ECLI:CZ:US:2024:2.US.2740.23.1
sp. zn. II. ÚS 2740/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ALLIGARD s.r.o., sídlem Libavské Údolí 44, zastoupené Mgr. Lucií Truhlářovou, advokátkou, sídlem Bělehradská 2056/3A, Karlovy Vary, proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. 9. 2021 č. j. 13 C 204/2019-162, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 3. 2022 č. j. 25 Co 147/2021-215, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2023 č. j. 33 Cdo 2296/2022-242, za účasti Okresního soudu v Karlových Varech, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení a SANCHO PANZA, s.r.o., sídlem v Aleji 264/2, Karlovy Vary - Jenišov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 16. 10. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka se žalobou proti společnosti SANCHO PANZA, s.r.o., domáhala náhrady škody vzniklé v důsledku porušení smluvní povinnosti žalované. Okresní soud v Karlových Varech žalobu zamítl rozsudkem ze dne 9. 9. 2021 č. j. 13 C 204/2019-162. Odvolací Krajský soud v Plzni prvoinstanční rozhodnutí potvrdil (s výjimkou výroku o nákladech řízení) rozsudkem ze dne 16. 3. 2022, č. j. 25 Co 147/2021-215. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 25. 7. 2023 č. j. 33 Cdo 2296/2022-242. Obecné soudy učinily závěr, že škoda zčásti nevznikla, zčásti vznikla, ale nebyla v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalované.
Stěžovatelka se domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení spatřuje v nesprávném posouzení příčinné souvislosti. Z toho důvodu se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
III.
Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná, zčásti nepřípustná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí je završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda postupem a rozhodováním soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. např. usnesení ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. II. ÚS 1133/23).
Ústavní soud se nejprve zabýval napadeným usnesením Nejvyššího soudu, který stěžovatelčino dovolání v části, v níž brojila proti závěru odvolacího soudu, že jí škoda nevznikla, odmítl pro vady. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že dle dovolacího soudu stěžovatelka řádně nevymezila dovolací důvod. Ústavní soud v tomto závěru neshledal žádné ústavněprávně relevantní pochybení. Stěžovatelka ostatně ani netvrdí, že dovolací důvod vymezila. Z toho důvodu je ústavní stížnost proti této části usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná. Ve vztahu k rozhodnutím okresního a krajského soudu je ústavní stížnost nepřípustná. Ústavní soud již ve stanovisku ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 učinil závěr, že pokud stěžovatel nepodal bezvadné dovolání, nevyužil tento mimořádný opravný prostředek efektivně, a proto je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. To se týká nynějšího případu, kdy bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto pro nevymezení dovolacího důvodu.
Ve zbývající části ústavní stížnosti stěžovatelka sice formálně uvádí, že v napadených rozhodnutích spatřuje zásah do ústavně garantovaných práv, argumentuje však výhradně v rovině podústavního práva. Stěžovatelka pokračuje v polemice s obecnými soudy, nesouhlasí s posouzením příčinné souvislosti a požaduje prosazení vlastních závěrů. Fakticky se tak domáhá instančního přezkumu, k němuž však Ústavní soud není oprávněn. Jak již bylo vysvětleno, Ústavnímu soudu nepřísluší napadená rozhodnutí posuzovat z hlediska jejich věcné správnosti, nýbrž pouze z hlediska jejich ústavnosti. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že napadená rozhodnutí jsou včetně závěru o přerušení příčinné souvislosti srozumitelným a logickým způsobem odůvodněna a nevykazují známky svévole ani jiného ústavněprávně relevantního excesu.
Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dílem dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, dílem dle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu