za protiústavní. Vzhledem k této skutečnosti podala ústavní stížnost, která je dle jejího názoru důvodná a na základě §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu žádá o její přijetí, jelikož tato ústavní stížnost podle ní svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy, neboť rodičovský příspěvek pobírá prý zhruba 250 000 rodičů, a tedy se jedná o mnoho domácností, které jsou tvrzenou protiústavností zasaženy a zkráceny na svých ústavním pořádkem zaručených právech, a jsou prý nepřípustně diskriminovány. Podle názoru stěžovatelky je očividné, že napadené ustanovení nemůže obstát v testu (přímé) diskriminace. V posuzovaném případě jsou zde totiž dvě srovnatelné skupiny, které mají nárok na rodičovský příspěvek, kdy s těmito skupinami je nakládáno odlišně na základě zakázaného důvodu, a sice data narození dítěte. Odlišné zacházení je prý vůči stěžovatelce odepřením dobra, jelikož jí byl přiznán rodičovský příspěvek pouze ve výši 300 000 Kč, a nikoliv 350 000 Kč. Odlišné zacházení není v daném případě podle ní ospravedlnitelné ani přiměřeným sledováním legitimního cíle, jelikož vzhledem k tomu, jak stát i nadále "rozhazoval" ve všech oblastech jeho činnosti, nemůže odůvodnění takové diskriminace na základě data narození dítěte obstát.
4. Stěžovatelka rovněž požádala o přednostní projednání věci dle §71d odst. 1 zákona o Ústavním soudu a o přiznání náhrady nákladů zastoupení dle §83 zákona o Ústavním soudu.
5. Ústavní soud zvážil argumenty stěžovatelky a konstatuje, že ačkoliv ústavní stížnost by svým významem (zejména pokud by bylo vyhověno návrhu na zrušení části zákona) mohla přesáhnout její vlastní zájmy, samotný návrh je zjevně neopodstatněný. Pokud se chce stěžovatel domoci přezkoumání tvrzeného zásahu orgánu veřejné moci přímo Ústavním soudem, aniž by vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, musí v prvé řadě tvrdit a doložit, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno jeho právo nikoliv v bagatelním rozsahu, a že skutečně bylo zasaženo materiálně podstatně. Mimořádným postupem podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nelze otevírat prostor pro podání actio popularis. Není možné, aby individuální stěžovatel "procesní zkratkou" získal postavení, které náleží podle §64 zákona o Ústavním soudu prezidentu republiky, skupině poslanců nebo senátorů a dalším, kteří mohou podat návrh na abstraktní přezkum právního předpisu. Ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu se v dané kauze nedá dovodit podstatný přesah podané ústavní stížnosti ani potřebou zrušení neústavního právního předpisu, nebo tím, že by použitý právní předpis pravidelně vyvolával potíže v aplikační praxi. Nelze v dané věci ani dovodit potřebu zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržování čl. 89 odst. 2 Ústavy - respektování nálezu Ústavního soudu.
6. Nic z výše uvedeného ostatně stěžovatelka ani netvrdí; tím, že jí byl vyměřen rodičovský příspěvek ve výši 300 000 Kč Kč namísto jí požadovaných 350 000 Kč, není nijak ohroženo její právo zaručené článkem 30 Listiny základních práv a svobod, a to i s přihlédnutím k majetkovým poměrům, které lze u ní důvodně předpokládat. Ústavní stížnost je postavena zejména na (mylném) předpokladu, že věk dítěte (datum jeho narození) je zakázaným diskriminačním kritériem ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tak tomu však není. Rozlišení míry práv rodičů podle věku dítěte je přirozené a nijak nezpochybňované.
7. Pokud právní zástupce stěžovatelky uvádí, že "sice opoziční subjekty v Poslanecké sněmovně avizovaly podání ústavní stížnosti v této věci, nicméně nikde není řečeno, že se tak stane a za další tyto opoziční subjekty využijí svoje případné podání ústavní stížnosti zajisté k bohapustému exhibování, jako se to dělo u valorizace důchodů, kdy bude zcela zastřena podstata věci, a sice, že stát je ochoten utrácet miliardy za stíhačky, zvýšení platů lékařů (na základě nátlakových akcí), případně odměn na ministerstvech, kdy v té samé chvíli není schopen najít pár miliard na pomoc rodičům budoucích daňových poplatníků ve formě zvýšení rodičovského příspěvku, což je hanebné!", Ústavní soud připomíná etický kodex České advokátní komory, jenž mimo jiné v Čl. 4 odst. 3 uvádí, že "projevy advokáta v souvislosti s výkonem advokacie jsou věcné, střízlivé, a nikoliv vědomě nepravdivé".
8. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, je tím zároveň odmítnut i návrh na zrušení napadeného právního předpisu. Za uvedené situace jsou bezpředmětné také návrhy stěžovatelky na přednostní projednání věci dle §71d odst. 1 zákona o Ústavním soudu a na přiznání náhrady nákladů zastoupení dle §83 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu